DMD č. 28. pro 28. 4. 2012. Téma: Červený karafiát

Zelenooký chlapec pozoroval dívenku na pobřeží. Vlny jejích vlasů připomínaly moře, které pozorovala. Odráželo se od nich slunce…
Nevydržel to. Doběhl k ní s červeným karafiátem, který jí zastrčil za ucho.
„Ahoj, já jsem Finnick. A ty?“ znal její jméno, ale ne její hlas.
Usmála se a vyplázla jazyk. Nepromluvila.
***
Mladý muž položil vázu s květinami na stolek vedle postele dívky nevnímající svět. Mimoděk vytáhl z vázy karafiát.
Vzpomínky… Tehdy s ním taky nemluvila. Ale to protože ho škádlila. Teď nepromluvila měsíce kvůli šoku...
Ze zamyšlení ho vytrhl letmý dotyk dívky, jímž se dožadovala pozornosti.
„Ahoj, Finnicku. Já jsem Annie.“

Pozn.: BJB jak vyšitý.
„Chodíte vy spolu vůbec? Ani ti neposlal SMS.“
„Ještě má dvě hodiny.“
"Jestli je přesný jak hodinky, jak tvrdíš, napsal by ti hned po půlnoci. Třeba zapomněl. