Strážci rozhraní

Šli mlčky, jako vždy. V noci se nehodí mluvit. V noci se naslouchá. Našlapovali opatrně, ale i tak občas nějaká větévka praskla. Noc byla tmavá, přes srpek měsíce přebíhaly temné mraky.
Januš najednou zastavil a zvedl ruku. Anina k sobě přitiskla dítě.
„Jezdci,“ sykl. „Za námi!“
Opatrně ustoupili do tmy. Skryli se za stromy a čekali.
Tři muži. Koně hubení, jezdci otrhaní.
„Tudy,“ ukázal jeden. „Za chvíli je máme. Jeho prodáme vojákům. A ji…“ přes tvář mu přeběhl úšklebek.
„To budou lehce vydělaný prachy,“ zaskřípal smích druhého.
„A eště si užijem,“ mlaskl třetí.
Dítě Meda otevřelo oči a otočilo hlavu.

Opatrně se posadila. Po páteři jí přeběhly mrazivé prsty. Přes klid v chýši i venku věděla, že je zle. Musí utéct dřív, než se život kolem nich zase začne hroutit. Ve Voigtsgrünu zešílely dvě rodiny. V Sodau náhlé hádky skončily krveprolitím. Podobně ve Steinpöhl, Damitz… Vzpomněla si na matku. Nikdy nepodceňuj sílu svých předtuch!
Natáhla ruku. Opatrně, aby nevzbudila dítě, zatřásla manželem.
„Anino?“
„Musíme pryč.“
„Zase?“ zasténal. „Copak jim už nikdy nedokážeme utéct?“
Anina už skládala věci do uzlů. „Zlé síly jsou všude. Je válka.“
„Ale…“
„Nikdo nás neproklel!“ sykla. „Hloupá pověra!“
Dítě Meda otevřelo oči a kolotavě se rozesmálo.

Letošní seriál z fandomu Strážci rozhraní navazuje na povídku "Taková obyčejná služební cesta" (vyšla v Mloku 2020). Šejla v ní zjistí, že objevila Christianova praprapotomka. Bohužel shodou okolností jej opět ztratí, navíc existuje možnost, že mladík je posednut velmi nepříjemným tvorem zpoza rozhraní.

Letošní seriál začíná drabbletem Stopa. Jednotlivé díly jsou provázány.
Hezké počtení.

Šejla natáhne ruku. Prsty jí zrudnou. „Barva?“
„Doufali jsme, že tě nadobro nepřepral. Že když uvidíš, jak je se mnou zle, neutečeš jako jindy.“
„Cítil vás na dálku. Nedokázala jsem ho přemoci. Ta bolest…“ dotkne se spánku. „Když jsem tě spatřila… chtěla jsem… stejně jsem málem zas utekla.“
„Doufám, že jsem tě nezranil,“ Dominik se omluvně usmívá. „Muselas vypít ten alkohol…“

„Letadlo do Varny nám letí zítra ráno,“ přeruší je Stopař.
„Já taky musím pokračovat,“ přikývne Gonny.
„A já?“ ozve se Dominik.
„Vrátíš se do práce,“ řekne Šejla. „Šedý je pryč. Definitivně."
"Budete mi chybět..."
"Neboj. My si tě najdem."

Dominik Šejlu strhne na zem. Šedák jí dává neskutečnou sílu, naštěstí zmítající se tělo zalehne i Stopař.
„Teď!“
Dominik vrazí Šejle do úst velkou stříkačku, naplněnou absintem. Zmáčkne dřík. Šejla se rozkucká, ale většinu alkoholu spolkne. Dominik neváhá. Naleje do ní i zbytek z plastové lahvičky.
Šejla se zaškube a zhroutí jak hadrová panenka.
Zhoustlou tmu protnou zelené paprsky wigitoru. Gonny krájí na cucky šedý oblak, vystupující z nehybného těla. Nelidský řev Šedáka, rozplývajícího se v nicotu, je pro všechny rajskou hudbou.

