DMD č. 22 pro 22. 4. 2024. Téma: Srdce je párový orgán

"Máte někdo nějaké nabídky? Já měl smůlu," přiznal Mael.
"Na Pangram festu by nás brali do ranního vokna, když budeme hrát tvrdší věci," vytasil se Robal.
Všichni přitakali.
"Já vím jen o jednom squatu, kde bysme mohli zahrát, ale bylo by to tak za cestovný a útratu," vypadlo z Gazena.
Nikdo nevypadal nadšen.
"Já mám merendu nějaký reklamky, nebude to za moc, ale je skoro jedno co budem hrát," vytasila se Aira, "a pak tu mám jednu svatbu, kde by nás brali s podmínkou, že zahrajeme Srdce je párový orgán."
"To ne! Zubatá vrána takový sračky hrát nebude," zasáhl Mael.

Srdce je párový orgán. Moje patřilo jen jemu a jeho zase mně.

Teď nemohu spát. Žaludek mám jako na vodě. Myslím jenom na něho, na náš poslední rozhovor. Co jsem měla říct, co jsem říct neměla. Kdyby mne nechal, že mu rodiče brání. Ale on dal přednost jiné. Nejdřív jsem myslela, že jí vysápu oči, potom že by si to zasloužil spíš on. Už nemám na nic sílu. Chce se mi jen brečet.

Poslechni, on za to trápení vůbec nestojí. Hezký je, to ano, ale vůbec nemá charakter. Jenom by tě podváděl. Půjdeme k muzice. Budeš tancovat. Uvidíš, brzy zapomeneš.

Odjel jsem na venkov, když vedro svíralo Moskvu jak olověný kruh. Tetin dům byl klidný, tichý a chladný. I služka tam byla, hezké děvče v obnošeném sarafánu, silné bílé zuby i stehna.
Na sklonku léta za mnou přišla na naše místo, kde staré vrby máchaly své větve v tůni, dojemná jako zatoulaný psík.
„Myslela jsem, že… Milostpán bude i v městě potřebovat služebnou…“
Představil jsem si sebe s ní… a pohřbil ji v té hlubině.

Za nocí se mi zdává, že slyším její srdce, bije pod kořeny vrb, rudé a živé. Mé, černé a prohnilé, leží mrtvé v mojí hrudi.

Leonardo cítil, že ruka, jindy tak ve všem jistá, trochu se mu chvěje. Třímal ostrý skalpel a hleděl na tělo, vyprahlou skořepinku bez duše. Bez života bylo druhý den a v márnici nechal pět zlatých florinů, aby se nikdo neptal.
Nadechl se a provedl první, nejtěžší řez. Fascinovaně se probíral člověčím nitrem. Ta precisnost uspořádání nemohla pocházet než z rukou Stvořitele. Všechno důležité na člověku i v něm našel dvakrát. Dvé ledvin, dvé plic... jak to, že srdce, kde duše dlí, je v člověku pouze jednou?
Prořízl srdeční svalovinu.
Tak přece, usmál se a načrtl do poznámek dvě srdeční komory.

Evžen se tiše radí s Kačkem.
Velenínský využije příležitosti. Jemně, aby cinknutím neupoutal pozornost, sbírá zlaté mince a méně nápadné šperky. Vkládá si je do kapes. Největší hromádka je tamhle pod polámanou sochou zloděje. Dychtivě shrábne plnou hrst.
Vtom se vymrští ruka.
Dlouhé ocelové prsty sevřou hrdlo, tisknou a rdousí, vyhřezávají cáry masa, krev prýští, než utichne chroptění strašlivého smrtelného zápasu, z dlaně figuríny se s pleskáním řinou rozdrcené kosti. Hlava odpadne od těla.
Na odhaleném zápěstí mrtvého se zašklebí černé runy. Tvarem připomínají srdce. Stejné znaky měla i Elvíra.
Šokovaný Evžen se automaticky ohlédne po synovi.
Bořek tam není.

