DMD č. 22 pro 22. 4. 2024. Téma: Srdce je párový orgán

Dal jsi mi oči, ale já bloudím ve tmě, nevidím dlaně, které prosí.
Dal jsi mi sluch, ale já sedím v tichu, neslyším pláč naříkajících.
Dal jsi mi ruce, ale já je skládám v klín, mluvím, píšu, ale nekonám.
Dal jsi mi srdce - a dal jsi srdce mým bližním, abychom tváří v tvář nacházeli odrazy Tebe, prohlédli, že sami nejsme nic, potřebujeme Druhého, potřebujeme společenství, teprve skrze ně se setkáváme s Tebou…
Dal jsi mi… ale já…
Smiluj se nade mnou.

Skrze slova lítosti a slzy, skrze ticho, odněkud z dálky zní zaslíbení.
Když Tě potkám, nestihne moji duši zmar.

Srdce je párový orgán, slýchal ze všech stran. Všichni mají, někde na světě, druhou polovinu, jen on ne… a dobře věděl proč. Svoji polovinu, Jinchuurikiho, chytil a pomohl z něj vyjmout démona… zabil ho. Teď se blížil konec Čtvrté velké války, kterou přežil, a netušil, co bude dělat se svým životem. Byl zločinec, člen Akatsuki.
„Hej, ty! Chce tě vidět vrchní velitel!“
V blonďatém nukeninovi hrklo. Poznali ho? Ne, neměli jak. Do stanu vcházel s malou dušičkou... a zmenšila se ještě víc, když muže za stolem, poznal.
Jak to přežil?
Kazekage si ho měřil pohledem. Znal ten obličej.
„Deidara, že?“

Čas je pěknej prevít.
Schválně si vybere to nejlepší "Včíl" a ty si dělej co chceš.
Ve třech letech by moje největší láskyplné psaní (kdybych to uměla) bylo o maminečce a tatíčkovi.
V patnácti bych se rozplývala nad Frenkym. Měl dlouhé vlasy a u ohně mě držel za ruku.
A čas šel dál.
Dnes si moje srdce celé do páru vybírá všechny milé.
Mého muže - druhou půlku, i když někdy...
Moje kluky - už jsou velký, ale stále...
Naše vnoučky - miláčky ubrebentěný...
Moje hafy - čumáky potřeštěný...
Moje kočky.
Každá mi to svoje dala a když musela, kus mého s sebou vzala.

Základní škola, osmá třída, žáci sedí tiše v lavicích a píšou písemku z biologie podle zadání napsaného na tabuli.
Ve druhé lavici sedí siamská dvojčata Anna a Dana a také obě zuřivě píšou. Najednou si Anna neví rady s odpovědí na otázku o párových orgánech, tak koukne do písemky k Daně a opisuje: ledviny, plíce, oči… U jedné z položek se zarazí, zamyslí, a pak koutkem pusy zasyčí:
„Srdce není párový orgán!“
„Srdce JE párový orgán!“ zasyčí Dana zpátky.
„No, možná u nás dvou, ale podle učebnice ne! Přestaň dělat blbiny, co asi budeme dělat, když jedna z nás propadne?!

Přitisknuté u stěny zkusily čarodějky kouzlo zahalení. Neuvědomily si ale, že Sál shromáždění je příliš blízko. Zmizelo bez účinku.
Tmou se blížilo mdlé světlo. Vycházelo ze stvoření, pomalu kráčejícího chodbou. Filippě naskočila husí kůže.
Vzhledově mladá žena se stařecky šourala. Cosi si mumlala, tělem jí občas proběhl nekoordinovaný záškub. Nejstrašnější však na ní byly oči. Strnulé, vypadající jako nevidoucí, ale přesto plné zla.
Čarodějka odvrátila hlavu. I tak ale zahlédla rozervané cáry aury barvy krve a zaslechla tlukot srdcí. Srdcí? Soustředila se.
DUP DUP. DUP DUP. Dup dup. DUP DUP. DUP DUP.
Vyděsila se. Dvě osoby v jednom těle?
Kdo?

