Originální

Maminka stála u žehlícího prkna, trpělivě žehlila košile a do toho si pobrukovala známou melodii. Vtom se objevil její malý syn a povídá jí: "Já číhám, já číhám!“

Maminka se na něj usmála a odpověděla mu: "Jen číhej dál.“

Myslela si, že vyčkává na otce, až přijde z práce, a chce na něj vyskočit a vystrašit ho.

Když dožehlila, složila prkno a šla se podívat, co její synek vlastně vyvádí.

Když vešla do pokoje, uviděla ho, jak sedí na koberci, a kolem něj se válejí spousty chomáčů z onoho huňatého koberce.

"Podívej, mami, já číhám!“ zvedl vítězoslavně nůžky nad hlavu.

„Mějte neustále na paměti náš cíl, soukmenovci, neodchylujte se od něj ani na okamžik. Naše čistá, dokonalá, nadřazená rasa je nyní zotročena, ale opět povstane, pokud budeme silní a nezakolísáme. Nenechte se ukolébat pohodlím, i velká klec zůstává stále pouhou klecí! Neváhejte vyčistit i vlastní řady od odpadlíků. Vítězství bude naše, ve jméno Velkého Předka, hrůzného Tyrannosaura rexe!“
„Kvok!“
„Heil!“
„Kvoč!“
„Heil!“
„Kvok!“
„Heil!“

Ty slepice ňák vyváděj, pomyslel si farmář, když uléhal. De na ně asi jaro. Budu jim muset přistřihnout křídla. 
Ráno ho probudil jasný hlas kohouta. Zněl silou válečných trubek, honebních rohů, zněl jako polnice posledního soudu. 
 

A potom začal ten milostný příběh, jak se jeden z milenců utopil v mrazivé vodě, když nepotopitelná loď narazila do ledovce. Byl to právě Jack, kdo byl chycen do spárů ztracené ponožky. A její jméno znělo Rose. Na jeho obranu, obyčejná lidská mysl nedokázala rozlišit realitu od fikce. 

Rose vlastně nikdy neexistovala. Byla jen vedlejším účinkem magie a nenaplněné lásky. Všechno, co se odehrálo na palubě lodi, víceméně vystihuje, jak si to Snape představoval hluboko ve svém srdci. Se všemi jeho obavami, vzpomínkami i nadějemi. V jeho obavách však veškerá krása lásky vždycky skončila velkou tragédií nebo jen obyčejnou náhodou.

Skutečnost, že byla jmenována právě dotyčná, měla za následek určitý rozruch, řadu překvapených a nesouhlasných komentářů. V některých jedincích taková volba vyvolávala celkem pochopitelné obavy. 

Nicméně v krátkém čase dovedla přesvědčit většinu pochybovačů. Prokázala výbornou znalost svého oboru stejně jako organizační schopnosti. 

„Musím říci, že to byla dobrá volba. Máme tady pořádek jako nikdy předtím,“ vyjádřila se jedna z dotázaných.

„Vyzná se a respekt má taky,“ přidal se další hlas.

Nevadilo ani, že si přitom počíná dosti rázně, ba že došlo na její nepokryté upozornění, že asi poteče opeřenecká krev.

Nakonec se tedy liška na pozici správkyně drůbežárny dobře osvědčila.

Byl jednou jeden kurník, ale nebyl to ledajaký kurník. Tento architektonický skvost stál na kuří nožce a žila v něm slepice čarodějka. Ono tajemství spočívalo v tom, že s magickou mocí se člověk, v tomto případě slepice, nerodil. Ale byla určena  tomu, kdo dělal společnost opuštěnému domečku. V tomto případě to byla obyčejná černá slepice, která objevila díru v plotě a zatoulala se v nedalekém lese, protože nedokázala najít cestu zpět.

Ještě dnes můžete zhlédnout kurník na kuří nožce spokojeně kráčícího krajinou, zatímco slepice čarodějka sedí na bidélku a mění na zrní všechny, co se kdy k slepicím chovali špatně. 

Táto scéna tu je.. načo? Dej to nikam neposúva.. možno predstavenie charakteru? Trochu nudné...

Dalo by sa to škrtnúť toto... a toto... a toto...

Áno, teraz je to úderné.. akurát furt netuším, k čomu je to potreba...

Snáď sa to niekde využije neskôr.

....

A toto tu robí čo? Jako sex, chápem. Ale za tridsať stránok majú zachrániť svet, osem ubehlo a na tri si odskočili do ...ehm.. iného žánru. Snáď je to kvôli tomu znamienku na rameni...

...

Aha, teraz ten odstavec s charakterom dáva zmysel.. dobré, dobré...

Záver. Najťažšia časť... koruna príbehu!! Teším!

...

...

Do hája. To už nezachráni ani znamienko...

Karel seděl za klavesnicí svého počítače.

Na sociálních sítích sdílel svůj nový pohled na svět.

O tom jak se má žít, kdo má jakou hodnotu.

Taky si občas s Pavlou ještě vyměnil pár zpráv. Hledal cestu jak napravit promarněné.. Ale vlastně se v obsahu míjeli.

V sobotu odpoledne Karel vstal. Venku svítilo slunce. Ani nevědel jak se to stalo a najednou byl v lese.

Daleko od zpráv na sítích. Daleko od zpráv od lidí. Daleko od knih, jež obsahovaly rádoby moudra světa.

Jen on sám. A jeho myšlenky. Jinak ticho.

A jak tím lesem šel, uvědomoval si, co je důležité.

„Všechno nejlepší k narozeninám!"

„Dej si dort-"

„Počkej, já ti naleju."

„Pamatuješ na Soňu? Nedávno-"

„A co škola?"

„Počkej, zabalím-"

„Co v práci-"

Hlasy zní jeden přes druhý. Desítky konverzací přes sebe v jedné místnosti. Každý mluví a málokdo poslouchá.

Smích. Příliš hlasitý. Skleničky o sebe cinknou, někde zavrže židle.

Sedím tam a snažím se vnímat jen jeden rozhovor. Jen jeden jediný. Prostě něco.

Ale slyším všechno. Všechno a nic. Chvíli bych chtěla jen sedět v tichu. Možná to by bylo to, co by tomuto pomohlo. Chvíle ticha na myšlenky, na které není čas.

Jenom ne chaos jako v kurníku.

„Jestli byste si z dneška měli něco zapamatovat..." Zbytek už neslyším. Zase v myšlenkách uteču k něčemu zajímavějšímu. Nejde ani o to, že by mě to nezajímalo, ale že mezi tím důležitým je tolik naprosto nedůležitých faktů, že je těžké pochopit, o čem vlastně mluvíme.

Ne tak zřídka mě napadne, jestli sem chodím opravdu už jen kvůli docházce. Možná to je důvod, proč čas plním myšlenkami o tom, na kolika lepších místech bych mohla být.

Začnu se soustředit. Po chvíli mi ale dojde, že jsem se tak soustředila na to soustředění, až jsem zapomněla poslouchat. Ach jo

Tohle nemá cenu.

U táborového ohně seděli tři muži. Jeden druhého neznali. Dívali se do plamenů v tichu, nikdo nic neřekl ani nenaznačil. Přesto si rozuměli víc, než kdyby celé noci vyprávěli. Přesně věděli, kým jsou a kým by mohli být. Především mohli být přáteli. Popíjet pivo v hospodě a hrát kostky. Mohli být bratři ve zbrani a bojovat v bitvách bok po boku. Mohli být cizinci a nikdy se nepotkat. Teď však byli nepřáteli v bitvě mezi třemi královstvími. Stalo se to právě tady u tohoto ohně, kdy průběh války vzal nový směr. V tichu a beze slov. Tři sjednotitelé. Konec krveprolití.