DMD

„Sosáci de facto neexistují,“ prohlásil Myšák.
„Všelijaký hmyzové sosáky mají,“ mínilo Sovátko.
„To jsou sosáky, nikoliv sosáci! Protože jsou neživotné. I když je mají živí… tihleti… hmyzové. Ale sosáci nejsou, protože sosácký věci dělají jenom holky!“
„Nevím, jestli by se jim líbilo, že jim říkáš holky,“ poznamenalo Sovátko.
Myšák se ušklíbl, maličko, aby to Sovátko nevidělo.
„Kdyby začal v SOSu dělat nějaký kluk, byl by sosačka. Když tedy sosáci neexistují,“ řeklo Sovátko. „Jako bývala paní doktor.“
„Sosačka Novák?“
„Novák? Tady? Spíš třeba sosačka YourBrainEater13, to by bylo mnohem pravděpodobnější.“
„Jo,“ přikývl Myšák. „Dobrý jméno. Vhodné pro holky i pro kluky!“

Kolíčky? Radšej som sa pozrel do slovníka, čo to všetko môže znamenať. A zistil, že je to (okrem iného) tá vec, ktorou keď na gitare dosť dlho človek správne točí, tak struna urobí prásk.
Je ich tam šesť. Takže keby som sa chcel podeliť ešte s piatimi ľuďmi, tak by došli na každého a každý by si mohol praskúť svoju strunu (na mňa by určite zostala tá čo ide najťažšie). Ale keby nás bolo viac ako šesť, tak by nám pri rozdeľovaní došli a na každého by nedošli. Mám rád Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra Slovenskej akadémie vied a ich slovníky.

Řadu let jsem pracoval. Je to dvouciferné číslo. Pořád jedna práce.
Podal jsem výpověď a teď mám volno.
Juchů.
Práci zatím hledám velmi líně (třeba dnes mi kamarád poslal pozvánku do řízení letového provozu).
Já ale nikam nespěchám.
Dohrál jsem Saints row II a III. Teď hraju Zaklínače II.
Už jsem vařil karlovarské knedlíky, guláš, kuře na paprice, bábovku...
Nejdřív jsem vstával v 5, nejpozději ve 4.
Lovím Pokémony, a zeleninu v Holešovické tržnici.
Čtu knížky a užívám si volna.
Nejvíc práci připomíná každodenní psaní drabble. A i to flákám a pak nahrazuji bonusy.
Jako třeba právě tenhle.
Příjemná povinnost.

Chechtáky, chápeš to není zen, chechták se ti vychechtá do ksichtu a prachy zmizí v prachu, prašule práší pryč a chechták checheche, chechták hned kutululu a pak zas nula, čím víc chechtáků máš, tím míň ti jich zbude, když se sám vidíš jako bezcbechták, přestaneš se brzo chechtat.
Óm kači kači óm.
Kdo nic nechce, ten se chechtá, kdo chvátá, kdáká, kam nesvítí zenkáč, chodí cvokař.
Kvak a káč, kvak a káč, óm, prachy si za prachy nekoupíš, che a cha.
Bez chechtáků je ti hej, chechták není žrádlo ani kámoš.
Jmenuju se Strýček Skrblík a našel jsem rybník osvícení.

Krejčovství Kingsman přislíbilo Deadpoolovi množstevní slevu a expresní náhradu za oblečení zničené při superhrdinování. Nemůžou být všude.
Deadpool se s Aberforthem Brumbálem podělil o několik historek, které potěšily Abeho cynickou duši.
Aberforth dal Buckymu výtisk své příručky o kozách.
Bucky se rozdělil s Davidem Helfgottem o wakandskou obřadní rostlinku, která nemá žádné vedlejší účinky.
David punkové nutrii předal své rozsáhlé hudební znalosti a zkušenosti.
Ta věnovala Červené Karkulce svoji oblíbenou mixtape, což Karkulku ovlivnilo natolik, že si začala barvit vlasy na červeno.
O zbytek barvy se podělila s králem Kazisvětem, který se s nikým dělit nechtěl, a tak jen vládl.

