Strážci rozhraní

Trénovali mi tělo i vnímání.
Dokázala jsem do hodiny uběhnout deset kilometrů.
Uměla jsem zdolat skálu i divokou řeku.
Cítila jsem každé narušení rozhraní v okolí.
Věděla jsem, jak se zorientovat podle hvězd, dokázala jsem uniknout ze spousty nebezpečných situací.

Teď nedokážu nic.
Ve světlých chvilkách, kdy pozornost Šedého lehce ochabne, si uvědomuji, že jsem jen loutka. Marioneta, vedená šíleným loutkářem.
Kde se stala chyba? Proč se má mysl nedokázala ubránit?
Určitě existuje řešení. Je ukryto kdesi v mé zmučené mysli. Vím to.
Je na dosah.
A zároveň nesmírně daleko.

Jak vyhnat vetřelce z mé hlavy?
Jak se mám vrátit?

„Vy jste se zbláznili!“ Dominik nevěřícně zírá.
„Zažil jsi to přece na vlastní kůži!“
„Byl jsem nemocný!“
„Ne. Posedlý. Šejla ti pomohla, ale pak Šedák ovládl ji. Navíc nás dva bohužel cítí na dálku.“
Vysvětlit Dominikovi celou situaci trvalo neskutečně dlouho. Nakonec ho Stopař chytil za ruku a na pár vteřin protáhl Mezisvětím. Pak teprve váhavě uvěřil.
„Co teda chcete?“
„Tebe Šedák neucítí.“
„Já? Neříkali jste, že má neskutečnou sílu?“
„Má. Ale nebudeš s ním bojovat. Víme jak na něj. Jen se musíš dokázat k Šejle dostatečně přiblížit.“
Mlčí. Po chvíli se na nás podívá.
„Dlužím jí to. Čím začnem?“

Pustý, prázdný pokoj. Kovová postel, špinavá deka, páchnoucí otevřená konzerva.
Gonny špičkou boty štítivě zavře otevřenou kredenc. Otřese se hnusem.
Stopař přimhouřenýma očima propátrává místnost. Popojde pár kroků a zvedne zmačkaný papír.
Ze změti roztřesených linek vystupují slova, obkroužené třaslavou rukou:
„Cítím…zářící…tebe…“
Podívají se na sebe.
„Šej. To psala Šej!“
„Myslíš?“
„Poznám její písmo!“
„Ví o nás dřív, než jsme na dohled?“
„Ona ne. Šedý… tehdy nás taky vyčmuchal.“
„Krucinál,“ nakopne Gonny židli. „Do prdele už, jak se k ní teda sakra přiblížíme, abysme ho dostali?“
Ztuhnou, paralyzováni jedinou možnou eventualitou, která je napadá.
„Myslíš…“
Stopař přikývne. „Jinou šanci nemáme.“

Mezisvětí je skvělý místo! Zóna šedý smrti! Místy se sotva protáhneš, každou chvíli může odněkud přiletět nějaká zapráskaná entita.
Jenže pozor. Uděláš krok mimo a seš taky mimo. V některý prdeli světa za rozhraním.
A protože tě nikdo nezval, seš rázem lovná zvěř. Jak vy k my, tak my k vy, chápete.
Já takhle jednou vlítla ke gronghům. Miloučkým růžovým voslíkům. Zdrhala jsem před nima měsíc, než sem našla cestu zpátky. Prej si jenom líznou! Nicméně bych přišla jen o city, ne o život, takže nuda.
To Riaggon kdysi takhle omylem zmizel ve světě sukub. Vrátil se strhanej jak budík-

„Slivovice,“ oznámil Gonny.
Stopař povytáhl obočí.
„Dominik ví jen útržky. Kdosi ho shodil na zem a vrazil mu do úst láhev. Bránil se, ale pil, aby se neudusil. Pak najednou pocítil neskutečnou úlevu, vše kolem se vyjasnilo… Teda jen na chvíli. Než zafungoval alkohol.“
„Tak tenhle druh entity? Prima. Seženem kvalitní kořalku a dostanem ji do ní. Druhý z nás wigitorem odpráskne Šedáka, než stihne přeskočit do někoho dalšího.“
Gonny přikývl. „Co Šejla?“
„Uvnitř.“
„Jdeme?“ vytáhl Gonny láhev absintu. „Bar Na rohu,“ ukázal za sebe.
„Jdeme.“
Proniknout do malého domku na periferii bylo podivně jednoduché.
Bodejť by ne. Byl prázdný.

