DMD č. 11. pro 11. 4. 2025. Téma: Lamač srdcí

Den se propadl do přízračné temnoty. Fregata šplhala po vlnách, aby vzápětí prudce klesla. Oceán splynul s oblohou v divokém víru. Burácení hromu zmíralo v ryku vichřice. Blesky křižující nebesa tříštily odvahu na tisíce úlomků.
Frances s panem Laytonem odění do těžkých pršiplášťů neopouštěli palubu. Tuhle noc spát nepůjdou.
Možná ani tu příští.

Toby se choulil v podpalubí v hloučku těch, které poslali usušit a odpočinout. Vyzáblýma rukama objímal vědro. Útroby se mu obracely naruby, ačkoliv už neměl co zvracet. Srdce měl hrůzou rozlámané na kusy. Mysl ochromenou.
Zatvrzelou tváří trestance se mihl soucit.
Fergus mu podal hrnek s grogem.

Místo deseti kilometrů dvacet.
Tři cigára.
Flaška vína.
A vztek nemizí.
Stanislav zavrčí. Prostě to potřebuje vyšukat. Vymlátit. Zneuctít a odkopnout.
Jenomže, napadne ho okamžitě, tohle si Ráďa nezaslouží.
Ledaže... A vzpomene si na Davida.
Zkontroluje čas. Radkova práce končí za dvě hodiny.
V telefonu otevře dlouho nepoužívaný seznam beze jmen.

O hodinu později si zapaluje vytouženou postkoitální cigaretu. Tělo konečně opouští napětí.
"Už jsem myslel, že se neozveš," zavrní David. Zítra bude mít všude modřiny, ale zamilovanost ho neopouští.
"Zase za týden?"
"Nemyslím si," řekne Stanislav trochu studeně.
Davidovo srdce puká.
Ale Radkovo je to jediné, na kterém záleží.

Co přesně se na dvoře stalo, když vzteklý sedlák odstrčil Januše a popadl prvního koně za uzdu, nedovedli pořádně popsat ani čeledín, ani pacholek. Ostatně ani sám sedlák nedokázal pochopit, jak se stalo, že se během mžiku octl na hnojišti. Když se konečně vyhrabal z trosek kadibudky a vztekle odhodil dveře s rozlomeným srdíčkem, byli noční hosté už dávno v prachu. Čeledín si pod pumpou chladil ruku, spálenou od hořícího koštěte a pacholek se snažil vyprostit zadek z vědra, kam ho poslala neznámá síla.

Pozdě večer Anina dlouze hleděla na tvář své spící dcery a u srdce jí bylo těžko.

Už to nemohla déle odkládat. Před zrcadlem si to nacvičovala tolikrát, nemohlo se nic pokazit.

„Antoine, jsem těhotná. Budou z nás rodiče.“

Držela v ruce dortík, ze kterého to bylo jasně poznat. Silueta ženy s velkým bříškem. Početní příklad, který nebyl správný. Jedna plus jedna se nerovná tři.

Vzhlédla k němu. Zarazila se.

Takhle se tvářit ale neměl!

Ani neměl blekotat, že se na to necítí a není připravený.

A rozhodně neměl odcházet pryč!

Švihla rukou a dortík skončil na dveřích.

Vrhla se na sedačku. Z očí se jí valily slzy, které nešlo zastavit. Ani nechtěla.

Právě ji zlomil srdce.

Ladný se cítil ten ten pán,
sám sebou na vrchol vší vážností povolán.
Den co den dával všanc své klady,
na nohavicích žádné puky, jen pomačkané sklady.
Vlas jeho zmaštěný, na temeni lysý,
nějak sám neviděl svůj obličej krysí.
Stál tam vždy připraven, v ruce piva sklenku,
rád by ulovil nějakou ženku.
"Paničko krásná, vám to dnes sluší",
však všem lidem okolo to skřípalo v uších.
Jak voják na vartě, vzorně hlídal stánek,
myslel, že plájbojem je titulních stránek.
A tak ten seladón trousil své bonmoty,
doufal, že s jednou už klapne si do noty.
Mluvil...
Pil...
Blábolil...
A stál...

“Představ si, Růžičko, co se stalo Violetě.”
“Něco už jsem zaslechla. Víš nějaké podrobnosti, Esmeraldo?”
“Jeden z jejích zákazníků jí slíbil manželství. A prý pokud nebudou jeho rodiče souhlasit, utečou spolu.”
“A dál?”
“Jak se dalo čekat, rodiče mladého pána nesouhlasili. Kurtizána jako manželka v tak vážené rodině! Tohle tam nemohlo projít. Violeta čekala, že tedy dojde na ten společný útěk, ale to nedopadlo.”
“Rozmyslel si ho?”
“Odmítl mít s tím cokoli společného.”
“A Violeta?
“Má zlomené srdce. Už ho nikdy nechce vidět.”
“Kdyby to s ním uměla jako já s panem Wanim...”
“Od zákazníků se dá čekat ledacos, Růžičko.”