DMD č. 22 pro 22. 4. 2024. Téma: Srdce je párový orgán

There were no casinos on Solaria. Such a thing would be considered both perverse - crowds of people - and absurd. What point was there to gambling in a world where all needs were met?

Still, Spacers apparently played cards. Lije had discovered an ornate deck in his enormous bedroom, and was finishing a game against a near-featureless house robot when Daneel entered.

"I win again," Lije chuckled.

"It will win, if you ask it to," Daneel said.

"That's not-"

"If it pleases you," Daneel suggested, "we could play."

Would that make a difference? Lije glanced at his hand. "Pair of hearts."

Venku pršelo. Oni se sešli u Wensleyho doma.
Brian seděl v křesle s učebnicí biologie v klíně: „Párové orgány jsou... játra, ledviny, varlata, plíce, srdce –“
Pepřenka ho zarazila: „Počkej, srdce není párový orgán, je jen jedno.“
„Má dvě komory a dvě předsíně, to jsou páry “ Brian na ni otočil učebnici s obrázkem: „Koukej, tady.“
„Takhle to přece...“ se zvednutým obočím, které říkalo ty to vyřeš, hodila zmačkaný papír po Wensleym.
Dotčený zvedl hlavu od psacího stolu: „Ehm. Párové orgány jsou jen ty, které jsou v páru jako celek,“ přisvědčil.
Brian se poškrábal na hlavě: „Ňák se mi to pořád nezdá...“

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

určitě si vzpomínáte na Mrchodlakovu lekci o zdánlivých absolutnech, kterými můžete pacienty zmást a odcizit Nepříteli.

Velice účinný je v tomto ohledu pojem láska. Pacienti jsou do lásky tak zamilovaní, že si ji pletou i se samotným Nepřítelem.
Touto cestou je veďte. Přesvědčte je, že cokoliv udělají pro "lásku" (ve skutečnosti touhu), je nadřazeno jakýmkoli jiným zásadám.
Každá zrada, každý podvod, každá lež, každá rána, vše je povoleno ve jménu "lásky".
Kdo si byť i jen slovem troufne odporovat, je zlý.

Milenci přece mají PRÁVO být spolu, protože se MILUJÍ.

Váš konzultant Zmarchrob

Srdce je věcí jedinečnou, ale když něco miluješ, občas toho chceš mít víc. Je známo, že na světě jsou celé tři sochy Svobody a nejméně dvě Eiffelovy věže. Teď však půjde o budovu ministerstva průmyslu a obchodu v Praze nad náplavkou Na Františku. Ta je totiž inspirací pro její neformální kopii, která byla postavena v roce 1915 v Hirošimě. Třicet let poté nad ní vybuchla jaderná puma „Little boy“, která celé město srovnala se zemí. Budova tehdejšího Hirošimského prefekturního paláce pro podporu průmyslu byla jedinou, která výbuch přežila a dnes je památníkem míru v Hirošimě. Kvalita stavby je přímo bomba!

Stála v záhrade a nechávala vánok, aby hladil jej popraskanú kôru. Samota ju ubíjala. Drevené srdce v jej kmeni však nezabúdalo. Verila, že príde. Verila, že ich od seba neodlúčia.
Boli to už mesiace, čo ju presťahovali do nového domova, v novom meste. „Kde si?“ plačlivo sa pýtala každé ráno . „Čakám ťa,“ smutne šepkala každý večer. Ale každým dňom boli jej slová tichšie a tichšie.
Až jedného dňa...

„Chlapi, zasaďte ho tam!“
Záhradníci opatrne vkladali do pôdy vedľa nej druhý strom. Jej strom.
Dve srdcia zatancovali.
„Verila som, že prídeš,“ zaspievala nežne, keď osameli. Koruny dvoch marhúľ sa opäť dotýkali.

