DMD č. 01. pro 1. 4. 2026. Téma: Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!

Alfred Kajetán Reuß jako pravý Čech vlastnil čamaru. Nebyl ale správný Čech. Nenosil ji. Ležela pietně složená v krabici proložená levandulí proti molům. Vůně fialových kvítků ale nepřebila pach střelného prachu, krve a hořkého zklamání, který na ní ulpěl na barikádách u pražské polytechniky. 
Pamatoval si, proč ji svlékl a schoval na dno skříně. Pamatoval si, jak Tonička Kavalírová přešla na protější chodník, aby ho nemusela pozdravit. Ne proto, že by ho mohli zatknout. Proto, že ho nezatkli. To v jejích vlasteneckých očích znamenlo jediné... 
Ještě ten večer odjel do Vídně. S celým českým národem mu můžou vlézt na záda.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či dole do dediny nepôjdeme. Anču sme dávno neboli pozrieť.
- Jáj, starý môj. Odkedy sa predseda z Bratislavy vrátil, už ti to nie je to, čo bývalo. Nebezpečné to je teraz. Ja veru nejdem. Ale ak chceš, tak si choď.
- Ale no tak, Pištík, veď hádam nebude tak zle. Valašku si vezmem a od starostu pokoj budem mať.
- A či nevieš, Jarík, prečo on do tej Bratislavy išiel? Reklamu videl, na kurz. Sebaobrana so zvláštnym zameraním na obranu pred útokmi valaškou.

Andalusie, 10. století 

Jakob ben Jehuda zuřil. Odskočil si na chvilku z krámu, a když se vrátil, seznal, že jej nikdo nehlídá. Rychle přejel pohledem smotky vzácných látek, zda některá nechybí, a pak se jal spílat nejstaršímu synovi. 
"Kvelb jsi dostal na starost, a ty co? Zase ležíš v knihách," hřměl, když našel Abraháma s nosem ve Strabónových spisech.
"Co s tebe bude, Abraháme. Na počty nemáš hlavu a místo práce pořád sníš," vrtěl hlavou Jakob. 
"V Cordóbě je jistá škola..." začal Abrahám.
"Cordóba? Slunce tě sežehlo?"
Abrahám však vzdorně mlčel. 
"Tak táhni do Cordoby, určitě tam na takové čekají."

Nedal na varování, ruce sličné odstrčil. Nedbal slzy uroněné. Dokázat chrabrost, vyhrát sázku chtěl. Za svitu luny, za volání sýčka do lesa hlubokého vnořil svou duši malou. Praskot větévek srdce vyplašil, houští šrámy na pýše zanechalo. Kráčel dál, kam svit úplňku již rozplynul se jako hrdinství v prachu bitvy, kde šum větví ztichl jako kvítí hřbitovní. 

Na mýtině zjevil se pes, velký jako vlečka sena, černější než tma temná. Oči planou, dva vznášející to uhlíky – němě, tikání času zmrzlo. Kapka smutku protnula bolest pravdy. Pochyby roztrhány, jako pírka ptáčka těžce padají do trávy. Šedá zeleň v antracitovou červenou mění se.

Pro toho, kdo dlouho stojí, jsou ti, kdo jsou v pohybu, předmětem úžasu, strachu, zájmu a nebo nejsou vůbec ničím. Kdo ví, kým jsme byli pro horu. Snad zrnky prachu, která zavíří kolem, než je odežene tentýž vítr, který je zavál. Cítila nad naší svévolnou nestálostí závist nebo smutek? Věděla o nás víc, než jsme tušili? Možná si jen namlouváme, že jsme se pro ni rozhodli, ačkoliv to byla ona, kdo se pro nás rozhodl, to ona nás k sobě zavolala, vzývala nás svou siluetou na obzoru, přitahovala naše oči i naše neklidná srdce, toužila po naší slabosti i síle.

Za ta léta dospěla k názoru, že on na kralování nejspíš doopravdy nemá povahu. S tím se ovšem nedalo nic dělat. Byl nejstarší.

