DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2022.

Velký moment, na který čekala TAK dlouho. Teď zpětně jí ale přišlo, že se to událo nějak moc rychle, jak se tu tak najednou ocitla? Vlastně si ani nepamatovala, co má říct, nemůže tam jen tak jít!
Jak začala panikařit, opona se pomalu roztahovala a ona tam stála a nevěděla, co říct a všichni na ní zírali a ona... byla JAK JÍ PÁNBŮ STVOŘIL! JAK TO? JAKTOŽE JE NAHÁ? PŘECE BY SE NEZAPOMNĚLA OBLÉKNOUT???

Otevřela oči a zhluboka se nadechla. Byla to jen noční můra. Vystoupení je až za půl roku. Nic se neděje. A navíc má na sobě pyžamo.

Zastavili na kraji pole, klasy jemně šelestily v ranním vánku.
Poklekli a otec požádal o požehnání.
Potom nápřah a první náruč pokosu klesla k zemi.
Za otcem jako další žnec v řadě trochu nejistě vykročila Veruna. A pak už nikdo. Jen babička a děti s povřísly.

Krok za krokem, nápřah za nápřahem, hřbet zkřivený a dlaně rozedřené do krve. A jako sůl v ráně vzpomínka na žatvu doma v Karpatech, na dlouhou řadu mravenců ženců postupujících polem, na odebíračky za nimi, na písničky a smích.

Z úvah ji vytrhlo zakašlání. Na mezi smutný mládenec ukazoval kosou na žito: "Darf ich?"

Unaveně si promnul oči. Další den strávený analýzou pirátských útoků na konvoje s lomitem a stále bez výsledku. Uloupené transportéry se zdály být vybírány zcela náhodně.
Kolegové ho měli za blázna hledajícího neexistující vzorce. Nemají pravdu? Třeba skutečně přicházím o rozum…
Nedokázal však přijmout, že jen proto, že ochrana všech transportérů je příliš drahá, může Q’anah dál beztrestně loupit. Pirátka, která přijala jméno svátku slaveného na planetě Asmeru 234. dne roku v 16. měsíci místního kalendáře.
Znovu si prohlédl záznam posledního přepadu. Najednou to uviděl: 2, 3, 4, 1, 6 – pořadí transportérů v konvoji. Jak mohli být všichni tak slepí?

Na dubovém stole ve společné lékařské studovně stála sklenice s preparátem. Appendix vermiformis, červovitý přívěsek slepého střeva. Antoine nahlížel střídavě na něj, střídavě na nákres téhož v učebnici anatomie. Opakování matka moudrosti.
„To je vaše svačina, Rochi?“ ozvalo se za ním posměšně. Sekundář chirurgie Stefanović.
Antoine hlubokým nádechem dusil vztek, který hrozil každým okamžikem vybublat na povrch.
„Jíte v Africe syrové apendixy? Nebo si je aspoň solíte?“ přisadil si, když se nedočkal žádné odezvy.
Antoine zavřel učebnici, zvedl preparát a odnesl ho zpět do vitríny. Pak teprve pohlédl Srbovi do tváře. „Solíme a pečeme. Syrovému říkáme přívěsek po srbském způsobu.“

Když nás kluk má poprvé vidět nahou, v šíleném stresu místo hodin úporného cvičení sedíme doma se skleničkou vína. Fňukáme nad celulitidou a rukama jak netopýr. Aby toho nebylo málo, některým z nás byla do vínku přidána ještě malá prsa (když už se nešetřilo na bocích, někde se ubrat musí). Sex by pro nás mohl být bezstarostný, ale ne každá má doma prostříhaný neopren. Nehrozí v něm nebezpečí u sundávání ponožek a kalhotek, které se vždy o něco zaseknou. Navíc, po svlékacím bojovém tanci nejsou na podlaze nalezeny kusy oblečení roztrhané vztekem podrážděné ženy. A pak se divte, že pijeme.

Jsou chvíle, kdy se nechcete probudit.
Dvě hodiny po budíku v den státní zkoušky. V půl jedné ráno toho dne, kdy se máte ženit.

