Obraz Doriana Graye

„Jste mladý, nádherný!!!“
„No právě!“ Zíral do zrcadla. „Nezasloužím si lepší péči? Ve 25 je každý mladý a krásný. Žádné umění.“
....
„Chci být starý!! ...stárnout tak rychle, že mi budou závidět! Chci do důchodu!"
„Co??“
„Chci ihned zestárnout! Obraz to zařídí, přinést, odhalit!“
...
„Ale ne Vás! Můj obraz, kde jsem tak nechutně mladý. Bože tak zdravý! Nějaká choroba nebyla by? Zasloužím si lepší péči zdravotního systému, než jen prohlídky jako dosud!“
„Obávám se, že pak nebudete tak moc úspěšný ve společnosti, pane.“
„Ne! Copak jsi slepý? Stařešinové vládnou světu! A ženy? Pche! Všichni staří, šediví, nemocní. Mládí? Pryč s ním!“

Dokonalost nemůže zemřít, slyšel Dorian Henryho v duchu. V ruce svíral nůž.
Měl dokonalou tvář. Podmanivě modré oči, dlouhé světlé vlasy, pleť bez vrásek…
Byl dokonale starý. Nikdo mu nehádal více než dvacet let, ačkoliv mu bylo více než jednou tolik.
Žil dokonalý život. Bez starostí si užíval větších i menších vzrušení.
Ale jeho duše nebyla dokonalá. Dříve vídal sám sebe pravidelně. Později už ne. Teď se při tom pohledu celý třásl.
Stárnutí, umírání, rozklad… Co je na tom dokonalého? Jsou to slabosti, které omlouváme přirozeností. Ne, dokonalost můžeš pouze zničit.
Nadechl se. A z posledních sil rozdrásal svůj obraz.

Bílou košili pečlivě zapnul a urovnal. Poté následovala vesta s vázankou. Obojí v barvě rozbouřeného moře. Paradoxně. On totiž nikdy divoký nebyl.
Oblečení rychle skončilo na podlaze, pomačkané, pošlapané. Nezajímalo je to. Nahá kůže byla na dotek mnohem příjemnější.
Těšil se až Doriana znovu uvidí. Henry si ho již zcela přivlastnil. A Basil to nerad přiznával, ale žárlil. Chtěl mít Doriana jen pro sebe.
Dorian mu prudce roztáhl nohy a vzal jeho penis do úst. Basil jen zalapal po dechu.
Odcházel s předstihem patnácti minut. Srdce mu vzrušeně pumpovalo v hrudi.
A to si myslel, že jdou pouze na večeři.

Basil měl z neznámých hranic respekt. Uměl je překročit ve svém umění, ale v reálném životě se jim spíše vyhýbal. Raději se držel v relativním bezpečí svých rituálů a zvyklostí.
"No tak, Basile, uvolněte se trochu," Dorian mu se smíchem dolil whiskey.
Basil se nervózně pousmál, ale neprotestoval. Alkohol už mu stoupl do hlavy. Napil se.
"Vy jste pořád tak napjatý," pokračoval Dorian a vstal. Obešel Basilovu židli a začal mu prsty jemně hníst ramena. Basil při tom doteku přivřel oči.
To byl okamžik, kdy se Basil Hallward rozhodl jednu hranici překročit. Byl si jistý, že toho později bude litovat.

Opuštěnou knihovnou gentlemanského klubu kdesi na okraji Londýna se neslo tiché vzlykání. U stolu se dvěma sklenkami whiskey seděli, ve světle svíček a ve vzdálenosti poněkud nadčasové, dva pánové, přičemž zdrojem onoho usedavého pláče byl jeden z nich.
„Henry, ta ženská mě zničí,“ zakončil svůj žalostný projev, kde si postěžoval na ošklivost, kulinářskou neschopnost a citovou chladnost své manželky. Jeho společník chápavě přikývl a posunul se ještě blíž.
„Nebojte, Simone, něco vymyslíme. Aristokraté přece musí držet pospolu,“ pravil Lord Wotton a položil nebožákovi s nejmodřejší krví v Anglii ruku na koleno.
Druhého dne Lord Canterville s úsměvem zabil svou ženu.

Doufám, že už je Vám lépe.
Snad se neurazíte, když Vám napíši, jak výtečně jsem se včera bavil. Popravdě jsem ani netušil, jaká je s Vámi legrace. Rozhodně byste měl pít alkohol častěji.
Rád bych se s Vámi co nejdříve znovu setkal a pokračoval v našem rozhovoru. Vyhovuje Vám večeře ve čtvrtek v sedm hodin? Zvu Vás.
Pak bychom mohli zajít ke mně. Mám doma láhev výtečného italského vína. Mohli bychom ji společně otevřít a také se převléci do něčeho pohodlnějšího.
Řeknu služebným, aby Vám přichystaly pokoj.
I přesto však věřím, že jej nakonec potřebovat nebudete.
Věrně Váš Dorian Gray

„Doriane, já… přišel jsem vám říci-“ zarazil se, když spatřil blížícího se Doriana, oděného jen do hedvábného županu. Stydlivě sklouzl pohledem k nahým chodidlům, která se intenzivně třela o koberec. Zamrazilo ho.
„Co ode mne potřebujete, Basile?“ zeptal se Dorian nevinně a jedním zatáhnutím si rozvázal uzel na pásku. S uspokojením pozoroval malířovy rozpaky.
„J-já-“
„Ano?“ otázal se Dorian znovu a udělal poslední dva kroky. Jejich těla byla nyní vzdálena jen několik málo centimetrů. Basil zoufale polknul a odvrátil zrak. Dorianův župan tiše klesl k zemi a jeho jazyk se něžně přisál k malířově šíji.
„Miluji vás,“ vydechl vzrušeně Basil.

Basil se zamyšleně prochází. Najednou zafouká silný vítr a z hlavy mu sebere klobouk. Ten se chvíli kutálí po chodníku, než ho zvedne právě přicházející muž.
Basil: „Oh, Doriane, to jste vy?“
Dorian: „Už dlouho jsem vás neviděl, Basile. Kdepak se nám skrýváte?“
Basil: (mlčí a odvrací zrak)
Dorian: Co kdybychom zašli společně na oběd? (předává mu klobouk; přitom se nenápadně dotkne jeho ruky)
Basil: (nervózně si odkašle)
Dorian: Nenechte se přemlouvat, Basile.
Basil: (ne příliš ochotně) Dobře tedy.
Znovu zafouká vítr.
Dorian: (důvěrně položí Basilovi dlaň na bedra) Věřte mi, Basile. (zašeptá mu s úsměvem do ucha) Nebudete litovat.