DMD č. 26. pro 26. 4. 2018. Téma: Pozor kouše

"Díky, žes mě vzal krmit," přivinula se Wilhelmina k Adamovi a pustila rukojeť kyblíku s masem.
"V pohodě," odvětil Adam, sáhl pro půlku kachny a ležérně ji hodil do výběhu. Nejbližší z ležících stínů se děsivě rychle mihnul, silné čelisti sklaply.
"Jsou krásní, viď..." Wilhelmina něžně odhrnula Adamovi dlouhé vlasy z krku.
Adam zaujatě sledoval, jak krokodylí zuby udělaly z poloviny kachny osminky. Dívka mu teple dýchala pod ucho, dotkla se ho pootevřenými rty, pak špičáky.
Pevně ji objal kolem ramen. "Ale budeme muset jít, promiň."
"Nejde to vydržet, co," vzdychla. "Vždyť jsem říkala, že tenhle svetr tě bude kousat."

Oddělením nevyléčitelných chorob způsobených zaklínadly se ozývaly zvýšené hlasy.
Dva rozzlobení muži stáli přede dveřmi pokoje č. 3.
Jejich hádka eskalovala.
„S tebou už Harry nestráví ani minutu! Beru ho do Londýna.“
„Brumbál nám nechal jasné instrukce! Musí zůstat, kde je.“
„Na Brumbála já seru, Brumbál je mrtvej!“
„Děláš chybu!“
„Ne! To ty jsi chyboval, a moje žena za to zaplatila!“
„Už dávno to není tvoje žena, Pottere!“
„Nikdy nepřestala bejt moje, Snape. Začla si s tebou, aby tě udržela pro Brumbála.“
Z pokoje vystrčila hlavu mladá léčitelka.
„Tak dost. Zmlkněte nebo odejděte. Je rozrušená. Už si zase překousla jazyk.“

Smlouvání o ceně bylo zábavné. Jedna strana se snažila cenu srazit dolů, poukazujíc na špatný rozměr, nefunkčnost a rezavost. Druhá cenu vyšroubovat, přestože bylo jasné, že dál se s tím kusem kovu tahat nebudou.
Dohoda dopadla kompromisně. Nebyli spokojení ani jeden.
„Ale můžete u nás přenocovat,“ zněl poslední argument.
Ubytovna byla plná doslova magických zařízení.
Byla tu splachovací latrína a místnůtka s teplým deštěm.
Zářící těleso na zdi.
„Co to je?“ hodlal ho zkoumat Vran.
„Pozor, nesahej na tu objímku!“
„Na tuhle věc?“ dotknul se jí Vran. Rychle škubl rukou pryč a protřepával si jí.
„Kouslo mě to!“
„Jo. Probíjí.“

Dimitrij se skupinou sešli z hor hluboko do údolí a upravili si maskování. Pomalu vyrazili skrz údolí směrem k nepřátelskému táboru.

Údolí bylo hustě zarostlé, tak postupovali pomalu. Začalo se stmívat, tak začali stavět provizorní tábořiště.

Slunce už zapadalo za obzor, když se Dimitrij snažil postavit stan. Najednou za ním něco zašustilo. Ani se nestihl pořádně otočit a do jeho nohy se něco silně zakouslo. „KURVÁ!“ zařval na celý tábor. Přiběhla k němu skupinka a když tu potvoru viděli, začali střílet. Zavytí bestie se neslo celým údolím.

„Co to kurva je?!?“ ptal se jeden ze skupiny.

„Nemám páru ...“ odpovědl druhý.

Rodila se tam šance. Cítil ji a šel za ní. S odhodlaností a důrazem, kterým proslul. Ale proč se tam motá ten mamlas?! Kdepak, v utkání mistrovství světa v kopané není prostor pro měkoty. Smůla, chlapče, neměl ses mi plést do cesty, proběhlo hlavou uruguayské hvězdě Luisi Suarézovi.

A tak, když se italský obránce Giorgio Chiellini na vteřinku otočil zády, zahryzl se mu Suaréz do ramene takovou silou, že Ital bolestí upadl.

Bylo to už potřetí, co Suaréz něco takového v profesionální kopané udělal, ale až toto kousnutí mu zajistilo nehynoucí a přece nechtěnou slávu, daleko přesahující jeho fotbalový um.