„Jdu za ní. Ty se vrať. Doprav Dominika k nám a dej ho do pořádku. Uvař mu silný kafe, hoď mu do hrnku spoustu cukru nebo mlíka, to je fuk, prostě ho dostaň z tý opice.“
Stopař zmizel ve tmě.

Gonny našel mladíka tvrdě spícího na podlaze, plné zvratků.
Kafe nepomohlo, pomohla až pořádná sprcha studenou vodou.
Cesta domů byla náročná. Dominik, ruku přehozenou přes Gonnyho ramena, každou chvíli usínal vyčerpáním. Ve chvíli, kdy mladíka konečně uložil do své postele, si oddechl.
První část mise splněna. Teď ještě ta druhá.
Ta těžší.
Najít Šejlu a vymanit ji z moci Šedého.

V záři lampy zahlédnou povědomou postavu.
Gonny sevře Stopařovo rameno. Mají ji.
Teď jsou na tahu oni.
„Opatrně,“ sykne Gonny. „Nevíme, jak moc s ní zacloumal. Ať jí neublížíme!“
Stopař přikývne. Oba muži se ztratí v pokroucených stínech stromů. Netrvá dlouho a mají Šejlu na dosah. Gesty se dorozumí - Gonny jí zastoupí cestu, zatímco Stopař se k ní přiblíží zezadu.
Než se však stihnou vynořit ze stínů, Šejla prudce změní směr. Prosmykne se mezi nimi. Než po ní stačí Gonny hrábnout, zmizí zpátky v hloubi parku.
Černá dáma jedním tahem sejmula oba bílé jezdce.
Jsou tam, kde byli na začátku.

Tak dlouho jsem tě hledal, ovečko! Víš proč, viď? Nebýt tebe, byl bych už doma. Přerušilas můj přívod energie, uzavřelas mi cestu do mého světa. Musíš zaplatit.
Emoce toho hloupého člověka, kterého jsem si půjčil, abych přežil, byly mizivé. Posloužil mi ale výborně. Protože tě přilákal. I ty dva druhé. A to je dobře.
Záříte jak majáky, věřila bys?
Ty už zanedlouho moc svítit nebudeš. Uvidíme, jak dlouho ti energie vydrží. Pár týdnů? Měsíců?
Budeš první, která mě posílí.
Pak mi přivoláš další.
A ti zas další.
Vezmu si vás jednoho po druhém, zářící lidé.
Prý strážci.
Pro mě potrava.

„Kam šla?“ chytí Gonny kluka za rameno.
„Tam,“ zní odpověď.
Vysoké domy, křivolaká ulička. Hrbolatá dlažba ústí u popelnic na kraji zarostlého parku.
„Do prdele, kudy dál?“
Stopař neodpovídá. Sleduje zem, potom obhlédne zdi.
„Vidíš něco?“ nervózně přešlapuje Gonny. „Jsme v průseru, je ti to jasný? Přeskočil do ní, Šedák zatracená. Musíme ji najít!“
„A pak?“
„To ještě nevím.“
„Přemýšlej. Jestli s ní chceš ještě pět deset let pracovat, musíme ho z ní dostat.“
„Let?“
„Pardon. Jsem se uřekl. Století, jasně.“
„No proto. Nevychoval jsem si ji, abych ji takhle brzo ztratil.“
„Přemýšlej rychle. Šla tudy.“
Stopař zmizí v parku.

„Já jí chtěl – já jí nechtěl – já jen podal – nemyslel jsem to špatně – nic sem jí vole neudělal – Petr mi ji hodil – já chtěl – já nechtěl…“
„Ty voči – ty voči – ty voči – vole nechci už vidět nikdy voči!“
„Za to může flaška – už nechlastám – nechci – vole – jenom flašku!“
„Vole – krávo – děte do prdele – nikdy už!“
Před domem shluk lidí, policejní auta, sanitky.
„Co se tu stalo?“
Lékař pohlédne na Gonnyho a pokrčí rameny. „Nevím. Nemůžem z nich dostat kloudný slovo.“
„Taková mladší ženská,“ přitočí se větší kluk. „Já to viděl. Chtěli ji opít. Strkali jí k puse flašku. Zbila je.“