DMD

Seděla ve vlaku a po cestě psala drabble
Nevěděla, jaký z toho budou ještě trable
Myslela, že nahradí ztracené téma
Kdyby tak její mozek nepletl si i blbá jména
Přinutil ji myslet si (ten mozek), že nenapsala téma jiné
Teď ji kvůli tomu bodík mine
Tak znavená napsala něco, co napsala už předtím, zcela zbytečně
Mozek za to, že ho budí, zmanipuloval ji netečně
Jasán, napiš třeba tohle, to ti chybí
Komentujícím se zbytečný drablík líbí
Tolik se snažila, aby to stihla
Jásala, že ztrátě bodu se vyhla
A k čemu?
Na mou věru
Jeden, aby se z toho posral

Dojetí se napřáhlo Ano dnes
Už nebude další téma Zvykej si Poper se s abstinenčními příznaky
Bázlivě se v tobě krčí
Emoce úlevy a přitom smutku
Nebude

Konečně ale přece bude víc času
Obloha se chlubí sluncem které se ti vysmívá
Ne to se ti jen zdá
Čekání na komentáře ulehlo do postele
Ííí vypouští páru podivné poblouznění

Den po dni se drolí od života V dubnu ale horempádem
Myš naděje se svědomitě zahryzává do vědomí
Důsledně zatlačila slzu

Těš se Směj se Raduj se Nezoufej Doufej
Rok uteče jako voda
Vavřínový věnec čeká na každého kdo začne znova
Ámen

S těmito úžasnými živočichy jsem se seznámila díky DMD, když je Regi použila v jednom Hagridovském drabble
.
Už tehdy mě zaujali svými podivuhodnými vlastnostmi.
Například na rozdíl od ostatních hlodavců, kteří se v zajetí dožívají maximálně dvojnásobku běžných let, rypoši dosáhli desetinásobku.
Pokud se jejich mozkových buňkách nedostává kyslík, přežívají jako jediní savci díky fruktóze, stejně jako rostliny.

Dále u nich nebylo prokázáno nádorové bujení, necítí bolest a mají také velkou regenerační schopnost, nedochází u nich k některým metabolickým změnám spojovaným se stářím
V budoucnu by jejich geny mohly být klíčové ve výzkumu nádorových onemocnění, případně genů ovlivňujících vnímání bolesti.

Bylo nebylo, narodila se stoslovka, můžeme jí říkat i jinak, ale každopádně měla sto slov, víceméně splňovala určité zadání a vznikla v časovém limitu 24 hodin.
Byla sama se sebou docela spokojená. Ne snad naprosto, od narození byla držena zpátky, aby si nemyslela kdovíco, ale přece jen si připadala docela nápaditá a zajímavá.
A tak byla zveřejněna a čekala na čtenáře.
Někteří prošli kolem, ani se nezastavili.
Další na ni pohlédli a nenašli shodné téma.
Další ji přečetli a neměli k ní co říct.
A tak stoslovka dál smutně seděla a čekala, jestli někomu bude stát za zmínku.
Dočkala se?

Lamač dívčích srdcí a jeden z nejlepších tanečníků disko pod slunečními paprsky, mistr masážních technik, tokající oběť honu na vejce (co se občas škrábal v křoví), pro někoho poklad, pro jiného odpad, si nedával pozor a s hlavou v oblacích strávil noc plnou zázraků a stal se volavkou jedné dámy, které nalétl jako zelenáč a dopadl jako prodaný ženich. Po odvykací kůře za pomoci té fosílíe tchýně a jejího jazyka, co rozjel manipulační jízdu a rozproudil zlou krev, když tvrdil, že zplodil šílené nemocné dítě a utrpěl frakturu rohu (jen lež a chiméra!) se rekvalifikoval a stal se tichým společníkem.

Sny jsou podivná věc. Někdy se nám celou noc zdá jedna jediná vteřina, jindy ve sto schrupnutích proletíme sedm let. Obrazy se při tom ani tak nestřídají, jako vzájemně splývají do podivných chimérických spletenců.
Kabinet profesora Bilimoviče na Právnické fakultě Univerzity sv. Vladimíra v Kyjevě: Nikolaj mu asistuje a sám se při tom připravuje na profesuru z politické ekonomie a statistiky. Vlastně ne, najednou mi nějak mládne – teď sedí ve kterémsi auditoriu téže fakulty a univerzity a týž jmenovaný profesor drží jakousi přednášku. Snem se mihne kalendář, obraz se mění, je rok 1910. Z Nikolaje je osmnáctiletý gymnazista, právě maturuje.

Když se Nikolaj seznamoval s Ksenijí, bylo to ospale pomalé a přesně podle etikety. Pravidelně nepravidelné schůzky v kyjevských čajovnách, vzdálená blízkost malých stolečků, nesmělé pohledy…
Když se Ksenije seznamovala s Nikitkou, bylo to proklatě rychlé a bolestivé. Třetího června roku 1917 – téměř uprostřed tryskajícího bezčasí mezi dvěma revolucemi – se jejich první syn rozhodl, že se narodí. A hned. A okamžitě. A jestli si, rodičové, myslíte, že pan doktor sem z té milostné schůzky stihne rychle doběhnout, tak se zamyslete znovu.

Přiznávám, že to ode mne nebylo hezké – ale když se mi tohle drabble zdálo, ze spaní jsem se smála.

Já vím, má se mi zdát jen volný seriál. Jenže sto slov je někdy moc málo.
Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády v roce 1918. V roce, kdy jeho nejmladšího bratříčka a s ním spoustu dalších gymnazistů bolševici zastřelili.
Držím v dlani sněhovou vločku časoprostoru. Nemám víc, než ten letopočet a tu zemi. Když se na to člověk dívá z jiného milénia, nemělo by mu na pár měsících (neřkuli dnech) příliš záležet. Jenže… Co bylo dřív?
Mrtvý bratr? A pak – krev vzkypělá zlou touhou po mstě a vstup do armády?
Racionální úvaha, rukování, hrdý voják? A pak – jen telegram: GLEBA ZAVRAŽDILI

Do definitivního probuzení zbývá jen pár dnů. Můj sen vstupuje na nejistou půdu. Koneckonců, nikdy nebyl ničím víc než interpretací interpretace. Jenže se do něj po špičkách vkradl nezvaný host, dávno mrtvý umělecký směr, romantismus. Možná v tom příběhu hledám víc, než v něm kdy bylo. Možná je to jen sen. Možná sen lucidní. Možná jsem už dávno vzhůru a spánek si jen namlouvám.

Píše se rok 1918. Rudá armáda přikazuje, nutí. Bílé se také říká Dobrovolnická. Hádej, hádej, hadači… Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády. Hloupý zelenáč, frontám velké války se vyhnul – a teď se dere mezi ostřílené vojáky. Proč?!

Aktuální noc ubíhá a já přemýšlím, zda jsem někdy zažil noc plnou zázraků. Připadá mi, že spíše ne. Naprostou většinu důležitých životních okamžiků jsem prožil ve dne. Koukám z okna, nic zázračného nevidím. Usedám zpátky k notebooku.
Z rádia zní Miro Žbirka a jeho píseň, kde zpívá o zázraku. A dochází mi to. Vždyť každá noc je plná zázraků! Stovky a tisíce lidiček kolem mě prožívají své životy a v nich okamžiky, které si dříve či později vyhodnotí jako zázrak.
Záleží jen na přesvědčení každého z nás. Podle mě je zázrakem už jen celý tento svět a systém jeho fungování.