První bije už dlouho. Druhý, droboulinký, se poprvý zatřepotalo koncem předloňskýho roku. Pár měsíců to táhly spolu, jedno podporovalo druhý, spolu si odžily všechny nejistoty, nervy, slzy, nevolnosti, pochyby i únavu. Na konci tý zdánlivě nekonečný cesty se naposledy objaly a malinký, dokonale vyvinutý srdíčko vyklouzlo do světa. Už nikdy si nebudou tak blízko.
Někdy mám pocit, že na tebe jdu úplně špatně, že ti nerozumím, že se ti dost nevěnuju, že tě nestíhám. A pak jsou chvíle, kdy na okamžik zklidníš to svoje nezastavitelný tělíčko, podíváš se mi do očí a já vím, že pořád bijem ve stejným rytmu.

Práve som kreslila, keď mi Lunko zaklopkal na okno.
„Jéééj, čo to je?"
„Chobotnica, mám ju zadanú na projekt z biológie."
„Prečo si jej nakreslila tri srdcia, keď sú len dve?"
„Srdce máme len jedno, ale chobotnice majú tri."
„Nie, srdcia máme dve. Je to párový orgán ako obličky."
„Hlúposť!"
„Pozri!" Lunko sa otočil a pod krídelkami spriehľadnel. S úžasom som pozorovala ako mu pod nimi spoločne tĺkli dve malé srdiečka.
„Aj ty máš dve," žmurkol.
„Hlúposť, ľudia majú len jedno."
„Ale kdeže! Až sa zaľúbiš, začne biť aj druhé. Rýchlo to dokonči a poď von. Mám pre teba prekvapenie."

Pamatovala si, jak odcházel uprostřed noci. S Harrym se zhádali, použil zakázané slovo. Vlastně ho chápala. Pátrání po viteálech zmáhalo i ji, ale když to teď vzdají, kdo jiný ten úkol dokončí?

Uběhlo pár týdnů. Myslela na něj každičkou noc. Až jednou…

Přišel, s blaženým úsměvem na tváři a řekl jen: „Čau.“

Na čele jí naběhla žíla. Strhla mu batoh ze zad a neurvale ho švihla přes holeň. „Týdny se neukážeš, pak si nakráčíš a řekneš: Čau? Srdce je párový orgán, Ronalde Weasley. Jak myslíš, že se to moje cítilo?“ Pak se jí v očích zablýsklo. „Harry, podej mi hůlku!“

"Společnost nemá kouska citu," povzdechl si malíř.
Lord Henry vážně pokýval. "Také není v sezóně nic nudnějšího, než něžný cit. V módě jsou prázdná slova a plné křivky."
"Mohl bys chvíli nebýt cynický? Doriane, řekněte mu něco."
"Ušlechtilý cit je ohromně zajímavý. Je totiž předchůdce každého hříchu."
Pak Dorian konejšivě dodal: "Vás samozřejmě nemyslím, Basile. Vy máte citů za nás oba."
"Nepředstírejte bezcitnost, Doriane. Nesluší vám."
"Nejsem bezcitný - prožil jsem mnoho procítěných neřestí." Věnoval malíři okouzlující úsměv. "Pokud to pro vaši čistou duši nebude přílišné pokušení, mohu vám o nich vyprávět."
Basil polkl. Společnost je ztracená. A on - s ní.

Bernard s Bořivojem sedí proti sobě u stolu a vzájemně se pozorují. Bernard přezíravě a Bořivoj s obavami. Nasupená Hana mezi ně položí mísu s kouřící kaší a džbán mléka a s brbláním odchází. Bernard zaslechne jen... "dost dobré"... "na lepší".
Bořivoj vzpomíná na včerejší večer, kdy mu Metoděj povídal něco o Božím srdci. Prý Bůh čeká s otevřeným srdcem na to, že k němu člověk přijde se srdcem pokorným a kajícím. Nepletu to nějak? uvažuje stařec.
"Co víš o Božím srdci?" obrátí se nečekaně na Bernarda. Na odpověď nečeká, šourá se od nenačatého jídla a nechává zmateného kaplana samého.