DMD č. 22. pro 22. 4. 2026. Téma: Návnada

Lesík prorostl dávnou budovou. Kromě masivního krbu z ní moc nezbylo.
Měli své zkušenosti. Mnohem bezpečněji (sušeji, tepleji) bude dál od ruin.
Nakonec našli prohlubeň u okraje lesa. Mezi dva stromy natáhli lanko, přes něj hodili celtu. Lesík je chránil před větrem a nikdo se jím nemohl přiblížit, aniž by slyšeli praskání podrostu.
Oheň ale radši nerozdělali.
Norman se otřásl.
„Myslel jsem, že teď už nás ten démon dohoní,“ prohlásil s lehkými obavami. „Co když se přece jen někdo pokusí...“
„Neboj, mám hůl,“ řekl Malcolm.
I jemu samému to znělo hloupě.
„Přitáhnout na sebe pozornost“ náhle nevypadalo jako dobrý plán.

Děda pečlivě rozmístí několik pastiček na strategická místa. Hrabošů se letos v okolí chalupy už pár objevilo, dokonce i navzdory jezevčíkovi svědomitě tunelujícímu zahradu skrz naskrz. Babička není zrovna myší fanynka a v jejich přítomnosti prohlašuje, že se jich nebojí, a opouští s myší sdílený prostor.

*

Děda se nad pastičkou zamyšleně sklání. Je prázdná. Sklapnutá. A návnada je pryč.

"Sežraly sýr a utekly," vrtí hlavou.

Zkusí to s jinou návnadou. Hlodavci husarský kousek zopakují. A znova. "To je neuvěřitelný. Jsou chytrý," mumlá si uznale. Pastičky vzdává. Kdo to má pořád řešit.

Devítiletá vnučka spokojeně schová svůj klacík na sklapávání pastí.

„Použít slepici jako návnadu byl mistrný nápad, pane.“

„Myslel jsem, Buggu, že za tu dobu, co pro mě pracuješ, víš o mé skryté genialitě,“ urovnal si Tehol prostěradlo.

„Skrýváte ji velmi dobře, pane.“

„Jsem i mistr skrývání.“

„Takže Ublala Pung sebere tu slepici a přinese nám ji k přípravě večeře?“

„To je plán, ano, nebo ji rovnou sní,“ odpověděl Tehol. „Buď jak buď, bude mít radost. A já rád dělám lidem radost.“

„Všiml jsem si. Kam vlastně jdete, pane?“ tázal se Bugg Tehola, který šplhal na střechu.

„Lehnout si a ty tady pokliď.“

„Když budu mít čas,“ pokrčil rameny Bugg.

Seděli jsme na břehu řeky. Geralt do ní házel kamínky, Marigold ublížené pohledy.
"Mám hlad," vzdychl.
"Já taky," zavrčel sem.
"Geralte, ulov něco," otočil se Marigold na Zaklínače.
"A nač? Prázdnou šňůru jsem máčel tři hodiny a nic."
"Chce to něco třepetavého," zálibně jsem se podíval na Marigolda.
Pěvec poděšeně vykvíkl. Jako by mě neznal.
"Prosim tě, co myslíš, že bychom na něj chytli? Tak úplavici."
Marigold na nás uraženě vyplázl jazyk.

"Mám pořád hlad," ozval se za chvíli.
Povzdychl jsem si a sáhl do záňadří.
"Au!"
"Co děláš?"
Vytáhl jsem lesklou zlatou šupinu.
"Co tohle?"
Geralt chytil štiku. Kapitální.

Vyprávěj mi, má milá, 

copak ses naučila? 

Učesat si vlasy 

do stříbřité krásy. 

Tváře zjemnit prachem z růže, 

okouzlit každého muže. 

Vyprávěj mi, má milá, 

copak ses naučila? 

Rty jak třešně, víčka zlatá, 

jen ať za mnou každý chvátá.   

Milovat se, trýznit dlouze, 

nepodléhat vlastní touze. 

Vyprávěj mi, má milá,

co jsem tě naučila? 

Když muž zavře oči, znaven, 

tíži zlata sejmu z ramen. 

Tělo stoka vítá něžně, 

měšec patří nové kněžně. 

A na závěr, má milá? 

Shrň, co jsem tě učila. 