Jsou způsoby, jak se nechcete probudit.
Pláčem syna, který je to nejdražší, co v životě máte, a přesto v tu chvíli drtíte mezi zuby nadávky. Sirénami, které varují před bombardováním a ženou vás do krytu.

A pak jsou místa, kde se toto všechno spojuje.
Probouzíte se ve tři ráno. Nebo ve tři odpoledne. V místnostech bez oken je to brzy jedno a totéž.
Nelidským křikem mučeného. Vlastně, promiňte, vyslýchaného.
V temnotě a samotě cely.
Bez naděje.

„Kapitáne, blížíme se ke konci světa!“
„Sožž…“ zamumlá napůl spící Fernão.
„Všechna voda se řítí do hlubin!“
Pracně poskládá význam anglických slov a vyhrkne, teď už docela vzhůru: „Cože?!“
„Musíme rychle něco udělat, nebo tam spadnem taky!“ křičí Francis a cukají mu koutky.
Fernão zabrzdí v půlce úprku na palubu.
„Franku, pamatuješ si, jak jsme probírali náš život v bezčasí, že jo. A jak jsem zdůraznil, že to rozhodně neznamená, že může být kterýkoli den apríl.“
„Ano?“
„A pamatuješ si, co čeká námořníka, který vyvolá paniku na palubě?“
„Ale to bys přece…“
„Ne, drahý, tobě jen naplácám jako nezbednému klukovi.“

Hodně Lunt, A Disproporční:
Ještě jste všichni otylí, ale huby se vám budou otevírat naprázdno!

Velice Agresivní Latentní Krutopřísná Animozita:
Pink! Kutululu! Zvrrrrrrrž! Hrrr na ně!

Monstrózně Ošklivý Ryboksicht:
A až umřete, budete hnusný!

Strašidelný Metalista Rytmického Tnutí:
.... More, co to je za pitomost?

"To bylo to první, co mě napadlo"! hájí se Mor.
"Mě to neba", přidává se Válka. "Nemůžeme už vyjet?"
"Ach jo. Vy jste materiál", zahazuje Smrt pergamen s budoucí antickou tragédií zvanou Potkali se u Sudoměře. "Tak to pojďme to vzít jako vždycky", mávne kosou a s veselým povykováním se pustí přímo směrem k bitevnímu poli.

Soumrak pohltil oblohu a v dáli zavyl vlk. Na takovémto místě je nebepečno i přes den a nás pronásleduje noc. Projedeme skrz, nelítostnou pustinou, co jen na oko tváří se opuštěně. Na spánek nesmíme ani pomyslet. I kdyby se nám dostalo probuzení, jistě by bylo nemilé. V poušti divokého západu číhají jen bodláky, vrazi, lupiči, hadi a další havěť. Můj věrný kůň Alan vytvrvale cválá, měsíc je v úplňku a ozařuje nám cestu. V dáli jsou slyšet výstřely. Naštěstí jsou hodně daleko. Potom však Alan začně frkat. Něco se mu nelíbí. Něco cítí. Divné šimrání na zádech. Chraplavý štěkot. Vlci.

Vesmír je nebezpečné místo. Chladné, neúsprosné, neodvratné. Jediný okamžik může změnit osud civilizací. Zrníčka prachu se nabalí, nanosekundu po nanosekundě, staletí po staletí.
Nechalo se ukolébat, myslelo, že je v bezpečí, nedotknutelné, šťastné. Pak se všechno sesypalo. Nezvládlo se zachránit celé. Vesmír pohlcoval, trhal a ničil.
Zavřelo se do bubliny, kterou postavilo, aby už nikdy nemuselo trpět a cítit smrt a strach, bolest ztrácení sebe sama.
Pak se objevili ti druzí a vesmír zaklepal na dveře bubliny. Vesmír a jeho smrt.
Bálo se. Nerozumělo. Ale nakonec bublinu opustilo, když zjistilo, že se ve jménu vlastní záchrany stalo vesmírem pro jiné.