DMD č. 5. pro 5. 4. 2021. Téma: Jako vejce vejci

Tančila za zvuků bublajícího vodopádu a za vycházejícího slunce. Nikdy dříve jsem neviděl tak nádherné stvoření. A hle, ona si mne všímá, vlasy se jí pohupují kolem těla jak si s nimi hraje vánek. Na sobě má jen látku jako závoj splývavou a ve vlasech věnec z jarního kvítí.

Múza, pomyslím si. Najáda, nymfa, víla. Zamrkám, zda se mi to nezdá, ale jen co znovu otevřu oči, je pryč.

Když jsem toho dne procházel městem, potkal jsem na ulici matku, která si povídá s neznámou dámou v růžových šatech s kloboukem zeleným jako čerstvá tráva.

Byla to nepochybně ona, víla.

Říkávala babička, že "zvyk je železná košile".
Jenže u mne to je spíš zlo-zvyk pracích prací.
Můj muž tomu říká "roztržitostní neřešitelnost".
V podstatě může být rád, že se mnou žije až posledních jednadvacet let.
To kdysi, to by koukal.
Vytřídit prádlo - dobře.
Dodržet třídění?
Růžovoučké pleny pro chlapečky byly u mne na běžném pořádku (růžová ponožka).
Barvy jsem tedy zvládla, ale včil kapsy!
Jak vejce vejci podobné stále stejné průšvihy.
Jednou vypraná propiska, podruhé plná kapsa bukvic, drátky, sponky, gumičky, příště půlka výplaty.
Jenže dnes na mne s džínsy z bubnu pračky koukaly klíčky od auta.
Nevyndal si je.

„Odkud máte koně?“ zeptala se Darja a přidala si koláč.
„Zbyl tu po Pěnkavových,“ odvětila Maruška. „Ti noví ho chtěli dát na jatka!“
„Pěnkavovi?“ podivila se Darja. „Ti prodali hodně pod cenou. Nedali si to vymluvit, chtěli rychle pryč. A víte, co je podivné? Nebyli sami. Podobných případů jsem zaznamenala víc. Nejen v mé realitce.“
„U Pěnkavů prý strašilo,“ ozval se Lukáš. „A taky u Rambousků a Vomáčků. Říkal to farář. Požádali o vykropení a modlitbu.“
Darja se ušklíbla. „Evidentně to nepomohlo. Rambousek má prodáno a Vomáčka byl u nás včera.“
Pohlédli na sebe. Co se to tu sakra děje?

„Ty vaše ruce jsou skutečně zázračné, pane doktore,“ řekl Felix blaženě a usnul.
Když se uprostřed noci zase probudil, Tomáš byl na výletě do minulosti v sépiových odstínech. Na fotografii, kterou držel v ruce, se hrdě pnul mladík ve vojenském – rysy a výraz tváře Felix viděl i ve svém muži, jen napomádované vlasy patřily do minulého století.
„Tvůj táta byl fešák. Jste si hodně podobní.“
„To neříkej!“ zděsil se Tomáš kacířské myšlenky. „Otec je hajzl. Mojí mámu utrápil.“
Felix ho pohladil po tváři, protože cítil povinnost to udělat, ale jako by ten dotek postrádal cit.
„Ty mě taky jednou utrápíš.“

"Povídej, prosím," požádala Olina Daniela.
"Odpusť, ale ne Já si své pohádky nepamatuji," usmál se rozpačitě Daniel.
"Danieli..."
"On si je vážně moc nepamatuje," zastal se kolegy Jaroslav; jeho manželka si proto Danielovy pohádky zapisovala. "Nikdo ale neumí vyprávět jako Daniel. Podobný pohádkář není. Mohu ji převyprávět, ale nebude to ono."

"To budeš hodný," kývla Olina.

"Bylo nebylo. V jedné daleké zemi žili dva oslíci. Byli to kluci k nerozeznání podobní, dvojčata. Ten o chlup z maminčina ocasu dříve narozený byl divočejší, veselejší. Oba pracovali jako soumaři na solné stezce a milovali soumrak. Čas, kdy hory pozlatí paprsky zapadajícího slunce..."