Katedrála plná světla nedostatečně zničená kostra se vypíná k nebesům
uprostřed neporušený kříž
víš
zlato má vyšší bod tání než teplota ohně krmeného dřevem
to ten drak pro zlato ve sklepě.
Magnáti přebíjejí miliony pro krásu, co by shnila, kdyby nehořela, nerealistické sliby obnovy, peníze, peníze a sláva.
Však rok 2020 - přišel duben a účastnící DMD posílají dar funkční model katedrály jedna k jedné slepený ze sirek (z Boubínského pralesa, jinde tak velké buky nejsou) v rámci čekaného bonusu
přítomné architektky podváděly pamatujíce si řezy i půdorysy katedrály ze školy
taková krása
vše pro jeden bod do tabulky a LOLZ.

„Jaké jsou průběžné výsledky, pane Pottere?“
„Nevím,“ pokrčil chlapec rameny, „už to nepočítám.“
Snape se vítězoslavně usmál. „Takže připouštíte prohru?“
Neurčité kývnutí považoval za souhlas.
„To bych vám zřejmě měl gratulovat. Umíte prohrávat, překonal jste vývojové období batolete!“
„Nejsem dítě!“
„Že by období vzdoru?“
Chlapec zrudl. „Klidně si o mně myslete, že jsem idiot, ale tohle si vyprošuju! Moc dobře vím, že mám i svý kladný stránky.“
„Jistě,“ přikývl Snape blahosklonně, „jste přeci Chlapec-který-přežil, okouzlující hvězda, famfrpálový zázrak, válečný hrdina, idol všech dívek. Zapomněl jsem něco?“
„Už zase si ze mě děláte srandu!“
„To bych si nikdy nedovolil.“

Sklepmistr, divný pavouk, pořád doléval a my pili, jasná kolektivní vina. Desátá hodina odbila a lampa ještě svítila jak nejzáživější hvězda. Myslela jsem, že spolu strávíme příjemné dny, přísně tajné, pořád spolu, naostro. Žádné vzdušné zámky nebylo nutno stavět, všechno je jinak. Dostavila se únava materiálu, hřích, který se neodpouští. Slova chvály zhořkla v ústech jako pelyněk. Doufám, že teď někde daleko, pod falešnou identitou, ukazuje svůj periferní bicáček maximálně tak svému nejlepšímu příteli, zrcadlu…Utíkal tak rychle, až mu vítr ve vlasech pěl ódy na morální kocovinu. Některá témata by se měla zakázat. Chcete to taky zažít? Nehlaste se všichni.

Vedoucí nahlédla do kanceláře.
„Už jste s tím hotová?“
Rozpačitý pohled. „No, skoro…“
„Tak si pospěšte.“
Jakmile dveře zaklaply, sto slov bylo konečně dáno dohromady. Jenom tohle se ještě musí vypilovat…
Zase je nějaká pomalá a nesoustředěná, uvažovala vedoucí. Už několik dní. Ovšem, zase to jaro. Jako vloni a předloni zhruba touhle dobou. V dubnu.
Musí na ni občas dohlédnout. Zatím to jde. Obvykle ji ta jarní indispozice tak do měsíce přejde.
Pak už zapadla do své kanceláře a zavřela dveře. Dneska je práce méně, a tak může konečně chvilku uvažovat o tom, co napsat na to dnešní prapodivné téma.

“Já se strašně omlouvám, prostě nestíhám číst. Psaní dávám s odřenejma ušima, nápady se nekonají,” tradiční osazenstvo čajovny je mi opět vrbou.
“Já jsem ráda, že píšu.”
“Já nepíšu.”
Jsme na tom všichni podobně, máme toho plný kecky. Titul mařeny chudinky je ovšem pro dnešek můj.
“A neni mi dobře, trávení zlobí. Mám namožený lejtka. A do toho ten pitomec v práci.”
“Zase?”
“Ještě pořád. Mám chuť ho vyhodit z okna.”
“Neefektivní. Nechceš ho někam napsat? Myslím, že kdyby ho poznaly cranfordské dámy, už jen ze solidarity k tobě by ho pozvaly na čaj. Několikrát. A byly by velice… výchovné.”