Šejla se otřeseně posadí.
„Je… mi zle…“
Gonny natáhne ruce. „Pojď. Podrž se mě. Už je pryč.“
„Gonny???“

Dominik zatajil dech. Teď! Šejla si vzpomene, jak pomohla jemu, napije se a ten… ta… šílenost ji opustí. Vzápětí si vzpomněl na radu Stopaře. Couvl ke dveřím.

Šejla zamrkala. Nedokázala se soustředit. Gonny? Láhev? Proč ji přitahuje láhev?
Pryč, pryč!
Pár nerozhodných kroků. Láhev! Někde vzadu v mysli… láhev, drží ji v ruce…
Pryč, pryč!
Chytila se za hlavu. Tohle už déle nesnese! Hřmotná hudba a křik Šedého drtily její mysl jak mlýnek na maso.
PRYČ!
Dominik… láhev… alkohol…
Popadla láhev.
PRYČ S NÍ!
Přikývla. Mrštila ji po rádiu.
Třesk rozbitého přístroje, cinkot střepů.
Konečně ticho.

A pak… PRYČ! PRYČ!

Dominik dohnal Šejlu, když otvírala dveře Gonnyho bytu.
Riagonna našla ležícího na posteli. Bledého, zkrvaveného, téměř nedýchajícího. Dominik nelhal! Opravdu vběhl pod auto, když ji hledal. Umře kvůli ní!
Zastavilo se v ní srdce.
Pryč, ovečko! Je to past! Past!
Šejla se zachvěla. Nepůjde odtud, musí pomoci!
Pryč! Pryč!
Ne! Ví, že existuje řešení, ale ten hlas, ten hlas ji nenechá…
Přimhouřila oči před náporem bolesti, jak se ji Šedý opět snažil ovládnout.
Rádio! Zmáčkla knoflík.
Pokojem se rozezněla hřmotná hudba.
…myslel si, že je to známka punku…
Nepomohla.
Další zášleh bolesti.
Pryč! Pryč!
Ne!
Pak na stole zahlédla láhev.

„Je tamhle,“ tiše řekl Stopař. „Dál nemůžu. Jak se přiblížím, zvedne se a zmizí, to už mám vyzkoušené. Blíž se nedostanu.“
„Kde?“ Dominik natahoval krk přes husté keře, ale přes změť větviček nic neviděl. Stopař vytáhl nůž. Opatrně odstranil pár jívových proutků, obsypaných sametovými kožíšky kočiček.
„Ta na té lavičce?“
Stopař přikývl.
Dominik rozpoznal jen zhroucenou siluetu ženy, ale svému společníkovi věřil. „Tak já jdu.“
„Nezapomeň vypadat dostatečně zničeně, jasný?“
Mladík přikývl.
Za chvilku k siluetě na lavičce přibyla druhá.
Zprvu byla jejich konverzace klidná, ale vzápětí Šejla vyskočila a rozběhla se ulicí. Dominik za ní.
Stopař pochvalně pokýval hlavou.

„Cítí nás na dálku,“ podívá se Gonny na Stopaře.
„Může se k ní teda přiblížit jen Dominik.“
„Ten ale zas nemá sílu na to, aby sám Šedého přemohl.“
„Musíme ji dostat do míst, kde budeme mít převahu my.“
„Takže?“
„Past,“ pokrčí Stopař rameny.
„To by mě zajímalo, jak to chcete udělat,“ vyhrkne Dominik.
„Jednoduše. Já ji najdu. O to strach nemám. Nepřiblížím se, půjdeš k ní ty. A řekneš jí něco, čemu neodolá.“
Gonny zvedne hlavu. „Přijde? V tomhle stavu? Copak na ni máme nějakou páku?“
„Věřím, že ano,“ přikývne Stopař. „Šedý ji ještě celou neopanoval. Vezmeme to přes city.“