DMD č. 15. pro 15. 4. 2012. Téma: Co je psáno to je dáno

(4k)
„Já ty křesťany miluju,“ burácel Magnar po návratu z kolonie Velehrad. Opilý byl, ale nijak výjimečně, takže si vysloužil množství nechápavých až pohoršených pohledů.
„Měl jsi jen zjistit, jestli zase upalují čarodějnice, ne grilovat!“ zděsil se Alko, který si živě vybavoval jednoho obzvláště vypečeného kněze.
„Vím,“ uklidnil shromáždění a poslal si pro tuplák medoviny. „Upalují,“ pokračoval po exnutí nápoje, „a zjistil jsem, proč je inkvizitor Remek pořád za příkladného věřícího, když zabil tolik lidí: oni mají zjevně překlep v pátém přikázání v té svaté knížce. Vraždění jim nevadí, ale měli byste vidět ten bugr, když jsem pozvedl číši k oslavě.“

"Tak vás hoši vítám, jsem rád, že jste přišli, protože mám pro vás důležité oznámení. Začnu zeširoka - vždycky jsem byl velice pyšný, že jsem se vypracoval od píky a poctivě, že jsem vždycky plnil své závazky a sliby, a taky jsem jim to řekl do kamery, když o mně točili pořad. No a za pár dní se objevila Anna s tímhle papírem, takže vás zvu příští sobotu na svatbu."
"Cože? To jsou testy otcovtství?"
"Ale ne, čti."
Na linkovaném papíře viditelně vytrženém ze školního sešitu bylo napsáno:
"Až budu velkej a bohatej, vezmu si Aničku Konopáskovou za ženu. Tonda Dvořák"

„Brej den, doktore.“
„Dobrý den, copak vás trápí?“
„Víte, doktore, já vám mám takovej divnej problém.“
„Můžete mi o tom říci více?“
„No je to taková věc, že… no zhruba tak něják jednou za tejden je mi fakt blbě. Jako na blití, chápete.“
„Takový problém může mít mnoho příčin. Všiml jste si něčeho, co by těm problémům předcházelo?“
„Si pište. To je vždycky, když mě stará nutí dávat prádlo do pračky. Děsně mě to sejří.“
„Hmm… to by mohlo být psychosomatické. Napadá vás něco?“
„Si tak říkám, estli pak to nejni tou aviváží.“
„Aviváží??“
„No píšou UŽÍVEJTE PŘI KAŽDÉM PRANÍ.“

„Pane, vzpomeň na Athény,“ řekl sluha, když doléval víno.
„Kéž bych ten rozkaz nevydal,“ napadlo Dáreia. Ale Král Králů rozkazy nemění
„Otče,“ promluvil Xerxés, „činí ti snad tvůj rozkaz starosti? Vymyslel jsem, co udělat, aby ti již Athény nebyly slovem připomenuty, ale tys na ně nikdy nezapomněl.“
Xerxés ukázal nade dveře vedoucí do sálu. Tam se skvěla mapa Řecka.
„Moudré, synu,“ procedil Dáreios skrze zuby. Kdyby nebyl býval takový lidumil, učinil by v té chvíli něco strašného. Například nakopl perskou kočku.
„Sundejte tu mapu!“ chtěl přikázat Xerxés. Ale Král Králů rozkazy nemění.
Nechal dveře zazdít a vybourat na druhé straně.

A/N: První a třetí citace v kurzívě pochází z Wikipedie, druhá z knihy Dračí krev od Jenny Nowak. Ale předstírejme, že se odkazy velice různí, dobře?
Věnované hidden_lemurovi. Protože proto.
****
Sedí v křesle a listuje knihami.
Chvíli se usmívá, pak se chmuří.
Jednou dokonce vyskočí a vzlykne.
Pak čte dál.
Zatímco v Rumunsku je pokládán za národního hrdinu...
Tenkrát ho bojarstvo zradilo. Nenáviděli ho. To ještě žil.
Neplakej, skřivánku. Nic se nezměnilo.
Takhle – tak je to správně?
Zoufale škubne hlavou. Žil?
Už si nevzpomíná.
...předloha pro hororového upíra Draculu.
Dvacáté století? Dohady, spory, obrovský zájem. Směšné.
Je ztracený ve světě z papíru.
Ve světě bez významu.
Jeho odkaz se mění v tisíc zářivých barev, tvoří tisíc já.
Vlad Bela Denszö, poutník staletími,
se utopil v knize,
kterou dosud nikdo nenašel.

Pozoruje svůj obraz v zrcadle. Zoufalé oči gazely pronásledované lovci. Vlasy ztratily svůj hedvábný lesk. Lícní kosti až příliš výrazné. Však už tři dny nejedla. Strach jí kroutí útroby, svírá jí svým pařátem hrdlo.
Zákon byl vydán. Zákon se nemění. Nikdy.
Velice pomalu, pečlivě nanáší Hadasa na tvář líčidla. Jakoby na tom záležel život. Možná, že záleží.
Má vůbec smysl riskovat hněv krále a pomalou smrt? Zákon byl vydán. Copak může ještě něco změnit?
Jakoby v zrcadle zahlédla odlesk očí těch nešťastníků, kteří se vší svou poslední zoufalou nadějí upínají k ní. Zažene poslední slzu.
„Nechte mě ohlásit u krále!“
Poznámka: Schválně, jestli poznáte, kdo je Hadasa?

Život má neoddiskutovatelný talent podrazit vám nohy přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že na nich konečně stojíte pevně. Dudley byl alespoň o této pravdě hluboce přesvědčen. A taky – navzdory tomu, co si kdy jeho bratranec myslel – nebyl úplný idiot a nebyl posledních jedenáct let úplně slepý.
Takže ho vlastně ani doopravdy nepřekvapilo, když toho srpnového rána přišel do kuchyně a na parapetu seděla sova. V zobáku svírala obálku a tvářila se velmi důležitě.
Dudley pronesl velmi sprosté slovo. Párkrát nadechl a vydechl, ale nakonec došel k závěru, že nemá cenu to dál odkládat.
„Olivie!“ zavolal. „Vstávej, máš tu dopis!“
---
Rowlingová uvedla v nějakém rozhovoru, že vážně uvažovala o tom, že by se v Epilogu na King's cross objevil taky Dudley, vyprovázející na vlak svoje magické dítě. Nakonec se té myšlenky vzdala s tím, že podle jejího přesvědčení nemůže žádný latentní magický gen přežít Vernona Dursleyho. Má asi pravdu, ale mně se ta myšlenka stejně moc líbí. :)

Držela v ruce ticískrát zmačkanou a tisíckrát znovu uhlazenou stránku novin a mlčky na ni hleděla. Nečetla; slova znala už nazpaměť. Žena všech žen.
Jednou ji její tep zradil, napodruhé ale ne. Byla klidná; ani sám velký Sherlock Holmes by z její nehybné tváře nevyčetl zmatek myšlenek skrývající se za velkýma, temnýma očima s rámy černých řas.
Ani Sherlock Holmes – falešný detektiv, který minulý týden dobrovolně zemřel.
Nevěřila tomu. Nechtěla.
Už posté zmuchlala novinový článek a zahodila papírovou kouli do kouta.
Zavřela oči.
Tvář Irene Adlerové se podobala masce vytesané z ledu. Nikdo by nedokázal spatřit bouři, která zuřila uvnitř.

Joanno, já vím, že jsi autorka. Ten příběh jsi vymyslela, napsala a publikovala.
Je to tvůj. Skončil tak, jak skončil. My to tak musíme brát.
Jenže s některými věcmi nejde souhlasit.
Zaprvé: Nejlepší přítel hlavního hrdiny je mírně natvrdlý šašek s rezavými vlasy. Ne, nemám ho ráda a je to tvoje vina.
Za druhé: Inteligentní žena s láskou ke knihám a výše zmíněný zrzek? Hermiona a Ron by spolu vydrželi jen dokud by je ovládaly hormony. Takže maximálně pár týdnů.
Za třetí: Brumbál byl manipulativní bastard.
A za čtvrté: Nechat zemřít Severuse Snapea?!
Sedám ke klávesnici a píšu jiný příběh.

BJB
V devět hodin bylo zatraceně brzy jít na diskotéku. Sál poloprázdný, u baru se krčí pár lidí a nejlepší stůl je volný! Tak tady nezapaříme, čí nápad to byl? A koho proboha napadlo dávat do whisky třešňové aroma? Red Stag, pche!
...
Děsivá nuda…
...
V jedenáct přišly pěkný holky a přinesly, kupodivu, třešňového Jima Beama! A spoustu samolepek. Chudák Venda, „Pozveš mě k napajedlu?“ na čele. Ale ne, něco mi lepěj na záda. Já nechci! „Postarám se o tebe koloušku!“ Cože?! Děláte si srandu? Teď bude levná polovička chtít panáka! No dobře, když to tam mám napsaný…
Red Stag je fůůůůj!
A/N: Nebýt těch včerejšího třešňového pekla, asi bych tohle téma protento... I když by to možná bylo lepší! :D