Teď do sebe hodil další pohár vína, oznámil, že toho má pro dnešek dost, a odkráčel. Zase převlek, zase do města zjišťovat "jak lid smýšlí", což spíš znamenalo zpít se do němoty. Přemýšlela, kolikrát už takhle šel, a pak se divil. Oba jeho bratříčkové se neštítili únosů.

Žofie si povzdechla a obrátila se ke kouzelníkovi, co zamyšleně seděl u trůnu. Podívali se na sebe. Po těch letech si rozuměli beze slov.

Žito vstal a vyrazil za králem.

Ty zatracený klíče jsem našla, až když jsem si vyzvedla náhradní u kamarádky a nechala si udělat nový. Přímo jsem o ně zakopla, když jsem se pak vracela domů. Přitom jsem je hledala i tady…
Miluju tyhle podivný náhody.
Za odměnu jsem si naordinovala vanu. Potápím se ve voňavých závějích, tělem mi prostupuje úleva. Miluju tuhle koupelnu. Má okno. Ráda pozoruju z vany hvězdy. Kamarádky mě nabádaly, ať si sem dám roletu, ale to by nebylo ono. 
Odfouknu pěnu, zajedu do horké vody. V duchu se usmívám.
Vím, že na mě někdo kouká.
Jen ať si přijde, pokud má odvahu. 
 

Maloměstské mrtvo. 
Zanesená kašna, ošuntělé domy, sem tam lešení nebo decentní nová fasáda. V té pošmournosti okamžitě přitáhl pohled růžový štít a výloha s čokoládovým dortem ověnčeným bílými kraječkami. Omamná hořkosladká vůně se linula až na chodník.
Drahoš cítil, jak mu začínají trnout zuby. 
Uvnitř to vypadalo podle očekávání. Nechyběla vitrína plná lákavě nazdobených zákusků, vyleštěné chromované monstrum na přípravu kávy ani titěrné bílé stolečky. 
Hnědovlasá paní v růžové zástěře se rozzářila nadšením. Hbitě oběhla pult a sevřela Slávku do náruče.
Teď. Drahoš se snažil donutit trémou ztuhlý obličej k úsměvu. Teď to přijde. 
Její pozornost se přesune k němu.

"Matthew, to nemůžeš!" křičel James a držel ho za rukáv. 
"Ty to nechápeš, Jamesi, musím. Musím odejít. Pryč od všeho." Matthew už se ovšem rozhodl. 
Chtěl se svému parabátai vytrhnout, ale James ho svíral pevně. 
"Neblázni přece, máš tu rodinu, přátele... psa!" nedal se jen tak odbýt.
Matthew se nadechl: "Miluju Kordélii."
James zbledl.
"Slyšíš? Miluju tvoji ženu."
Sevření konečně povolilo a Matthew nastoupil do vlaku. Na poslední chvíli. Neohlédl se, nedíval se z okna. Nechtěl ho vidět. Místo toho vytáhl placatku s brandy a hltavě se pil. Tekla mu po bradě mocným proudem a Matt doufal, že ho utopí.
 

Lobelie Sáčková-Pytlíková se spokojeně protáhla, až jí zapraskalo v zádech. Trvalo to několik dní, kolena měla otlačená z drhnutí podlahy a vlasy samou pavučinu, ale Dno Pytle konečně vypadalo jako obydlí spořádaného hobita a ne staromládenecký brloh. Nádobí vyleštěné, knihy odnesené do sklepa, oblečení srovnané ve skříni, příbory…

Zamrazilo ji. Co když se nezvedený bratranec jejího manžela vrátí a bude se dožadovat nory zpátky? 

Rozhodně odpochodovala do kuchyně, otevřela čtvrtou zásuvku kredence a začala strkat lžičky do zástěry. Aspoň nějak se musí pojistit.

Ať si zkusí protestovat.

Když si odtáhne kdo ví kam s bandou chuligánů, nemá se pak divit.