DMD

Zdá se mi den.
Ráno je učitel. Eh, račte prominout: ráno je univerzitní pedagog.
Odpoledne je historik. Tedy, ne zcela přesně: odpoledne je pouhopouhým členem Ruské historické společnosti. Řadovým, dozdávám.
V podvečer je muzikolog. Ačkoli lépe by bylo říci: v podvečer je jedním ze členů Ruské hudební společnosti. Hudební sluch, kdo by to byl do něj řekl…
Večer je žurnalista. Což je vlastně dost přesné, opublikoval snad každý ekonomický časopis ve střední a západní Evropě – a pár pražských ruských neekonomických taky.

Zdá se mi noc.
V noci není učitel, historik, muzikolog, žurnalista. V noci je jen muž.
To možná stačí.

Na omítce – zabarvené sluncem do plavožlutava jako hodně tučná šlehačka – se břichatí pan Albík z Uničova, osobní lékař a arcibiskup krále Václava IV. Že arcibiskup není osobní? Jak by nebyl, když arcibiskupa z něj udělali dřív, než přijal kněžské svěcení!

Ve stínu reliéfu stojí pán s paní a dvěma syny. Hleď ženo, toť Slovanský ústav a toť jeho budova! Sám pan president a dobrodinec nás, vyhnanců, se o ústav zasloužil. A já dnes byl jmenován jeho členem. Dobře, ženo, je v Praze!

A jak by také nebylo, zdá se mi, když do černého úterý zbývá ještě dvě stě šestnáct dní.

Temně rudý šerosvit se zvolna rozpíná a smršťuje. Je noc a šerosvit spí. I já spím. Jak hezké by bylo říct, že spí celý svět a vše je tiché a něžné.

Jak by to bylo hezké a jaká by to byla lež.

Neboť ten obraz, který vykouzlilo mé nevědomí, to jsou plíce. Zatím je jejich pohyb klidný a svistot nočního vzduchu v nich nerušený; ale kdesi už se začíná cosi měnit.

Není to rychlé. Není to hlasité. Není to nápadné. Jen krvinkám přibyl nevítaný soused. A začíná pozvolna stavět svá příšerná obydlí.

Adresa: Tuberkulin 1., plíce levá, Nikolaj Sergejevič Žekulin.

Některá témata jsou přímo radost. Taková fraktura rohu nabízí řadu nečekaných možností a příležitostí k invenci.

Budeme lámat rohy papíru? Pokoje? Paroží? Roh lesní? Budeme německým sexy písmem psát slovo roh? Budeme dramaticky rozvíjet rozklížení vztahů místní buňky Revolučního Odborového Hnutí? (Měly ty mrchy vůbec buňky? Kde schovávaly – ty mrchy buňky – všechnu tu vánoční čokoládu?) Budeme lámat kosti? Kosti taky mají rohy, víme? Roh jazylky, cornu ossis hyoidei, se třeba zlomí při rdoušení. To má potenciál! Libo-li raději fragmenovat cornu sacrum nebo cornu coccygeum? A co teprve cornua uteri… To by křupalo jedna báseň!

Takové krásné téma… a nápad nikde.

Ksenija Nikolajevna je jméno, které psáno německým renesančním písmem s výraznou lomenou kresbou vypadá jak napatnáctkrát zpřerážený narvalí zub.
Jakým podivným obrazem se mi hned v první větě odezdálo dnešní téma... Alespoň teď můžu klidně snít příběh ženy, která to jméno nosívala.
Narodila se v Saratově, ještě v devatenáctém století.
Byla dvakrát vdaná – poprvé za syna ženy, o níž jsem psala vloni, a o němž píši letos. Podruhé za inženýra, o němž možná ještě někdy psát budu.
Ale zatím spím a dávám si zdát cestu z carského impéria, přes Československo, přes Protentokrát a znovu přes Československo až na torontský hřbitov.