Dostali jsme dvě balení barevných vajíček. Byly stejné jako vejce vejci. Babička z nich udělá pomazánku a už se na ni hrozně moc těším, protože už ji babička jednou dělala a moc mi chutnala, protože ji mám rád.
Vajíčka jsou moje oblíbené jídlo. Už umím osmažit i volské oko. Vytáhneme pánev, nalejeme do ní olej, přiměřeně, a pak to necháme trochu nažhavit a pak tam naklepáme tolik vajíček, kolik bude potřeba. Pak to osolíme a opepříme. Pak počkáme, než se to usmaží, pak to dáme na talíř a pak už to můžeme sníst. Pak tam dáme kečup a ještě chleba.

Než se oba dospělí vzpamatují, celá výprava míří na hřiště.
Zatímco chlapec testuje skluzavku, dáma s kloboukem zpovídá jednu z maminek, které se mezi nohama motá dítě - a pes!
„Řidič? No já nevím, vypadají všichni stejně. A pejskař? Možná zkusit zverimex na Krakově, třeba tam nakupoval granule...“
„No jistě! Skupino, vyrážíme!“
Procházkou zamíří k obchoďáku.
„Taková milá paní, to už se dneska jen tak nevidí,“ rozplývá se dáma.
Doktor podrážděně namítne: „Ten její čokl občůral celé hřiště!“
„No… tak asi ne tak skvělá.“
„Nepůjdete ji zmlátit, že ne?“
„To jen když se nudím...“
Přikývne.
„Dejte vědět, až to bude hrozit.“

Severus Snape váhal. Popravdě byl šokován, když mu Draco donesl plato domácích vajec, ale ona byla opravdu skvělá. Jenže do Vyživujícího lektvaru?
Jen málo lektvarů vyžadovalo slepičí vejce. Toto byl jeden z nich. Běžně používaná vytřízená vajíčka z velkochovu jsou jedno jako druhé, rozdíl maximálně 10 gramů, reprodukovatelnost zajištěna. Domácí vejce ale zaručovala vynikající kvalitu lektvaru. Opatrně vybral vejce odpovídající velikosti.
"Klep!"
Někteří lektvaristé používali misku, ale on je rozbíjel přímo do kotlíku. Skořápky mu nepadaly a miska by musela být z nereaktivního materiálu.
"Doprdelepráce, dvoják!" problesklo mu hlavou předtím, než se zablesklo laboratoří.
Na nákupní seznam přibyla křišťálová miska.

Otočím se, pořád za mnou stojí.
Rozběhnu se, běží taky.
Chytám se za hlavu a jeho ruce vystřelí.
Mám z něj strach. Poslali ho? Ví o mě víc, než já sama. Je tichý a tak má možnost promýšlet každý můj pohyb. Někdy je o krok přede mnou. A jindy je mi v patách. Zesměšňuje mě, natahuje se a krčí, abych viděla, že i já jsem pokřivená.
Když zhasnu, zmizí, ale oba víme, že až rozsvítím, bude tu.
Co když je celý můj život odrazem toho jeho? Co když já jsem pouhý stín a on mě vede, kam se mu zamane?

„Na co myslíš?“
Chlapec překvapeně zvedl hlavu: „Copak to nevíš?“
„No, vím,“ anděl se snesl trochu níže, „ale lidé obvykle reagují podrážděně, když jim jeden čte myšlenky. Navíc bych ti třeba mohl na tvé otázky odpovědět,“ anděl mrkl, dá-li se tomu v případě andělů říkat mrkání.
„No, ty seš Boží anděl, že jo?“
„Jistě.“
„A ten Bůh... je Boží Trojice?“
„Ano.“
„Co to vlastně v praxi znamená?“
„Hádám, že teologický vysvětlení teda nechceš, ale ptáš se na mou vlastní zkušenost?“
Chlapec kývl.
„No, v praxi většinou nepoznám, jestli mluvím s Otcem nebo Synem nebo oběma najednou. O Duchu ani nemluvě.“