„Pozor na pláž na konci ostrova, vůbec tam nevstupujte do vody,“ snaží se rodiče varovat své děti. Několikrát se stalo, že v těch místech plavce ve vodě pokousal žralok. Jeden dokonce na následky zranění zemřel.
Myslím však, že si děti říct nedají. Moře u pláže je krásné.

Nevím, jak dlouho ještě dokážu přežít. Mám pocit, že mě už každou chvíli odhalí. Ale já toho nedokážu nechat, lákadlo je příliš velké. Proč jen jsem tehdy ochutnal maso?

Skrytý za útesem vidím děti vbíhat do moře. Temno v hlavě, vrhám se do vody a cítím, jak se mi ruce mění v ploutve.

Jednou jsem čekala na Damiána ve stájích a zálibně si prohlížela krásného, plnokrevného koně. Úplně mi učaroval. Přiblížila jsem se k němu, abych ho pohladila, když se ozvalo zakašlání.

"To bych nedělal. Kouše. Dej si na něj pozor," varoval mě Damián.
"Když on je tak krásný,"odvětila jsem ještě omámená koníkovýma očima.
"Ano, je krásný, ale ještě potřebuje pořádný výcvik," dodal Damián.

Po chvíli mi přivedl osedlanou kobylku Bouři.

"Chtěla ses projet, že?"
"Přemýšlela jsem nad tím. Potřebovala bych si vyčistit hlavu."
"Dneska s tebou nemůžu, čeká mě spousta práce. Ale řekl jsem Jackovi, aby tě doprovodil, ať se neztratíš."

Za pevnými prkny ohrady neklidně pobíhalo prapodivné zvíře. Koňská kopyta jako talíře, tlama dravé šelmy plná ostrých zubů.
Hagrid seděl na pařezu, a něco psal na ohlazenou dřevěnou desku. Soustředěně kroužil písmenko za písmenkem, občas si na ruce popotáhl obvaz s prosakujícími kapičkami krve.
Po chvíli se nevraživě zahleděl na výsledek své práce.
„Zatracený ouředníci natvrdlí, už nevěděj, co za blbost by si vymysleli, a Poppy je s nima a ředitel jakbysmet…“
Pak se zvedl a na kůl před ohradou jedním naštvaným úderem kladiva přitloukl tabulku s nápisem:
Koňodlak podivný
Rači ho nekrmte. Ředitelství školy tvrdí, že je prej nebezpečnej.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či vidíš toho človeka, čo sem mieri.
- Veruže vidím. Od ucha k uchu sa smeje. A čože tu chceš, biedna duša?
- Dobrý deň. Som agent od poisťovne Nešťastník a syn. Poslal ma sem predseda.
- Agent? To ako Mulder? Kde si nechal Scullyovú?
- Poisťovací agent. Predseda tvrdil, že sa budete chcieť poistiť.
- Ty, agent Nešťastník. A ty si poistený?
- Samozrejme.
- Aj proti uhryznutiu?
- Proti všetkému.
- To je dobre. Vieš, máme tu psa a ten hryzie. Naňho Dunčo. Až do dediny ho zažeň.

Taxus je potupený jako nikdy v životě.
Dva šílení Galové rozprášili celé vojsko, které tak draze přivolal do města. V nepohodlné pozici ho bolí záda a mokrá tóga je ještě nepříjemnější.
„Máš dost, výběrčí?“
Proti své vůli kývá hlavou: „Sazbu opravím, vytáhni mě ven, Gale,“ chce rozkázat, ale vyznívá to jako plačtivá prosba.
„Ale jistě.“
Asterix ležérně kopne do sudu a výběrčí se vykutálí na dlažbu.
Sotva zvedne Taxus hlavu, leknutím vyjekne před mokrým čumáčkem a ostrými zoubky.
„Neurážej Idefixe,“ zabručí Obelix, který konečně usoudil, že nasbíral dost přilbic a přikolébal se k nim. „Možná je maličký, ale kouše.“
„Ňaf!“

