Obraz Doriana Graye

Toho večera se u lady Narboroughové sešla spíše komorní společnost. Lord Henry se necítil dobře a bylo mu skutečně líto, že se večeře nezúčastní, snad někdy příště. Alespoň tak to Dorianovi říkal, když před několika hodinami se zářivým úsměvem a kytičkou v klopě odcházel do klubu.

„Náš přítel má vskutku obdivuhodný talent. Je mu nevolno vždy, když pořádá večeři žena, která přesáhla třicet let,“ smála se lady Narboroughová. „Ach ano, mládí utíká rychle. Ale vy, Doriane, nevypadáte ani o den starší než při našem prvním setkání. Kde je zakopán pes?“
Dorian Gray se potutelně usmál. „Péče o pleť dělá zázraky.“

Syté paprsky letního slunce se draly mezi větvemi kvetoucího šeříku, hlohu a čilimníku. Na holé kůži vykreslovaly kouzelné mihotající se proužky a puntíky, které při občasném zafoukání vánku splývaly v něžné tančící stínové víly.
Ten překrásný vzor pokrýval celé nahé mužské tělo ležící na divanu. Mladík se s ospalým úsměvem zavrtěl a, mžouraje do sluníčka, vystavoval se v celé své kráse. Jeho vlasy, které v hustých loknách splývaly až na ramena, ve svitu odpoledního slunce vypadaly jako hebká jemná vlákna ukutá z ryzího zlata.
Vypadal neodolatelně.
Malíř hlasitě polknul a sevřel v ruce štětec. Tohle bude daleko krušnější, než očekával.

Když se Basil poprvé setkal s Dorianem Grayem, měl malíř pocit, že mu mladík vidí na dno duše.
S postupem času Basilovi začínalo být jasné, že jeho náklonnost ke krásném Dorianovi není pouze chvilkové poblouznění. Ačkoli se malíř snažil držet své pocity hluboko uvnitř, obával se, že tam nebudou moct zůstat pohřbené navždy. Co hůř, cítil, že sám objekt jeho citů to ví. Dorian totiž přistupoval k Basilovi s jistou škodolibostí. V jednu chvíli se jej letmo dotýkal, v tu další s rozverným zlomyslným úsměvem utíkal pryč s lordem Henrym.
Basila to nesmírně trápilo, ale mohl snad Dorianovi cokoli vyčíst?

Toho dne se Dorian Gray nechal ohlásit v domě Basila Hallwarda. Spěšně požádal o nějaké pití – nejlépe s jahodami – a oznámil, že počká v ateliéru. Teprve tehdy malíři sdělil důvod své návštěvy.
Basil se zatvářil zmateně, přestože ho Dorian nemohl vidět. „Chcete další portrét?“
„Byl to Harryho nápad, samozřejmě,“ zasmál se z pokoje Dorian. „A nechci od vás žádný obyčejný portrét. Dnešní umění je neskutečně strohé, chce to něco jiného!“
„Jiného? To mi budete muset vysvě-“ Zvuk rozbitého skla stěží vystihl Basilovo překvapení.
Dorian se nad malířovými rozpaky jen pousmál. Slovo stud mu očividně bylo cizí. „Odvážnějšího. Jestli mi rozumíte.“

„Co si myslíte o té zpěvačce, Harry? Není půvabná?“ zeptal se Dorian. V této operní lóži se z nich stávali pravidelní posluchači.
„Kdyby se za falešný zpěv zavíralo, všemožní zločinci by chodili mezi námi, neboť v celách by pro ně nezbylo místo.“
„To je trochu kruté, nemyslíte?“
„Kruté? Kdepak. S jednou zpěvačkou jsem se málem oženil, i když zpívala příšerně. Ženatý muž totiž slyší jen dva druhy věcí: ty, které slyšet chce a ty, které slyšet potřebuje.“
„Vy jste vážně tak cynický, jak se o vás říká.“
Na to se lord Henry jenom usmál. „A vám to, Doriane, vůbec nevadí.“

"Here," said Henry and handed him the pipe. Dorian hesitated just for a moment before he took it.
"I've never seen a place like this before," he said.
They were sitting in an alcove in the back of this dimly lit room.
Henry took his forearm and moved it so the pipe was now above the oil lamp.
"Now breath in," he said. Dorian complied. And started coughing.
"You know, Henry, they say you are the devil. Advising me in order to corrupt me."
"Don't listen to them. Think. Make your own opinion."
Dorian nodded. And then he tried again.

Na obraze byl namalován muž, který ani vzdáleně nepřipomínal Doriana Graye. Oči měl prázdné, výraz hrubý. Spálený vášněmi života.
„Gladys, drahoušku, podala byste mi šálek?“ zašveholila lady Windermerová. Zábava byla v plném proudu.
„Zajisté, milá přítelkyně. Slyšela jste, že lady Cheveleyová se bude vdávat?“
„Opravdu?“
„Dozajista. Zlé jazyky tvrdí, že pro peníze.“
„A ty nejhorší, že z lásky,“ dodal mladý muž.
„Ale pane Grayi,“ zasmála se lady Markbyová. „Nejhorší mluví jen o vás a vašem portrétu.“
„Stál mě duši!“ usmál se Dorian. Paniku skrýval dokonale. „Ukazuje všechny mé hříchy.“
„Úžasně půvabná historka, pane Grayi. Škoda, že není pravdivá,“ povzdychla si.

Můj pane, můj příteli,
Má múzou z nejtajnějších snů.
Můj plavovlasý anděli
A světlo všech deštivých dnů.

Když jsem Vás tehdy prvně spatřil,
Čas se zcela zastavil.
A já Vám celý patřil,
Ještě než jsem se Vám představil.

Ve Vašich očích se zcela ztrácím
a topím se v jejich hlubině.
A k té noci se stále vracím,
Přesvědčen o Vaší nevinně.

Rudé víno mi zakalilo mysl
A zábrany všechny rozpletlo
a najednou to dávalo smysl
a všechno jako by rozkvetlo.

Chci Vás líbat znovu.
Je to však hřích, já vím.
Nevěřím však už Božímu slovu
a stále o Vás sním.

Dorian se zálibně zhlížel v zrcadle stojícím v rohu pokoje. Trochu se pootočil, aby si mohl prohlédnout své tělo z co nejvíce úhlů. Jednou rukou si projel zvlněné vlasy a tou druhou se dotkl svých růžových rtů. V očích se mu zračil úžas, jako by ani nevěřil, že sám může oplývat takovou krásou.
Basil v té době již dokončil očistu svých rukou a vstoupil do místnosti, aby mladíka osobně vyprovodil. Když ale uviděl Doriana tak zaujatého vlastním odrazem, rozhodl se ho nerušit a stoje ve dveřích pozoroval to nebeské stvoření.
Hlavou mu přitom blesklo několik ne až tak svatých myšlenek.