V prvním ani druhém ročníku se Ron a Hermiona ani neobjali. Ve třetím ročníku si Hermiona položila hlavu Ronovi na rameno, když měl být Klofan na příkaz Ministerstva kouzel popraven. Ve čtvrtém ročníku ji Ron chtěl pozvat na ples, aby byla jeho taneční partnerkou. Hermiona ale už řekla ano Viktoru Krumovi, studentu ze severské kouzelnické školy Kruval. V pátém ročníku si Hermiona a Krum odepisují, což Rona velmi naštvalo. V šestém ročníku byla Hermiona naštvaná, protože byl Ron zamilovaný do Romildy Vaneové a v sedmém ročníku konečně Ron i Hermiona v Tajemné komnatě pochopili, že jejich srdce patří k sobě.

Toho prachu, co vyklepali, bylo až až. Když do toho přimíchali pot, těsto bylo jedna báseň. Nákres měli pověšený před sebou, takže stavba kostry utěšeně pokračovala (po drobné nehodě ohledně umístění crania přímo na femur). Podomního obchodníka s nabídkou rohů a ocasu vykopli ze dveří.

Vnitřní orgány si na pracovní stůl rozložili předem - srdce byla dvě, pro jistotu. Jenže stačila chvilka nepozornosti, a satan nejenže jedno ze srdcí sebral, ale ještě využil nepozornosti k instalaci červovitého přívěsku.

Když andělé vyděšeně zjistili, že jedno srdce chybí, Bůh se jen usmál.

Inu, bude si muset každý najít to druhé do páru sám.

“Walíčku, opravdu si mám půjčit?”
Karel Waldemar Zajíček přikývl. “Jasně. Přece na Maledivách nebudeme za šupáky. Jsi neopominutelný dědic, lásko. Jsem to nastudoval na netu. Věř mi.”
Libuše vzdychla, ale po telefonu sáhla. Po chvíli ho odložila. Vypadala vyjeveně.
“Dojednáno. Ale mají strašné úroky… Co když to nestihnu vrátit včas?”
“Nestarej se. Došlápnu si na ty druhé dva dědice. Když to nepůjde rychle, vyrazím prachy z nich.”
Libuše k němu obdivně vzhlédla: “Ty jsi tak úžasný! S tebou se nebojím ničeho! Jsme skvělý pár!”
Objal ji a na svůj odraz v zrcadle se vítězně zašklebil. Opravdu mu zobe z ruky!

Henry našel postel prázdnou a studenou. Zabručel. Najít Alfreda sice nebylo tak těžké, seděl v nejbližší hospodě, zpitý pod obraz, i když se zrovna otvíralo, ale mluvilo se hůř.
"Promluvme si..." zkusil to Henry, ale Alfred jen hodil na stůl pár mincí a zamířil ke dveřím.
"Byla to chyba."
***
Bouřka zuřila úplně stejně jako Henry. Strávil hodiny v temné komoře, aby zahnal vztek, ale jenom to v něm vřelo.
Když Alfred zaklepal, nechtěl ho pustit dovnitř.
"Nejsem hračka," pokusil se o odpor.
"Nepřišel jsem si hrát. Být s tebou mě děsí k smrti. Ale moje srdce bije jenom pro tebe."

Romanova nástěnka částečně mizí mimo trojrozměrný prostor.
Čára na papíře má jeden rozměr. Papír samotný má dva. Běžný svět tři. Roman pracuje se čtyřmi. Přeskakovat mezi dimenzemi je jako přeskakovat mezi listy v knize. Když jste velmi blízko, prosvítají k vám písmenka z původní stránky. Tohle moje hlava nepobírá.
Provázky mají různé barvy. Mě a Adama propojuje hned několik červených. Uhnu pohledem.
„Romane? Nesu ti to kafe.“
„Díky.“ Roman sebere ze země dva fixy.
„Ověříme s Norou vaši teorii o magické pojistce. Chci, abyste si prohlédl její strukturu,“ řekne Solnická. Zamžourá na nástěnku. „Udělat z vás lovce bylo plýtvání talentem.“