DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Přeběhly po trámech jako myši. Po zborcené zdi dolů. Polajka špicovala uši a pokynula Lence, ať ji následuje.
Trosky města zůstaly za nimi a s nimi i Kostějovi poskoci.
To si aspoň Lenka myslela, než narazily na skupinku rozpadlíků, kteří ještě byli dost čilí na to, aby je pořádně prohnali.
„Najdou nás,“ vydechla, když se s Polajkou schovávaly za dost symbolickým stromem.
Polajka se natáhla a sebrala jí oblak páry před ústy. „Teď už možná ne,“ řekla a spolkla ho.
Zatracené rusalky. Zatracená pustina, kde byla Lenka snad posledním zatraceným živáčkem.
I když teď už neviděla vlastní dech.
Zatracené rusalky.

Téma ve mě vyvolalo jednu myšlenku:
Mrtví mohou dlouhý sen svůj sníti
Živí na ně musí v dobrém vzpomínati
Musí?
A zaslouží si to vždy mrtví?
Vím, že jsou i tací, na které rádi zapomenou.
Mám na mysli morouse, který nikoho neměl rád, protivu, který všem jen nadával, a grobiána, který ostatním rád ubližoval, hašteřnici, co všechny okolo rozeštvávala.
Vím, nebyli takoví třeba od začátku, ale časem se ke svému dopracovali a nic navíc nedali, aby takovými nebyli.
Vzešlo nám tedy poučení, aby se nám pak dobře spalo:
Živí mají dobře žíti, by se na ně mohlo v dobrém vzpomínati

Když viděl Spocka umírat, nejdřív necítil nic. Jen jakési vzduchoprázdno, jako by mu došel dech a nemohl se už nikdy nadechnout. Kirk plakal až o pár hodin později, když byl sám ve své kajutě.
Samota na něj dolehla.
Prázdnota. Umřel jeho t’hy’la, jeho druh, přítel, bratr... ashayam, jeho milovaný. Odešel na věčnost a dostalo se mu tak výsady netrápit se tím, co je a bylo v hmatatelném světě. Mohl zapomenout.
Ale on tu musel zůstat a vypořádat se s tím. Zajistit pohřeb, jako kapitán lodi a Spockův velitel to musel oznámit posádce i jeho příbuzným.
Ne.
On nemohl zapomenout.
Nikdy.

Uprostřed ulice se z čistého nebe zhmotnil kráčející muž. Bez jediného zastavení se rozešel zcela určitým směrem. Nespěchal. Byl celý v černé, jen pod bledými světly vynikla zasychající krev, tentokrát většinou jeho vlastní. Dům na liché straně ulice se rozzářil červeným světlem, když prošel brankou na předzahrádku. Vyjekla, jakmile vstoupil do dveří.
„Co jsi řekla Bellatrix?“ zasyčel. Iluze klidu padla.
„Já... já jsem musela... musela,“ koktala a ustupovala před ním se zdviženýma rukama.
„Co sis myslela, že se stane?!“ zařval a chytil ji za rameno. Pozvedl ruku s hůlkou.
„Prosím!“
Za tři dny vyšel v Denním věštci nekrolog ministrovy matky.

„Rone, jak to vlastně funguje s duchy?” zeptal se Harry.
„Co?” vyprskl Ron zatímco se ládoval snídaní.
„To se po smrti staneš prostě duchem nebo obrázkem?”
„Nevim, zeptej se Hermiony, ale prostě chápu to tak, že když seš živej, tak musíš bejt živej, chápeš a když seš mrtvej tak pořád...no....můžeš.”
„Jo. Aha. No, tak díky.”
...
„Hej, Pottere!” zasyčel Malfoy, když Harry odcházel ze snídaně. „Už si plánuješ posmrtný život? Neboj, po mozkomorovi z tebe ani nic na ducha nezbyde!”
Harry ho ignoroval a ani se nezamyslel nad tím, jak je Draco mohl slyšet z jiné strany Velké síně.

