Faerie Fiction (vlastní fandom)

„Ludomíro, na slovíčko,“ oslovila mladou divoženku Starší Slavěna. „Ne tady, pojď se mnou do Háje,“ pokračovala. Okolostojící žínky rychle odvrátily zrak a úpěnlivě si hleděly svého.
Tak a je to tady, blesklo Ludomíře.
Pod stromy v Háji svítily ve svěží trávě kvítky orsejí a sasanek.
„Jak víš, Ludomíro, síla našeho společenství je v pospolitosti… ale ty naši náruč neustále odmítáš. Odmlouváš Starším, neplníš povinnosti Kruhu. Vrchní Stařešina rozhodla: odejdeš ze Šárky a budeš žít výlučně mezi lidmi, kteří se tě budou bát a odmítat tě. Snad časem prozřeš. Jdi. Máš dvě hodiny.“

Do Háje vstoupila Ludomíra; odešla z něj Alča.

Libor už Valentýna neprožíval. Po rozchodu s Alčou nejdřív zkoušel Tinder a singles párty, ale brzy začal sebekriticky organizovat pivo s kámošema. Kluci ze skupiny byli však letos všichni pozadaní, takže ho čekalo rande s korporátními kolegy.
Liborovi pípla SMSka.
K jeho údivu to nebyl Marco, ale Markétka z HR. A navíc se ta zpráva vůbec, ale vůbec netýkala práce. Libor vystoupil z výtahu a uviděl kytku na rohožce před bytem.
Mučenka.
A lísteček: „Splaceno.“
Takže byl celý ty roky vážně prokletej!
Ještě, že Markétka rozhodně divoženka nebude. S potutelným úsměvem v duchu děkoval, že místní květinářství má dlouhou otvíračku.

“Kámo, si vo dost přišel, když si šel hnít na redutu! Alča byla boží!“
„Jo, měla s náma začít jezdit dávno!“
Liborovy obavy, jestli jeho přítelkyně mezi kluky zapadne, vystřídala zcela nová temná předtucha. Rozpad skupiny soukromě otipoval tak na konec sezóny.
„Jak si podala ty smradlavý rondašíry, tos´ měl vidět!“
„Samo sem ji naučil naše svaté pravidlo, že rondašíři se maj´ hubit,“ ohřál se Libor v odlesku nečekané slávy svojí milé.
“Díky, kluci, bylo to fajn. Někdo medovinu?“ V Alčině náručí zacinkala smrtonosná nálož lahví Elisa.
“To mě poser, prej „bylo to fajn“. Hotová divoženka!“

Kluci neměli ani tušení.

Detektiv vyrazil na pravidelnou pochůzku, neboť wanderlust jeho druhu způsoboval, že neměl žádnou trvalou adresu. Detektiv totiž nebyl člověk, i když se považoval v rámci možností za humánního. Dnes ho čekala schránka, kterou umístil do vchodové haly Úřadu. Zájem veřejnosti o jeho služby touto cestou byl pramalý – málokdo věřil, že jeho činnost je na Integračním zcela nezávislá. Na druhou stranu, i úředník má své každodenní strasti.

Otevřel schránku, tři vzkazy:

Chybí mi teplo domova…

Jste první, komu se mohu svěřit…

Cítím se zbytečně…

Detektiv si povzdechl. Spíš než práci vyšetřovatele tento týden opět zastává práci psychologa pro vysloužilé domácí skřítky.

„Trumf! Dáme ještě jednu?“ Zeptal se Florián.
Ani červencová horka, ani rodinné chataření neučinily přítrž tradičnímu mariášku U Labutě.
„Nazdar chlapi. Pane vrchní, jednu borovičku.“ Ke čtveřici karbaníků v ajznboňáckých uniformách se připojil Mojmír, dnes v džínové vestě a s červeným šátkem na piráta.
„Jedu ze Studénky. Hrůza, co bych vám povídal,“ Mojmír zněl unaveně. Ale vesele. Florián se zkoumavě zahleděl na červený šátek: rudější než jindy a od pohledu lepil. Mojmír zpozoroval Floriánův pohled a spiklenecky mrknul: Jsme v tom spolu, kamaráde.
Faun, co si říkal Florián, krátce přikývnul a doufal, že z tohohle redcapa nekouká moc velkej průser.