Téma č. 00 pro zbyteček března 2019: Všechno je jinak!

Cink. Ozvalo se lehce a místnost provoněla příjemná jarní vůně. Duben 2204. Líně jsem se protáhl a vyskočil z postele. Už jsem se moc těšil. Za chvíli opět uvidím hvězdy. Jedna ze skvělých povinností v práci kontrolního důstojníka. Otevřel jsem dveře a něco mne zarazilo. Co to? Nezvyklý hluk v pozadí. Teď a tady. Mám být sám, zkontrolovat let a jít spát. Cesta hvězdami bude ještě dlouhá.
Jdu dál. Hluk sílí. Je to ze společenské místnosti. Rozražené dveře. Vrávorající postavy. Hlasitá hudba. Co se to děje? Všechno je tak jinak! Já chci svůj klid. Bože, dej mi mé tiché hvězdy.

Prezidentská kolona se blíží. Voják za hledáčkem svého dragunova na střeše banky zůstává klidný. Jeho výstřel přepíše dějiny.
Vtom -
“Sukin syn!”
Otočí se.
Stojí tu dívka v legínách, s šátkem přes prsa. Dallaské slunce jí dělá z vlasů blonďatou svatozář. O bok má opřený kalašnikov.
“Moje místo,” prohlásí s ruským přízvukem.
“Sotva,” zavrčí voják.
“Zmizni!”
Tedy po zlém. Voják sahá po vystřelovacím noži. Když tu - přibíhá další osoba!
Třeskne výstřel. Třetí do hry, legrační chlapík bez brady, právě svým směšným Carcanem zastřelil JFK.
Ohromené ticho.
“Hydra?” zeptá se voják.
“KGB?” štěkne dívka.
Chlapík s Carcanem vypne hruď.
“Lee. Harvey. Oswald.”

Do štosu pergamenů byl zabořený po hákovitý nos. Nejméně populární bradavický ředitel hledal učitele obrany proti černé magii.
„Samá ženská,“ zavrčel a zmačkal další nanicovatý životopis, aby ho hodil na hromadu za sebou. „Nic neumí a myslí si…“
Jeho odpolední meditaci vyrušilo zaklepání.
Snape s dávkou úlevy odhodil curricula vitae a štěknul: „Dále.“
Na prahu dveří se objevila Hermiona Grangerová.
„Jestli se hlásíte na post učitele obrany proti černé magii, tak musíte do fronty,“ ukázal znechuceně na hromadu pergamenů. „To by teď totiž chtěla každá.“
„To ne, pane profesore,“ usmála se. „Ale slyšela jsem, že se uvolnilo místo učitele přeměňování.“

Věděla, že nastal konec. Nájezdníci se prostě obrátili na útěk, obléhání ustalo jako jarní přeháňka. Elfové je pronásledovali s bílým plamenem v očích. Zatoužila se k nim přidat, vdechovat sladkou vůni vítězství, křičet věky potlačovanou píseň pomsty.

Dokázali to, ti nepravděpodobní hrdinové, jimž směla pomoci jen maličkým kouzlem, jediným paprskem světla.

Unaveně usedla na travnatém pahorku. Jižní obzor vypadal zatím stejně. Zhluboka se nadechla, naslouchajíc řece. Poslala vědomí po proudu, snažíc se zachytit myšlenky druhých.

Jenže řeka mlčela. Svět utichl.

Paní Galadriel sevřela pěst, ale Nenya, Prsten vody, neodpověděla. Vyhasínala. Chladla.
Oči se zamžily slzami. Ale... Vždyť to tak chtěla.