Zatím mají v hlavě pavouky, ještě strčím hlavu pod křídlo, řeklo si Sovátko. Ode dne, kdy bylo téma ráno, si připadalo jako nevyspalý skřivan.
Zavřelo oči. Uši zavřít neumělo.
„Nikdy neříkej nikdy,“ mumlal Myšák. „Pořád říkej pořád. Vždycky říkej…“
„Cože to?“ houklo Sovátko trochu nevrle.
„Hra se slovy,“ pravil Myšák, „je znamením kreativní, verbálně zdatné mysli.“¨
„Nepochybně. A mohl bys být verbálně zdatný tišeji?“
„Pořád spolu. Párem volů. Spolu, spolu, s hejnem molů.“
„Když jsou lidi pořád spolu, začnou si časem lézt na nervy,“ poznamenalo Sovátko.
Myšák na ně upřel korálkové oči.
„To máme veliké štěstí, že nejsme lidi, Sovátko!“

Je smutným faktem, že odborné studie poslední doby řadí zen-káčismus mezi zaniklé kulty. Jedná se samozřejmě o hrubou chybu v myšlení i v metodice výzkumu. Již jednoduché pozorování dokazuje, že vzpomínky na éru Velkého Kačera nejsou mrtvé (viz časté kachna či prosté, leč významné káč v komentářích). I později přibyvší účastníci DMD, kteří nebyli přímo účastni káč-uctívání a nesetkali se s Káčidy a Sunkáčem, dobře chápou pochvalný význam tohoto rituálního zvolání.
Zkrátka, kachny, ač neviditelné, jsou tu stále s námi. Stále máme proroky, kteří slyší vzdálený šustot peří a umí koutkem oka zahlédnout dobře osvalená křídla porostlá modrozelenými pírky.
Nezapomněli.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila, všechny lampy svítily, protože autoři čekali na téma, úpěcí skupina úpěla už od sedmi, ale nic. Odbila jedenáctá, dvanáctá, a téma pořád nebylo. Sovátko a Myšák z toho byli neklidní, i když se to jeden před druhým snažili skrývat.
„To už se jednou stalo,“ řekl Myšák.
„Třeba připojení,“ řeklo Sovátko.
„Špatná domluva,“ řekl Myšák.
„Roztržitost,“ navrhlo Sovátko. „Ty jsi taky roztržitý, Myšáku, protože kafe nemá žádnou chuť.“
Myšák skočil do cappuccina, jen hlavička mu koukala.
„Proč piješ kafe na noc?“
„Jsem noční pták!“
„Projednou se vyspi!“
Ale Sovátko neusnulo a Myšák taky ne.
Čekali…

My, Fuente Ovejuna. Je po jedenáctý, a tahle fráze mi v hlavě rotuje jako líně se otáčející stropní větrák někde v zapadlý hospodě kdesi v Mexiku předtím, než jí Antonio Banderas vystřílí za pomoci kytary plný bouchaček za hudebního doprovodu v podání Tita a Tarantulí. To málo mi zůstalo v hlavě z literatury před kvintou, co se kolektivní viny týče. Nu což, tak jsem strávil většinu hodin střídavě pochrupováním, posíláním psaníček se spolužačkou, a přemítáním nad pozadím učitelky, co se tak hezky natřásalo, když psala na tabuli. Možná by šlo napsat něco na Borgy. Borga? Je to singulár nebo plurál?

Od začátku měsíce postřehla, že pacientka věnuje zvýšenou pozornost jistým stránkám. Každý večer tam vyhlašovali téma na krátký textík a ona během noci a dalšího dne vymýšlela, co napsat.
Strýc byl momentálně smrtelně uražený, analyzovala tedy situaci sama. Na pacientčině zájmu neshledávala nic škodlivého. Navíc se společnost na oněch stránkách chovala až nechutně dobře, samá chvála a povzbuzování, ostrá slova téměř nepadala.
Zato očividně rostla pacientčina žádost po chvále a obdivu ostatních. Některá obtížná témata v ní navíc probouzela agresivní sklony. Občas nádherně nadávala. Když jednou zaječela: „Co je tohle za téma? Takové by měli zakázat!“, Dezinvektila se tetelila veselím.