"Proč zrovna Snape?" zamumlal Harry nad Trollem z lektvarů.
Kmotr pokrčil rameny.
"Vědět, že on bude tvým strážným andělem, ručím životem za to, že to všechno dopadne jinak."
"Ale nedopadlo," hořce podotkl Harry, zrakem na fotografii svých rodičů.
"Ale nedopadlo."
"Ale," nadechl se vztekem v hlase, "proč zrovna on mě brání? Proč on a ne... táta."
Sirius se zadíval do zelených očí a přál si změnit minulost.
"Víš, jak to bylo s kamenem vzkříšení tehdy v lese," podotokl Sirus tiše. "Máma s tátou tam byli pro tebe, a teoreticky tě mohli chránit, ale..."
"Mrtví mohou, ale živí musí," odtušil Harry.

Zvoní budík.
Neochotně se hrabu z postele. Musím??
Dojít do koupelny.
Umýt se, učesat se. Obléct se.
Nasnídat se.
Vyvenčit psa.
Vyrazit z domu na autobus. Jdu pozdě... poslední lidi nastupují...
Přimět se a trochu popoběhnout.
Sedět ve škole. Snažit se soustředit. Matika... proč se sakra tímhle musím zabývat?
Menza. Fronta. Achjo, bolí mě nohy. Musím tu stát? Pokud chci oběd- a mám hlad, takže chci- tak musím.
Odpoledne. Protokol z laborek. Úkol na španělštinu. Bože, mě se tak nechce... ale musím.
Napojená na přístroje.
Živá?
Mrtvá?
Probere se někdy?
Možná.
Pokud ne... Nebude aspoň už nikdy muset zamačkávat budík.

Zaregistrovali ji. Trvalo dva roky, než vůbec uznali, že je skutečná. Na všechno měli tabulky, do jejichž kolonek nezapadala, přehazovali si ji mezi sebou jako horký brambor a s ní stále větší horu papírů. Určili jí opatrovníka, kterého neznala a který se o ni nezajímal. Než stačila zaprotestovat, uvázali jí kolem krku červený šátek a poslali hopsat na spartakiádu. Ve škole ji pravidelně trestali za nošení nevhodných šatů a nesprávné oslovování soudružek učitelek. Tatínka směla navštěvovat jen potají, protože pro jejich tabulky neexistoval.
Někdy snila o tom, jak zaklepe na Jendovy dveře a vrátí mu kopretinu.
Jenže už to nešlo.

"Kapitáne, totiž..., Ascobolus vzkazuje, jestli byste za ním nemohl přijít. Prosím."
Takhle to zaručeně neřekl, povzdechl si Calder v duchu a potřásl ovázanou hlavou. Bolela ho jako střep.
"Almondová, vyřiďte mu, že přijdu zítra. Bude muset počkat."
Běžkyně přikývla a zmizela ve dveřích.
Trvalo to sotva čtvrt hodiny a klepala zase.
"Prý máte přijít ještě dnes."
"Myslím, že nic není tak naléhavé, aby to nepočkalo. Chci se vyspat."
Dvacet minut klidu. Pak nové zaklepání.
"Spát prý můžete, až budete po smrti."
Postřelili mě, u všech čertů. Calder si povzdechl a vstal. Najednou mu bylo skoro líto, že ho nezabili docela.

-Máááá-míííí!
Co, broučku? (-Unaveně-)
-Můžu ti dát hádanku?
To víš že ano. (-A musí to být?-)
-Víš, co mrtví můžou, ale živí musí?
Ležet a spát? (-Hmmm. Strašně moc dlouho spát. Bez malých stopiček na polštáři. Bez deky, polité čajem. A tak.-)
-Máááá-míííííí! To je nuda!
Prdět? (-Vzdávám se-)(-To nebylo moc výchovné. Rychle vymyslet něco jiného, než-)
To mi připomíná jednu historku, jak jsem si v dávných dobách před betonem -
"Zlatíčko, jestli chceš vědět, co mrtví můžou, ale živí musí, je poslouchat strýčka Jacka," ozve se Ianto a přehodí si Anwen na druhé koleno. "Ale živí alespoň ještě můžou umřít."