Drahá Dezinvektilo,

velmi mě těší, že Ti budu moci v průběhu příštího měsíce vypomáhat svými radami. Pevně doufám, že Ti budou k užitku. Dostala jsi svůj první větší úkol, mladá ďáblice, tak hleď, abys jej správně splnila.
Protože v opačném případě by to mohl být také tvůj úkol poslední. To bych samozřejmě byl víc než nerad. Dodnes s lítostí vzpomínám na svého nešťastného synovce Tasemníka, který i přes veškerou mou péči brutálně selhal. Samozřejmě jsem se snažil za něj přimluvit. Jsme přece rodina, že. Bohužel, trestu stejně neunikl.
Ty se však neboj. Jsem tu pro Tebe.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Seriál o čtyřech přátelích – mniších v Římě, ve městě, kde je vždy mnoho příležitostí ke zdrženlivosti.
Díl 30. Fra Domenico, známý kazatel na téma zdrženlivosti, má problém: jeho spokojený celibát se stává každodenní rutinou, neví tedy, o čem kázat. Fra Adrien se ponořil do četby o odříkání pouštních Otců: podaří se jej přátelům odvrátit od odchodu z Města na poušť? Fra Ginepro zvažuje zpestření své zdrženlivosti flagelantstvím, ale nebaví ho to. Fra Giordano začal číst Plótína: přikloní se spíše k novoplatónskému pojetí čistoty (a odpadne od aristotelského tomismu)?
Následuje: „Summa“. 2053. díl nekonečného seriálu na motivy knihy sv. Tomáše Akvinského.

Byl to zvláštní pocit, vracet se po takové době. Ze známých ohybů cesty se mu střídavě svíralo srdce a žaludek. Nikdo ho vítat nebude, uvědomil si náhle. Trochu zpomalil. Ano, nesmí si nic nalhávat. Nebudou rádi, že ho vidí. Ale... doma je přece jen doma. A život půjde dál. Jednou se možná vrátí do starých kolejí. Znovu přidal do kroku. S něhou přejížděl pohledem po známých polích. Už nebyl daleko.
Náhle se zarazil. Zvláštní... Poznával tyhle stromy i travnatý svah. I tu vůni dobře znal. Tady to přece bylo... Tady to přece... Zmateně se rozhlížel a hledal, ale Lidice nenašel.

Kdysi, při vstupu do této komunity, jsem si zvolil obrozenecké literární jméno. Ta doba mne nějak podvědomě inspirovala.
Ovšem dnes je už vše jinak. Tehdy literáti měli jen pero, inkoust a papír, o počítačích a internetu se nesnilo ani těm největším fantastům z nich. Komunikovat spolu v reálném čase mohli jen osobně a tedy mnohem omezeněji. Literatura byla doménou mužů, Rettigová a Němcová byly prvními průkopnicemi mezi ženami. Dnes jsme v DMD my muži v menšině. Snad možná už tehdy spisovatelé piknikovali na Letné, tolik literární historii neznám.
Něco však přece jen se svými předchůdci máme společné. Lásku k literatuře.

Dříve byl sobec. Ne že by se nedokázal podělit, neuměl pomoci nebo neměl ostatní rád. Měl. A moc. Ale první otázka, kterou si vždy pokládal, zněla: „Co chci já?“

A pak bylo najednou všechno jinak. Jen tak, bez nejmenšího varování. Překalibrovat vědomí, změnit hodnoty, přetočit Vesmír - tři, dva, jedna, teď!
Nikdo se neptal, jestli o to stojí, svět se prostě změnil; úplně a od základů. A „Co chci já?“ bylo najednou bezvýznamné, neúplné a až bolestivě zbytečné.

„Co se stalo?“ můžete se ptát.

A já, s vědomím, že ani jazyk ve vší své dokonalosti na to prostě nestačí, odpovídám: „Láska.“

„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém,“ vzhlédl, „tam jsem já uprostřed nich.“ Byli tři, podle příslibu tedy čtyři.
V kostele pro osmdesát lidí.
V neděli.
Takhle jsem si to nepředstavoval, napadlo ho. Přes všechna temná očekávání.
Kaplanoval v okresním městě, kde v den Páně k padesáti věřícím na každé z obou mší. Jako čerstvě vysvěcený pln elánu a energie; upozornil na sebe. V zemi zapomenuvší na Boha poslali do Bohem zapomenutého kraje. Prolákliny na dně studny, temné komory v tunelu.
Nejsoutice vyrvány z kořenů, z původní zástavby zůstal kostel, z rodáků ti dva, kterým slouží mši.