Strážci rozhraní

Januš vezme koně za uzdu, ale když se otočí, stojí mezi ním a vraty sedlák. Za ním čeledín, tvářící se, že zametá dvůr. A pacholek od krav jde zrovna kolem pro vodu…
„Ti tvoji koně,“ řekne sedlák. „Koupím je.“
„Nejsou na prodej,“ odpoví mírně Januš.
„Neptám se. Ber, dokud nabízím peníze.“
Anina sykne a přitiskne Medu k sobě.
Januš se napřímí a v očích mu blýskne. „Neriskuj, pane.“
Sedlák překvapeně ustoupí. Chudý ustrašenec před ním se napřímí, odhodí plášť a položí ruku na tesák za pasem.
„Býval jsem voják, pane. Umím to s přesilou.“
Čeledín sevře koště. Pacholek odloží vědro.

Boguša. Říkali o ní, že je jiná, stejně jako její bába i prabába. Šeptali, že vidí to, co jiní ne. Že spává s ostrým nožem. Své nadání skrývala, ale nebylo jí to moc platné. Anině bylo sotva pět let, když Bogušu zuřivý dav obvinil z úhynu několika krav. Neubránila se…

Anina. Z nadání své matky nezdědila nic. Teta Marie ji sledovala ostřížím zrakem, ale dítě bylo naprosto normální. Rodina si oddechla. Prokletí konečně zmizelo.

Meda. Některé vlohy přes generace posílí, o tom ale Anina nemá nejmenšího tušení. Stále doufá, že i Meda se z rodové kletby vymanila. Jenže začíná váhat...

S prvním slunečním paprskem, který se nesměle prodere okénkem do stodoly, Januš vyskočí a jde zkontrolovat věci. Oddechne si. Nic nechybí. Nakrmí koně, vyhřebelcuje jim srst. Jednou je výhodně prodá, ale teď ještě ne. Jakmile se děvčata probudí, pojedou dál. V tomhle stavení už další noc spát nebudou. Někdo si tu myslí, že jsou bohatí, když mají koně. Nemůže být dál od pravdy.
Po snídani vyjdou na dvůr a Januš se jde rozloučit se sedlákem. Zaplatí za nocleh a krmivo pro zvířata. Rozmýšlí, zda si postěžovat na noční návštěvu, když si všimne sedlákovy ovázané nohy.
Polkne.
Už aby byli pryč.

„Divný pes,“ pronese Januš. „Za dva dny jsem ho neslyšel štěknout.“
„Je to fenka,“ odporuje Anina.
„Maja,“ prohlásí Meda.
Ubytovaní ve statku chráněném ze všech stran vysokou zdí se konečně cítí bezpečně. Anina už rozprostřela houně. Jako vždy leží na jedné straně Januš, na druhé ona. Mezi nimi Meda. Teď i s psíkem, který se od ní nehne na krok.
„Neumí štěkat,“ bručí nespokojeně Januš. „Na co takový hlídač?“

Když však v noci kdosi otevře vrata stodoly a vkrade se dovnitř, aby prošacoval sedlové brašny, daleko se nedostane. Se psem zakousnutým do lýtka ječí jak na lesy.
Maja štěkat nepotřebuje.

Anina se opět veze na koni, tentokrát si podložila nohy houní. Na druhém jede Januš s Medou. Chvátají. Rádi by do večera dojeli k nějakému stavení. V dálce zahlédli houf mužů, kdoví, zda to nejsou zběhové. Ve statku by byli ve větším bezpečí.
Meda se rozhlíží. Na kraji úvozu zahlédne pohyb. Mrštně sjede ze sedla dřív, než Januš stačí zastavit.
Ve vzrostlé trávě leží mršina krávy. Z puklého břicha trčí k nebi polámaná žebra, hlava zlomeným rohem zarytá v zemi. U zbytků ocasu se krčí malý psík.
„Tati!“ křičí Meda, „že ho tu nenecháme, že ne?“
Fenka jí olízne nos.

Ghowarak máchne křídly. Emoce, emoce! Pít! Stříbrné! Černé! Rudé! Šedé! Nic ho nezastaví, vysaje jednu po druhé!

Meda zpozorní. Něco je špatně. Tenhle svíravý pocit zná. Už od kolébky. Tehdy nevěděla, co dělat, jen plakala a Anina plakala s ní, protože dceři nedokázala pomoci. Dnes už Meda ví. Musí vytvořit dost energie, soustředit se, najít, odkud zlo přichází a udeřit.
Teď!

Medin útok ghowarak nečeká. Tělem mu otřese nesmírná energie, mysl roztříští na tisíc kousků. Z chutí na emoce je bolestivě vyléčen, chce jen pryč.
Pozdě.
Ještě ucítí tvrdou kůru stromů, na které se nabodne jeho umírající tělo, a zmizí.

Tvor se rozhlíží kolem sebe. Kdyby měl city, byl by teď šťastný. Konečně se prodral do míst, která ho už tak dlouho lákala. Velkou tlamu plnou ostrých zubů má pootevřenou, jak nasává vůně, vydávané rozrušenou zemí pod ním. Nozdry se mu chvějí, šedočerné šupiny vzrušením vztyčené.
Tam dole, jak na prostřeném stole, matně blikají a chvějí se světýlka emocí. Tmavé od strachu, rudé bolestí, šedivé hrůzou. Jak lákavé pochoutky pro hladového ghowaraka!
Velká hlava ještě jednou pomalu obhlédne krajinu pod sebou a pak v úžasu strne. Tam! Kořist nejvzácnější!
V lese pod ním září stříbrné světlo.
Dítě Meda se směje.

Ranní rosa studí pod nohama, les voní pryskyřicí.
Anina vede koně a raduje se z krásného rána. A z toho, že se už nemusí věci vláčet na svých zádech. Januš vede druhého koně, na kterém sedí Meda. Přemýšlí, zda prodá obě zvířata, či jen jedno. Doufá, že během dne dorazí někam, kde budou moci na pár dní složit hlavu. Teď, kdy se pomalu schyluje ke sklonku léta, by mohli někde i práci sehnat… Jen se vyhnout vojákům.
Meda se natřásá v sedle a rozhlíží kolem sebe.

Vysoko nad nimi v té chvíli praská rozhraní. Šedočerný ghowarak prostrčí hlavu a zavětří.

Anina leží na břiše. Januš jí masíruje záda. Meda je pozoruje.
„Nikdy by mě nenapadlo, že jízda na koni tak bolí,“ sténá Anina. „Mám odřená stehna, bolavý zadek a do páteře snad zarytý bodák!“
„Buď ráda, že jsme ty dva koně, zapletené řemením do křoví, našli. Celé jmění! Škoda, že jsme nechytli i třetího. Kdoví, kde je mu konec.“
„Už na žádné zvíře nikdy nesednu!“
Meda se chytne táty za ruku a vyleze Anině na záda. Pomalu a opatrně ťape bosky po matčině těle. Od krku přes zadek k nohám. A zpátky. A znovu. Anina slastně zavře oči.
„Ještě, miláčku!“

Januš a Anina vyděšeně zírají.
Tři muži, ještě před chvílí sebejistí v sedlech, se teď zmítají po stezce v prapodivných trhaných záškubech. S jejich nekoordinovanými pohyby, kdy jim ruce samovolně vylétají tu nad hlavu, tu před tělo, nohy udělají krok dopředu a vzápětí dva dozadu, vypadají jak trojice špatně vycvičených medvědů. V měsíčním světle kolem nich navíc krouží jiskřivá stříbrná světélka.
„Tanec svatého Víta,“ vydechne Januš.
Anina se i s dítětem schoulí do jeho náruče.
Meda ještě naposled upře zrak na tři zběhy. Pak stáhne ruku.
Jiskry zmizí.

Ráno najdou stezku rozrytou jak od divé zvěře.
Po mužích ani stopy.