Templáři nesmí milovat jiného než Boha. Obětují život pro vyšší dobro. Kodex jim dává jistotu, zároveň svazuje provazy nejpevnějšími.
Pod černým pláštěm s rudým křížem je ale také člověk. Zažil vášeň, žal i radost. Umírá s poslední vzpomínkou, jako dotek studených prstů v mozku.

„Provinil ses. Ale pokud se budeš kát, Bůh ti odpustí.“
Pokora klečícího člověka. Hlas ze tmy, ocelový jako úder meče.
„Mně je jedno, jestli mi odpustí Bůh. Hlavně jestli mi odpustíš ty.“

Všeobjímající milost. Ztráta nenapravitelná.
Kříž v srdci, krvácející rána.
Umlkají téměř současně. Poslední záchvěv dlaně.
Jedno srdce ve dvou tělech.
Jeden konec.
Jedna láska.

Tyhle nemůžeme pustit zpátky do trávy, ty jsou pokusný. Protože obě půlky se mrskaj, dívej. Jak to, že žijou, tati? Říkals, že když jsou přetržený, tak umřou.
Záleží na tom, kde ji roztrhneš. Koukej, tohle tlustý je opasek. Když oddělíš zadní část za ním, bude fungovat samostatně. Bude i čůrat a kakat.
A doroste jí všechno? I srdce? Bude mít žížalata? Až umře, stane se z ní stín? Jako z prababičky Sáry? Protože ona je stín, a přitom normálně mluví. Říká, co mám dělat a že mě má ráda. Já ji mám taky rád. Můžu jí dát kousek svýho srdce?

They had a reputation, the Erekari.
Valiant souls, never fleeing from a fight.
Fearless adventurers who won't balk at any challenge.
Mere sight of their banner gave enough courage to make them almost invincible.
Some considered them daredevils, cavalierly defying odds, mocking danger...

"You have some nerve!" spat the innkeeper.
"It's called gallantry," the cleric shrugged, tossing a bag of gold on the bar.
"...or having a lot of heart," the bar wench piped up, cheeks crimson.
"Aye, I've got two of those," the dwarven paladin replied with a wink. "Solid effin' brass ones. In my sack."
The sorceress choked.

Druhá čárka v gravitestu majitelce napoví,
že se k srdci v hrudním koši přidal orgán párový.

Gravidita bezesporu magické je heslo,
žádný horor, přesto srdce do žaludku kleslo.

Otázka je, kdy to přijde, jestli zrovna vhod,
až ti tohle srdce časem klesne do kalhot.

Vážně je to zvláštní pocit slyšet jeho ozvy,
co že člověk nechtíc "sežral" najednou se dozví.

Zvuk vlaku či koněspřežky cválající břichem
ozývá se z monitoru nemocničním tichem.

Rodička jen valí bulvy co má všechno v pupku,
prognostici prorokují prasklou vodní trubku.

Ať porodník hlavně není instalatér amatér,
stiskem dlaní signál dáváš tam nahoru do pater.

Doktor Viktor Frankenstein se sklání nad svým dílem. Všechno, co potřebuje, má konečně pohromadě. Všechny orgány. Všechny končetiny. Tedy dvoje ruce, dvoje nohy, dvoje oči, dvoje plíce, dvoje srdce -
Moment.
Tady se stala chyba.
Viktor zamyšleně hledí na dvě lidská srdce v kovovém kontejneru. Srdce není párový orgán!
Jedno musí z kola ven.
Ale které? Obě vypadají funkčně a zachovale. Dalo mu takovou práci je sehnat. Vyhodit jedno nebo druhé by bylo plýtvání.
Rozhodne se. Použije obě.
Ale kam s tím druhým? Za oknem se blýskne a Viktor se ďábelsky zasměje. Však tvoří přece muže!
Druhé srdce přijde do kalhot.