Cestou od doktora počíná odvykat.
Cestou od doktora ještě pořád vidí Šedavým kouřem zabarvený vzduch… červenou sukýnku děvčátka před cukrárnou… rozkacené nádraží… bělokoré břízy, co na vrcholcích hor nerůstají… zelené trsy trav ve spárách dlažebních kostek… domy, vysoké nízké, staré a nové – dobrý Bože, tolik domů, tolik lidí v nich – a on ty lidi nevidí a už neuvidí, jak by je viděl, tam, tam nahoře- Nemůže dýchat. Tentokrát tím však není vinen Kochův bacil. Tentokrát ne.

Cestou od doktora počíná přivykat.
Cestou od doktora ještě pořád slyší Nález na plicích… razantní zhoršení… nástup do sanatoria …neodkladný …šance …naděje …prognóza …smrt!

Rozum: Snad nehodláš psát další drabble?
Nerozum: Noo…
Rozum: Noo?!
Nerozum: Takový hezký téma, to se píše samo.
Rozum: Víš kolik máš všude restů?
Nerozum: No, jo.
Rozum: Některý věci nemáš dodělaný ještě od Vánoc!
Nerozum: No, jo.
Rozum: A píšeš si padesátku, to sežere taky spoustu času.
Nerozum: Ale tu padesátku fakt napsat chci.
Rozum: Tak vidíš. Takže DMD psát co? Nebudeš! Jasný?
Nerozum: Hmm.
Rozum: Cože?
Nerozum: Aspoň sem tam drabblíčko.
Rozum: Nestíháš ani číst, to ti přijde vůči ostatním fér?
Nerozum: No, ne.
Rozum: Takže je jasný, kdo bude mít nakonec to slavný poslední slovo.
Nerozum: Téma?

Jako ozvěna kroků, které už dávno došly svého cíle, se roztáčejí listy větrných elektráren. Servery, které jsou na ně napojeny jsou většinu roku nečinné, ale přichází duben. Zdejší volavky se chystají hnízdit. Skript, který byl napsán dávno předtím, než lidé odešli, se spustí a vyhlásí DMD.
Jeden den - jedno téma. Každé vyhlášení probudí duchy - programy připravené napsat drabble. Každé zveřejněné drabble probudí ozvěny - programy připravené komentovat. Místo, kde volavky hnízdí, se tou aktivitou zahřívá právě tolik, aby to prospívalo vajíčkům.
Až ke kritickým místům systému pronikne voda a mráz, lopatky se zastaví a servery usnou navěky. Pak volavky odlétnou jinam.

Nasedá do vlaku a průvodčí volá, volá, volá Nastupovat!

Nasedá do vlaku a žena volá, volá, volá Sbohem!
Nasedá do vlaku a syn volá, volá, volá Táto!
Nasedá do vlaku a synek volá, volá, volá Tatínku!

Nasedá do vlaku a duše volá, volá, volá Domů!
Nasedá do vlaku a srdce volá, volá, volá Život!
Nasedá do vlaku a rozum volá, volá, volá Smrt!

Nasedá do vlaku a celý svět volá, volá, volá Naděje!

A je rok tisíc devět set třicet tři.
A ten pták, co značí pokání, se stydí kdesi daleko a o jeho místo se rvou sova a jestřáb.

Spím a sním.
Zdá se mi sen o sálajících kolejích a o černé mašince syčící parní operetu a o sytě zelených vagoncích a o pohodlném kupé a o muži, který v něm spí.
Spí a sní.
Spím a sním jeho spánek a sen.
A ten sen, co si ve snu dávám zdát …je něžně bělavě růžový, jako kvítek magnolie v brzkém předjaří …je sladce namodralý, jako led na čisté řece v mrazivém lednovém dni …je světle, světlounce žlutavý jako křídla žluťáska …je voňavý jako mámina náruč a zvučný jako její smích.
Spíme a sníme.
Jsou to dětské sny.
Ty létací.