Čarodějnice školou povinné

Pippa se v křesle pohodlně opřela a upila z hrnku s horkým čajem. Venku se ženili všichni čerti, ale Hecatiny pokoje byly vyhřáté přívětivým ohněm z krbu. Dokonalý čas na návštěvu staré přítelkyně a jejich pravidelnou partii šachu.
Hecate se ve svém křesle předkláněla k šachovnici, obočí stažené v soustředění. Pippa jí dávala třicet vteřin. Nastražila past. Dvacet. Strategický krok. Prohraje bitvu, ale… Hecate k ní zvedla oči. Patnáct. Poslední okamžiky před triumfem ducha.
„Dnes nejsi ve formě. Šach mat.“
Pippa v hraném zklamání pokrčila rameny. „Příští týden ti to vrátím.“
Hecate se usmála. Malý zázrak jen pro její oči.

„Mildred Vyrválová!“
Obvykle by se do ní tato forma vyslovení jejího jména zakousla jako hejno sršňů. Měla ale kapánek jiné starosti.
Chtěla jenom trošku vyrůst. Maximálně o pět šest centimetrů, aby to nebylo poznat. Štěstěna se jí jako obvykle hlasitě vysmála. Nejdřív se nedělo nic, o minutu později už z vlasů lovila netopýry, kterým vtrhla do ložnice. Teď se tyčila nad školou, po pás zabořená ve střeše, a pořád rostla. Nějaké řvaní tedy byl její nejmenší problém.
„Až budeš zase malá, tak uvidíš!“ křikla už spíše pro sebe slečna Metlová a dala se do záchrany školy. Tento měsíc už potřetí.