Šťastný to pád!
Přiznávám, uronil jsem tehdy slzu.
Nehybný vzduch proťal blesk a prořízl plynoucí čas na před a po. Dobré slunce kleslo. Krásný den zakalily slzy.
Ach, kam mě jen zavedla má touha po vzdělání? Proč jsem jen chtěla proniknout do světa svého milého? Kde se ve mně vzalo tolik pýchy? Otec je mrtev, bratr se zoufale brání proti přesile!
Kovové včely hvízdají nad hlavou, hromové hole ohlušují.
Zahyneme tu oba, pokud nepomohu… Jsem bojovnice, žádná studentka!
Vrhám se směrem k tatínkově chladnoucímu tělu pro zbraň, uklouznu po krvi a padám, kámen, náraz, temnota.
„Nšo-či, Nšo-či,“ slyším hlas svého milého, „prober se! “
Otevřu oči do zářivého světla.
- Číst dál
- 29 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit