Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Hagrride, prroč…“ chtěla vědět Olympa.
„To já,“ vyhrkla Evelína. „Nebylo to zrovna moudré, ale zdálo se mi, že chce Justinius ještě něco říci. Slabě hýbal rty. Snažila jsem se k němu dostat, ale už to nešlo. A kdyby mě Hagrid na poslední chvíli nevytáhl, byla bych tam zůstala. Riskoval, aby mě zachránil, a málem na to doplatil.“ Vrhla se k Hagridovi a objala ho. „Jenže teď už nám nikdo neporadí…“
Hagrid Evelínu nemotorně poplácával po zádech. „To nic nebylo, todle by přeci udělal každej. Jo a mně von něco řek, dyž sem tady byl posledně. Enom sem tomu moc nerozuměl.“
V povídce Život v rámci rámů jsou kompletně popsány možnosti pohybu mezi obrazy:
...do každého obrazu se dá vejít těsně u rámu. A do většiny také zezadu. Pokud na plátně byla krajina s hlubokou perspektivou, bylo to jednoduché. U portrétů pak záleželo na pozadí. Pokud tam byl například závěs, vejít dovnitř nebyl problém. Namalovanou zdí se ale projít nedalo. Každá malba měla nejjasnější kontury a nejživější barvy v přední části. Jakmile se šlo dál do hloubky, barvy i obrysy bledly, až jste se ocitli v šedavém prostoru jakési chodby, kterou se dalo dojít kamkoli jinam.
Sešli se na břehu řeky Gurdeny.
Velmistr Cechu Aagrenských mágů Lestwer Ehrunian Maedrondill v zelenozlaté róbě s límcem podobným květu masožravé rostliny a sedmi hvězdami kolem hlavy.
Naproti němu Scawerton Durmall v černé zbroji vykládané rudými vzory se zlatavým pláštěm, helmu ozdobenou pery třeštíků.
"Spojil jsi mnohá území v jedno a říká se, žes čestný muž, nemáš však patent na spravedlnost."
"Dosáhls mnohého, jsi znám jako jeden z nejmoudřejších, přesto nemáš patent na rozum."
"Dojde-li k boji, bude zpustošeno, co se nám povedlo obnovit."
"Království však může mít jen jednoho krále."
Tak vzniklo království Elgil, tehdy roku 139 226 TC.
139 226 TC je letopočet a počítám jej za jedno slovo.
“Co si o sobě myslí? Snědli snad všechnu moudrost?”
Muž v ochranném obleku se skláněl nad kádinkami s chemikáliemi a mumlal si pod vousy.
“Já jim dám, vyhnat mě z univerzity.”
Pomalými pohyby přelíval tinkturu z jedné zkumavky do druhé.
“Prý jsem šílený a nebezpečný. Pcha! Kdo jim dal právo rozhodovat o tom, kterým směrem se bude věda ubírat?!”
Opatrně do zkumavky přisypal trochu stříbřitého prášku.
“Pokusy s mícháním kyseliny dusičné se sírovou jsou prý příliš nebezpečné. Já jim ukážu! Ještě o mě uslyší!”
Měl pravdu. O minutu později mu vyklouzla zkumavka z rukou. Výbuch byl slyšet až na univerzitě.
Když z mraků vylezl sinalý měsíc, v dálce zahromovalo a okolní lesy spustily drásavě zlověstnou hudbu, nebylo pochyb: chata v horách a její živočišně říjné mladistvé osazenstvo potká mord, ba spíše genocida. Eliška Naránová nemusela mít patent na rozum, aby se dramaticky zneklidňovala: jako brunetka mezi plavým stádem byla rozhodně kandidátkou na přežití, nadto s tichým, neexplicitním poprsím, jehož pevnost i tvary docenitelné až s druhým, soustředěnějším pokocháním. Především ale byla pannou, nepočítá-li trapný pokus olezly Vykostěje.
Její jek, když podřezávána v koupelně, víc překvapený než bolestný.
Nečekanou tóninu zaznamenal i vrah, znejistěn nadmíru: co já zase, barvoslepý patamaták, poplet?
Neválčí-li se dlouho, zapomene se, jaká to hrůza.
Pychne-li rozum, stává se svěrací kazajkou: tlačí jak kamínek v botě, vytřepat i s nohou!
Ergo, usoudil Samuel Ohař, soudě z deníků inteligentní, byť poněkud technokratický mileniál, ježto válku už nepamatují jen ti nejstarší a racionalita jak lítá dračice, netřeba se zneklidňovat hlasy odpůrců e-Hrobů.
Apokalyptická ultimáta papeženců i husitů, pozdní vzpamatování se zlopověstných památkářů i zuřivý řev slušnou společností zapovězených muzikantů nehodno vrásek, ba dláždí cestu úspěchu. Nadechne-li se emoce našince či staromilské stáří, zdvořile zdušena: nemáš patent a nechť mladí rebudují svět!
Bít se třeba na šachovnici vykolíkované Mokrými zájmy.
Albert Einstein již roku 1905 začíná přemýšlet o obecnější teorii gravitace, než je dosud uznávaná Newtonova. Poprvé ji publikuje roku 1912 a nazývá ji obecnou teorií relativity. Základ tvoří jediná rovnice, která slibuje, že při zadání vhodných vstupních podmínek vydá řešení popisující libovolný časoprostor. Roku 1917 Einstein podrobuje tuto teorii zkoušce z nejtěžších a ona obstojí - vzniká první matematický model našeho vesmíru (kosmologický model).
O pět let později vychází Fridman (ano, nenápadný hrdina tohoto drabblete http://sosaci.net/node/45670) z Einsteinových předpokladů, ale - díky rozvolnění jednoho z parametrů výpočtu - dospívá k jinému výsledku. Einstein se s tím nedokáže smířit - publikuje dopis, ve kterém označuje Fridmanův článek za chybný (Výsledky... obsažené v této práci se mi zdají být podezřelé). Ale Fridman má oddané přátele...
Pondělí 7. května 1923, byt Pavla Sigizmundoviče Ehrenfesta
"Profesore Ehrenfeste, je tady?" hořel nedočkavostí Krutkov.
"Juriji Alexandroviči, příteli, uklidněte se. Musíte na něj pomaloučku. Víte,..."
"...vím, je to nositel Nobelovy ceny a excelentní fyzik. Ale Fridman má pravdu!"
"Ano, má. Jenže Einsteina o tom musíme přesvědčit. Každý občas trpíme představou, že máme patent na rozum. Albert je génius, ale důvěřuje své fyzikální intuici. Váš přítel, Alexandr Alexandrovič, je zase skvělý matematik, věří pravdě diferenciálních rovnic. A tentokrát má pravdu matematika."
"Ehrenfeste, Krutkove, co to chystáte?"
"Revoluci, Alberte. Přímo kosmologických rozměrů. Započítáme si trochu..."
***
"Nuže???"
Einstein vzdychl.
"Potřebuji čas... Fridmanova rovnice působí neuvěřitelně - ale je-li správná, je naprosto převratná!"
31.5. 1923:
V předchozí poznámce jsem podrobil kritice výše uvedenou práci. Ale má kritika, jak jsem se ujistil z Friedmannova dopisu doručeného mi panem Krutkovem, se zakládala na chybě ve výpočtech. Považuji Friedmannovy výsledky za správné a vrhající na problém nové světlo. Ukazuje se, že polní rovnice povolují spolu se statickými i dynamické (tj. v čase proměnné) centrálně-symetrické řešení pro strukturu prostoru.
Albert Einstein
Toto prohlášení způsobilo obrovský boom možných kosmologických modelů. Všechny mají jednu společnou vlastnost - dokážete-li do nich dosadit množství a typ hmoty ve vesmíru, předpoví vám, jak se bude vesmír vyvíjet v čase - totiž jestli skončí smrštěn zpět do svého počátku, jeho rozpínání postupně ustane anebo se bude rozpínat čím dál rychleji. Poloměr vesmíru byl totiž ten parametr, který Einstein považoval automaticky za konstantní a Fridman mu umožnil, aby se měnil v čase.
“Ještě to trošku odkopejte, tady se vám to zvedá.” Mladý důstojník běhal po place s provázky a mísou vody.
“Na takhle rovnej plac bych klidně postavil stodolu… Ale pánovi není dost dobrej… Nojo, s důstojnickým patentem se fasuje i patent na rozum…” Bručel Ukko u krumpáče.
“O dukát, že vám vytřu zrak!” Takové výzvě od oficíra nelze odolat!
Těžký moždíř poskočil na trámcích a klíncích, vychrlil oheň, dým a granát až do nebe. Zahřmělo podruhé a dělová bašta v protisvahu ztratila korunu i s děly a dělostřelci.
“Matematika!” Řekl mladík a nastavil dlaň.
Ukko vytáhl zlaťák. “To za to stálo!”
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Patent Narozum.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, Patente," pozdravila holčička.
"Říkej mi raději Narozume," pravil sklesle host, "křestní jméno mi dala sudička Emoce, aby mě zesměšnila!"
"Štěstí se musíš taky vyhýbat! Tys tomu Vaňkovi ale zavažil!"
"Právě. Býval jsem hodně pyšný a teď pykám... Čím jsem byl pyšnější, tím větší hlupáci se mě dovolávali!"
"Táta nechce, abych byla pyšná! Nesmím žíkat, že jsem klásná. Jenom když není doma. Ale můžu být hldá!"
"A chytrá být nesmíš?"
"Ale ne jak ládio. Plý mám hlavně poslouchat čtení."
A tak se Viktorka a Patent Narozum skamarádily.
"Založil jsi organizaci Ještě tam budem, abychom na tebe dohlíželi, než přijde čas."
"Čas na co?"
"Obrátit se... jít nazpět... kráčet proti proudu času."
"Nikdo nedokáže kráčet proti času!"
"Ty jsi to dokázal! A ten deník je toho důkazem. Proč myslíš, že započíná poslední stránkou? Opravdu nepotřebuješ patent na rozum, abys to pochopil."
"Stejně, i kdybych chtěl, tak nevím jak."
"Zápisník ti pomůže."
"Jaký k tomu mám ale důvod?"
"Jsi mocný Ernael, předzvěst smrti, to je tvá podstata. Opravdu nechceš něco změnit? Každopádně, co můžeš ztratit? Nakonec budeš mít stejně jen dvě možnosti."
*
Holčička seděla nedaleko a sledovala přelet ptáků.
„Poslouchej, děvče,“ zastoupí mi cestu kulhavý voják, „pořád sháníš chlapa?“
„Jakýho chlapa?“ vykoktám.
„Viděl jsem, jak jste se Hátou málem porvaly o Kristiána. Hele,“ mrkne na mě, „stará to před měsícem zapíchla. Jako umřela, víš? Takže mám ve stanu místo. I v posteli!“
„Nemám zájem,“ zavrtím hlavou.
„Já myslím, že máš.“ Hmátne po mně. „Nebuď blbá. Vím nejlíp, co taková ženská jako ty potřebuje!“
Jak na mne sáhne, zafunguje reflex. Přitáhnu jeho ruku, zkroutím a pomalu chlápka položím na zem.
„Na mě se bez dovolení nesahá,“ zasyčím.
Na odpověď se zmůže, až když odcházím. „Stejně bych tak blbou ženskou nechtěl!“