Tvář děvky je jenom maska, 

kterou ďábel zuby laská.  

Duše ženy, zvadlá v špíně, 

vždycky skončí na mizině.  

Tak to je výborné. Dostat pokyn "Ozveme se ti," znamená jen jedno. Máme problém a nemáme na tebe čas. 

Musí se tedy o sebe postarat sama. 

Vymění zásobník v plamenometu. Je dobře, že si vzala náhradní. Nábojů má ještě dostatek. Ostatní vybavení nepoškozeno. Samé dobré zprávy. Přežije, i kdyby měla být volavkou, ale tak horké to snad nebude. 

Chvíli se posadila na vyvýšeninu a pozorovala okolí. Klid, ani dron zatím nic dalšího nenalezl. Idylka s mrtvolami, odplivla si. 

"Eremi," ozvalo se v komunikátoru. "Tady proběhlo něco podobného, celkový počet mrtvých vetřelců šest. Jeden se ti možná někde ztratil. Zůstaň ostražitá."

Slámu měl všude.

"Jau, to škrábe," ucedil.

Z kurníku viděl auto paní domu, jak odjíždí.

"Vzduch je v rámci možností čistý," pomyslel si a začal vylézat z kurníku.

Vydal se na průzkum domu, jestli nenajde něco užitečného. Šperhák má v kapse každý správný kutil. 

"Cvak, cvak," ozvalo se a byl uvnitř.

Jak tak procházel domem, uviděl spoustu rybářských prutů.

"Asi fanatici do rybaření," pomyslel si.

Šel takhle kolem jedné poličky s vystavenými návnadami a obdivoval je. Zaujaly ho natolik, že si na ně chtěl sáhnout. To byla ale chyba.

Jakmile se natáhl po umělé rybičce, spadla na něj celá skříňka.

Společně dojdou po cestě na kraj jezera. Vytáhne deku a rozprostře ji na trávu. 

Ani prut, kyblík a lahvička s krmením mu samozřejmě nechybí. 

"Teď musíme navázat háček na prut. Koukej...takhle."

Poctivě vysvětluje krok za krokem. 

"Teď si připravíme návnadu."

Otevře lahvičku a nabere jednu kroutící se žížalu. Umístí ji rychle na háček a obrátí hlavu ke svému doprovodu. 

"A teď je čas nahodit." 

Mrkne se spikleneckým úsměvem a švihne prutem, aby se háček dostal co nejdál od břehu. 

A pak už jen sedí, i když ne potichu. Velmi často se vedle něj ozve dětský hlásek. 

"Dědečku, už berou?"

„Myslím, že to budeme muset zvládnout sami dva,“ zasáhl Vajgor. Mračil se. Asi tušil, že by Borlan zbytečně zahodil život.

„Tak na to zapomeň!“ vyhrkl prudce Borlan. „Jsem v tom s vámi!“

Trnilam pochopil, že jej musí nějak zaměstnat. Na hádky neměl náladu. Vztáhl proto ruku, aby umčel nadechujícího se Vajgora. „V tom případě si musíme rozdělit role. Nejprve najdeme jeskyni propojenou s podzemím v Lučných vrších. Ty, Borlane, se postaráš o vytvoření větší kamenné schránky.“

Muž se zatvářil zmateně. „Proč?“

„Neboť do ní položíme návnadu…“ pohledu na Vajgora se vyhnul. „Já se pak postarám o to, aby past sklapla.“

Jak je bláhové si být jistý sám sebou. Myslet si, že pouhý únik z osidel stvůry skýtá záchranu před ní. Či dokonce permanentní imunitu. Cha. 

Ne. 

Zrůdy jsou chytré. Chystají se na útok, plíží se ve stínech, čekají na vhodný okamžik. Udeří, když je člověk nejvíce zranitelný. 

Někdy je cesta do pasti lemována nablýskanými dary. 

Danajskými dary. 

Srdce se nad nimi rozjásá, ale duši přinášejí zkázu. Než kdo může prohlédnout závoj iluze, je lapen. Ve své pošetilosti nakráčel nestvůře přímo do chřtánu.  

Znovu. 

Jak ubohé. Postavička svíjící se v sevření zrůdných pařátů, kam sama doklopýtala. 

Kdy už se poučíš, člověče?