DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2022.

Ležíte na měkkém mechu. Kolem vás je jen vůně jehličí. Po celém těle cítíte příjemný podzimní vánek a mezi prsty na nohou vám tiše hvízdá meluzína. Ranní rosa padá z nebe na vaše odhalené tělo a příjemně chladí. Jste jako v nebi. V tu chvíli zazní trylek slavíka a oblohu nad vaší hlavou rozzáří první zlatavé paprsky slunce. Celým svým srdcem si snažíte užít každou vteřinu. Necháváte ranní paprsky laskat vaši tvář a příjemně se uculíte. "Karle!" ozve se odněkud a vy víte, že to je špatně. To sem nepatří. "Do hajzlu, Karle, podej zprávu o třetím kvartálu prodeje špejlí.“

Castiel se dávno nepovažoval za svatého. Během let ale nabyl jistoty, že svaté trpělivosti lze dojít i bez pomoci nebes, a byl odhodlaný toho dosáhnout.
Nikdy si nepřipustil, že by Dean mohl být ztracený případ. A kdykoli začínal pochybovat, dotyčný lovec mu – byť nevědomky – dokázal pravý opak. Každým nepatrným úsměvem, každým kouskem minulosti, se kterým se zvládl vypořádat. Ať se dělo cokoliv, Castiel mu neúnavně stál po boku.
Teď, když nebylo potřeba nasazovat dennodenně život v boji s monstry, se Dean musel postavit obyčejnému životu. A snad začínal věřit, že šance na spásu čeká na každého.
I na Deana Winchestera.

Poprvé ho potkal ve Vísce. Kostelík na kopci tak vysokém, že dosahoval snad až k mrakům – babičku tam kvůli bolavé noze vyvezl ve starém passatu.
Otec Vladimír se přiřítil na horském kole; zbrocený potem, zadýchaný, ale v dobrém rozmaru. Jako vítr letící kolem pozdravil babičku a rázem zmizel. Asi zpoždění.
„Tos mi, babi, neřekla, že ten novej farář je tak pěknej chlap,“ podivil se.
„Ondřeji!“
„No co?“
„Tohle by si dřív nikdo nedovolil,“ zabědovala stará ženuška. Pak ho zatahala za klopy. „A to půjdeš do kostela takhle? Za mých mladých let by do chrámu Páně v kožené bundě nikdo nevkročil!“

Druhý křesťanský kostel tak krátce po sobě, no nevím… zapochyboval. Nicméně Hermiona mu velmi důrazně vysvětlila, že když už se teda rozhodl poflakovat po světě, tohle místo v žádném případě nesmí vynechat.

Stál se zakloněnou hlavou a prohlížel si stropní výzdobu. Při pohledu na spoře oděné, respektive některé vůbec neoděné, navíc velmi… vyvinuté… ženy, ho napadaly myšlenky, které se na takto posvátné místo ani trochu nehodily.

Čas změnit lokál, uzavřel, vyšel na náměstí a prodral se davem turistů. Později odpoledne seděl v zapadlé vinárničce, poslouchal drmolení místních obyvatel a nasával atmosféru. Byl to větší zážitek, než ta ranní smršť památek.

Remus was sitting by the window. Alone. The common room was full of students, who were giving and receiving chocolates and valentines.
"Moony!" familiar voices shouted.
Remus turned around. It was Sirius. He was standing on a chair.

"Roses are red," he started.
"violets are blue.
You are so hot,
go on a date with me."

"Get down," whispered Remus while pulling Sirius's hand.
"There are three more stanzas!" protested Sirius.
"Read it to me later, okay?" Remus said gently.
Sirius considered the offer for a moment.
"So... will you?" he asked.
Remus laughed. "Do you really have to ask?"

Andrew neměl vernisáže nijak zvlášť v lásce. Neměl rád pozornost novinářů, kteří se více než o obrazy, které dělal, zajímali o jeho osobní život. A pak taky ty jejich věčné otázky, proč dělá série stejných obrazů a kolik to muselo dát práce.
Na poslední výstavě nedala novinářům spát stěna pokrytá tisky s různě barevným hmyzem.
„Co jim je do toho, jak dlouho jsem na tom strávil," stěžoval si Andy Nickymu.
„A představ si, jak by se tvářili, kdyby zjistili, že využíváš dětskou pracovní sílu?" narážel Nicky na jeho synovce, kteří vždy byli nadšeni, že jim Andy dovolil, aby mu pomáhali.

Bobís tančil. Žuchlík se smál. Oba měli v očích slzy.

Ještě včera bylo všechno jinak. Bohužel v zápalu hry zapomněli na Stařenčino varování, když v tom Bobís zakopl a strhl Žuchlíka sebou do podivného kruhu malých hub. Celý svět se s nimi zatočil. Když se Žuchlík probral, Bobíse drželi za ruce dva elfové a přetahovali se o něj.
„Tenhle je můj, ty si vem toho druhého.“
„Ne, já chci toho zrzka, je s nimi větší zábava.“
„A co když je ten druhý mrtvý? Chceš mě obrat o zábavu. Budu si stěžovat lordu Hrachokvětovi!“
„To teda nebudeš!"
Žuchlík se začal bát.

Říká se, že svět je modrá bublina. Bublina plná nožiček, které dělají ťapy ťap. Když nožičky ťapají, vzdouvají se pod nimi modré bubliny – nebo praskají. To není jisté. Nožičky sní o jedinečném ťapání, o nožičkách, které docela předejdou. Sní o spojení s jinými nožičkami – nebo s Nožičkou. S Nožičkou modrou, bezmezně zapuštěnou v povrchu, průzračnou jako bublina. Když se bubliny vzdouvají nebo praskají, sní. Sní o tom, že se sní. Že jsou nožičkami, které ťapají modrý svět. Že jsou modrou Nožičkou, která vším ťape, aniž ťape. Říká se, že modrá bublina je svět. Svět plný nožiček, které dělají ťapy ťap.

Systém HVIZD Mulcibera frustroval. Potřeboval upustit páru a někdo, kdo si vozil zadek metrem, místo aby si spořádaně způsoboval nevolnost přemisťováním nebo se dusil v letaxové síti, se k tomu znamenitě hodil. A protože výslechy na ministerstvu začínaly být poněkud stereotypní, vypravil se k Fioně Saundersové domů.

Sousedka Fiony Saundersové, která ji udala, křik samozřejmě slyšela. Dokázala však spolehlivě rozeznat, kdy být zvědavá a kdy si hledět svého. Na chodbu se odvážila, až když byl ministerský pryč.

Fionu našla v roztřískaném obýváku, nahou, značkové mudlovské oblečení rozervané všude kolem. Přivolaný lékouzelník konstatoval smrt následkem mnohočetných zranění způsobených sebepoškozením.

Udavačka zakolísala.

Skupina vstoupila do velké lodžie. Zde prohlídka začala být zajímavá. Raffaelovy fresky. Krásná, naštvaná Venuše na voze taženým holubicemi. Na stropě sněm bohů a svatba Amora a Psýché. Veliká nádhera, avšak pohanští bohové, těla veskrze odhalená.
Apa Daniel, tehdy jeden z dvanácti kandidátů na koptského papeže, situaci vyřešil elegantním úprkem prosklenými dveřmi na zahradu. Ostatní mniši zachovávali nenucenou konverzaci, snažíce se upírat zrak na nějaké pokud možno neutrální místo, které bylo ovšem těžko k nalezení. Pouze malý kulatý apa s fotoaparátem vesele fotografoval každý detail, než mu v tomto počínání zabránil spolubratr, který se všiml úsměvů na tvářích přítomných koptoložek.