Mám je hezky urovnané. Jako vojáky v dvojstupu.
Každý rok se dvakráte odhodlám vyšplhat na schůdky, opatrně nožku na linku a ještě opatrněji sundávám a podávám mé drahé polovičce k uložení na stůl.
Následuje procedura mytí a odmašťování (znáte ten sajrajt z plynového sporáku) a pak leštění.
Závěrečná fáze je zrcadlem té zahajovací.
Na vycíděnou linku ukládám své poklady zpět.
Občas přehodím pořadí, aby byly okukovány všechny.
Co?
Hrnky.
Co jsem kde dostala, našla na půdách, ve sklepech, nebo mi darovaly děti.
Nejkouzelnější jsou však dva. Pucláky po mé babičce.
Děda si v nich schovával na noc zuby.
Neboj, nekoušou.

„O tom, že byl předchozí opat zavražděn, jsem nepochyboval,“ pronesl opat znaveně. „Jen jsem čekal, že to byl akt jednotlivce. Adamare, jste si jist?“

„Hayden mi nabídl, abych se přidal k němu a jeho skupině. Sešli jsme se v knihovně. Bylo jich tam šest,“ zopakoval Adamar, co již jednou řekl. „Znal jsem Haydena z vyprávění jeho otce. Pes, který štěká, ale nekouše. Jeho nabídku jsem odmítl.“

„Nedával jste dobrý pozor. Tenhle pes kousat uměl,“ podotkl léčitel.

„Předpokládám, že rulík měl být trestem za mé odmítnutí,“ souhlasil Adamar.

„Dobrá. Zbylé čtyři bratry rozešleme do jiných klášterů,“ rozhodl opat a ukončil schůzku.

„Aničko, nechoď k tomu velkýmu psovi, pozor, kouše!“
Otočí se ke mně, v sametově hnědých očích němá výčitka: „To se mě vážně nezastaneš?“
Na tu výčitku má právo. Jak dlouho trvalo, než při výcviku obrany přemohla svou vrozenou mírumilovnost a odhodlala se „lumpa“ kousnout.
Sedám k ní na bobek.
„Nevšímej si toho, některý lidi sou hloupí,“ přesvědčuju ji.
Od té doby na podobné impertinence cizích dvounožců reaguje vznešeným odvrácením hlavy a ostentativním nezájmem.
„Pepíčku, pozor na toho velkýho psa, určitě kouše! Aúúúúúúúúúúúúúúúúú…“
Střapatý ratlík rozčilený na nejvyšší míru urážkou své velké chundelaté kámošky se zahryzl hysterické paní zezadu do lýtka.

"Prosím. Ptejte se," řekl Marek vstřícně.
"Děkuji. Co přesně jsi slyšel, když se objevily údajné třešňové květy?" zeptal se Jindřich.
"Nahráváte to?" zajímalo Marka.
"Jistě," byl ujištěn. "Všechny výslechy jsou nahrávané."
"Jaroslava s Vraspírem. Dohadovali se. Potom bylo ticho. Modré s cákanci rudého zvuku. Trochu bolel, asi jako když kousne kotě. Chtěl jsem křičet ´Pozor, kouše!´, jenže nahlas to nešlo a telepaticky to neumím. Zvuky pokračovaly. Slyšel jsem řev padající skály. Skřípot, dunění, trhaný plech... Potom až doktory," popsal Marek.
"Je to vše?" zjišťoval Jindřich.
Marek přikývl.
"Děkuji Ti, Marku. Pomohl jsi mi," ocenil ho velitel centrály a byl pryč.

"Projekční dalekohled, vážení. Tady máte pozorovací protokoly, tužky HB a pastelky. Služby si rozdělte. Takže jako v salónu krásy - co hodinu Sluníčku spočítáte všechny pihy. A doufám, že nikdo není tak pitomý, aby se podíval do okuláru přímo!"
Slouží po dvojicích. Jeden hlídá nastavení dalekohledu, druhý maluje sluneční skvrny. V protokolu vyčerňují umbry, obtahují obrysy penumber, červeně a žlutě krášlí fakulová pole.
Ranní sluníčko příjemně hřeje. Dopolední se začíná opírat do zad. Polední pálí a praží. Odpolední se zakusuje do zátylků. Večerní lechtání na tvářích bolí.
Po slunce západu všichni chápou, že koukání do Slunce není jediné nebezpečí jejich práce.