DMD č. 26. pro 26. 4. 2018. Téma: Pozor kouše

Celá hospoda byla jako u vytržení, když si jeden ze štamgastů donesl nového mazlíčka. Zvíře, které zatím nikdo nikdy nespatřil.

"Ty vole, co to je?" ozval se Kruege. Jeho vyjevený výraz hovořil za mě.

"Můj hlídač!" odsekl páníček.

"Hlídač?" podivil se Maller. "Kamaráde, tohle neohlídá vůbec nic. Vždyť se to vůbec nehejbe."

"A to Maller zapomněl podotknout, že vůbec nevíme, kde to má hlavu a nohy," dodal pobaveně Poeta.

Kruege vzal to podivné zvíře do rukou a podíval se na něj z blízka.

"Dej to kurva pryč!" zaječel z ničeho nic Kruege.

"Já ti říkal, že pan Želva je hlídač!"

"Reme! Ten je tvůj? Jak se jmenuje?“ sehla se okouzleně Lily a začala černého psa hladit za ušima.
„No…“ ošil se Remus. „Jmenuje se... Tichošlápek. Vlastně je, ehm, Siriův.“
„Nechápu, proč se s ním bavíš. Black je… jak to říct slušně?“ Lily se chvíli zdálo, že si ji pes ukřivděně prohlíží.
„Pozor Lily, kouše,“ dodal Remus pochmurně.
„Ale prosím tě,“ uculovala se zrzka „Kdo je hodnej pejsek? No jistě že ty. Tááák je hodnej,“
*
„Víš, Reme, možná je Evansová úplně pitomá,“ upravil si Sirius zasněně rozcuchané vlasy, když se vrátil do své lidské podoby. „Ale drbat za ušima umí fantasticky…“

Pitná voda se tento týden fasuje na Andělu. Prcek tlačí vozík, Lucie pohupuje kanystrem.

"...hrozně jsem chůvu trápila. Chtěla jsem za mámou, pořád jsem utíkala a schovávala se. Strašila mě váma. Jako spodinou. Pak jsem jednou zdrhla až na Malostranskou a tam byl takovej kluk z druhý strany, ani nevím, jak vypadal..."

Hubenej, špinavej.

"...měla jsem lízátko a on ho chtěl. Vší silou jsem ho hryzla, chudáka. Možná jsme se mohli skamarádit, ale já se příšerně lekla..."

Chtěl se jen kouknout. Nikdy nic takového neviděl.

Prcek zvedne plný barel. Oblouček jizvy na ukazováku bíle zasvítí.

Ocejchovala sis mě už tenkrát.

Po ztroskotání lodi se družina doploužila do vesnice – kterou k velkému překvapení obývali vlkodlaci.
„J-j-jak to, že jsou proměnění i v-ve dne?“ divil se Khalid.
„Nedivte se, je úplněk,“ poznamenal jeden vlkodlak, který procházel kolem s čivavou na vodítku, „tak je ta proměna delší.“
„To je váš pejsek?“ ukázala Imoen na čivavu, která na ně zuřivě štěkala.
„Jo, ale radši se k němu nepřibližujte, jak vidí lidi, tak se je vždycky snaží pokousat.“ Pro jistotu přitáhl čivavě vodítko a odešel.
Elysandovi přitom neunikla nápadná podoba mezi čivavou a vlkodlaky. „Zdá se, že alfa vlkodlak nemusí být vždycky velké černé monstrum…“

Maminka chystá svačiny, Vašík si vykusuje panáčka z krajíce chleba se sýrem a děda snídá, pozoruje ho a baví se.
„Až přijde zubatá, ukousne ti nooohu!“ prozpěvuje si Vašík. ,Chramst.‘ ukousávané nohy chlebového panáčka, je následováno maminčiným důrazným: „Neblbni!“
Do kuchyně se konečně došourá rozespalý Pavel. Na stole má nachystány dva krajíce a hrnek čaje.
Znechuceně sleduje, jak si děda máčí rohlík v bílým kafi, a sune se na lavici.
„Pozor kouše!“ vesele volá Vašík.
Bratr dosedne, zařve a začne nadávat.
Na to se pobaveně ozve děda: „Dyť ti teď to Vašík říkal, že jsem si odložil na lavici zuby!“

„Hele, bráchové, průser!“ říká první.
„Co jako?“ ptá se druhý.
„Ségra je děsně pilná. Za chvilku bude mít košile hotový a pak jsme v maléru,“ vysvětluje třetí.
Šílený povyk všech bratří, kteří se dohadují, co s tím.
„Já vážně zpátky do chalupy nejdu,“ kvílí nejmladší.
„Jo, zase bychom museli makat... Tý práce. Orat, hnůj kydat... Takhle je nám skvěle. Lítáme si po světě, volný jako ptáci,“ překřikují se jeden přes druhého.
Sedmý bratr, nejstarší a nejmoudřejší, to rozsekne.
„Musíme dát jasně najevo, že ty její povedený košile si na sebe jakživo nevezmem.“
„Jak to zdůvodníš?“
„Snadno. Kopřivový košile určitě koušou.“

S nostalgií vzpomenul na doby, kdy se v takové situaci polykaly tablety s jedem. Jeho úkol byl bohužel jiný: zdržet je, jak nejdéle to půjde. Až spolkne svou pilulku, zapomene (dá-li Bůh a bude to fungovat) prakticky celý svůj dosavadní život. Zatknou ho a pak už na věci nebude mít nejmenší vliv. Třeba je nakonec přesvědčí, že nic neví... Ale spíš ho umučí k smrti. To jsou vyhlídky, zavrčel, když překusoval tabletu.
„Pozor, kouše,“ upozornil vyslýchající střídající kolegy. Vězeň se na ně díval zpod nateklých víček. Ač profesionálové, nebylo jim z něho dobře. Nenávist z nevědomosti je nejsilnější ze všech.

Ospalost vystřídal chvat. Moře hrozilo rozšklebenou tlamou vlnobití. Až bouře udeří plnou silou, nebude čas na úvahy.
„Pane Gillinghame, ujmete se velení na Siréne!“

Vlny si s malým člunem hrály jako kočka s myší. Frances ho sledovala s kamennou tváří. Nebylo to lehké rozhodnutí. Vydávala fregatu na milost živlům. Riskovala nejen ztrátu kořisti. Pokud provizorní stěžně nevydrží, pokud moře dostojí své pověsti, pohřbí čtvrtinu posádky. Muže dobrovolně kráčející vstříc nebezpečí. I prvního důstojníka.

V duchu jim popřála štěstí. Sekery přeťaly provazy. Šeď se zbarvila inkoustem. Vichr zařičel k útoku. Bělavé hřebeny vln se zahryzly do boků. Clona deště zatáhla oponu.

"Paní učitelko, proč se tohle učíme?"
Výzva k souboji. Přijme?
"Je důležité porozumět tomu, co vidíme kolem nás. Rostliny, živočichové, ale i bakterie ovlivňují náš život."
Přijme. A neprohraje.
"Bakterie nemůžeme vidět."
"Můžeme je pozorovat v mikroskopu."
"Vážně? A co jsou vlastně bakterie?"
"To se bralo před dvěma roky, teď probíráme psovité šelmy. Jestli máš něco k tématu, tak se ptej, ale jinak seď a poslouchej, ano?"
Narovnala se. Teď přijde poslední úder.
"Je pravda, že pes, který štěká, nekouše?"
Zpražila ho pohledem, ale v duchu se usmála. Vlastně to není špatná otázka. A alespoň má dneska o čem psát.

„Počítá se to takhle, koukej… Chápeš to?“
„Jo. Paní učitelka nám to vysvětlovala na zvířátkách dědy Lesoně, ale to jsme s holkama nepochopily.“
„Zkusíme ještě jeden příklad. Všechny kroky si piš, ať se v tom nezamotáš. Počítej…“
Rychle načmárá výsledek – kvůli přeskočení jednoho kroku výpočtu špatný.
„Počítej pořádně nebo přijde děda Lesoň a kousne tě.“
Výmluvný raně pubertální pohled.
„Jasně, děda Lesoň kouše. Mění se ve vlkodlaka a děti, co špatně počítají, pokouše.“
Smích. „To teda nene!“
„Má velké zuby a ostré drápy.“
„Už kouše!“
„Cože?!“
„Kouše. Ale Batolesoň.“
„Aáááá, on mne kousne!“ ječí starší syn.
„Klid, kouše jenom stůl.“

Další město na dobu neurčitou. Byt - čtyři zdi, matrace; stačí. Měl bych si opatřit potraviny. Riskuju tržiště ve dne.
A je to tu.
Zírají.
Obchodníci, taxikáři, ulice.
I když je teplo, mám bundu. A ruce v kapsách. Nikdo nemůže nic vidět.
Jsi paranoidní.
Ženská s košíkem málem vběhne do silnice.
Přechází. Vůbec se na tebe nedívala.
Chlápek v trafice se odvrací.
Nezvoní mu jenom telefon?
Podvědomě se přikrčím, zrychlím krok a dojde mi, že cením zuby.
To je ono, Barnesi, vyděs všechny! Dlouho jsme v noci nezdrhali z města, což?
Sklapni!
Nejkratší cestou se vracím mezi čtyři zdi.
Hlad? Počká.

"Musím!... Musím to zvládnout!... Ještě kouuusíííííček! A teď to na sebe přilepit a čekat. Na nic dalšího už nemám sil."

O několik hodin později...

"Vojto? Neviděl jsi Matýskovo dudlíky? A lahvičky taky nemůžu najít! V myčce nejsou! Tys je někam uklidil?... Sak... Co tady dělá ten prokousnutej dulík, který jsem ráno vyhodila do koše?... A co to má na sobě?...Samolepící papírek s nějakýma podivnýma klikyhákama!?! Kam se poděla kousátka?!?"

Přeložím papírek do lidštiny:

Na vědomost tímto dávám, že malý Matýsek už není bezbranným miminkem. Je ozbrojený! Od dnešního rána má zuby! A to rovnou čtyři! !!! POZOR, KOUŠE!!! A jak!

Už je to hezkých pár let, co moje dcera chodila do první třídy, ale na tuhle příhodu nezapomenu. Padla obligátní otázka, co bylo ve škole.
"Dneska mě paní učitelka dala v tělocviku do družstva ke klukům."
"Ano? A proč?"
"Ale, kluků je ve třídě míň, tak asi třem holkám řekla, ať jdeme do klučičího družstva, aby nás bylo stejně."
"A dál?"
"Petr se pořád ode mně odtahoval, víš, jakože fuj, holka. Paní učitelka šla kolem a řekla mu - sedni si pořádně hned vedle ní, však nekouše." Křehká blondýnečka zvedne svá obrovská modrá kukadla a rozzáří se: "Tak jsem ho kousla!"

Poslali pro něj zvláštní kočár z Říma. Před Piem V. a kardinálem Rebibou předvedl svoje umění paměti, odpověděl na jejich otázky a odrecitoval žalm Fundamenta (v originále i pozpátku).
„Ten mladý je docela chytrý,“ mínil starý papež. „Prorokuji mu, že určitě udělá kariéru. Možná jako obránce víry; nebo – je to dominikán - to bude u inkvizice?“
„No nevím,“ odtušil kardinál, „slyšel jsem ho, jak se baví s jedním novicem, který četl Sedm radostí Panny Marie. Řekl mu, že pokud chce zakusit radostí ještě větších s hlavou ještě prázdnější, tak mu doporučuje Životy svatých Otců. Myslím, že tento pejsek asi bude kousat.“

Vojenský konvoj dorazil do misie ve zvířeném oblaku oranžového prachu. Dva vojáci vyvlekli z dodávky nepřirozeně se zmítajícího muže.
„Dejte ho dozadu do stanu… na tu volnou postel,“ vyhodnotila naléhavost případu zrzavá ošetřovatelka. Stačil jí jediný zkušený pohled. Věk kolem šedesáti, podvyživený, nepřítomný pohled, levostranné záškuby celého těla.
„Pozor, ať vás nepokouše…,“ zavtipkoval příliš mladý poručík. Elis ho sjela studeným pohledem.
„Váš pásek…“
Nechápavý výraz.
„Ten pásek! Dejte mi ho!“
Poručík opatrně odepnul kožený opasek. Elis se po chvíli zápolení podařilo vklínit jej mezi pevně zaťaté zuby pacienta.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se klidnějším hlasem.
Poručík zaváhal.
„Makov… Profesor Makov.“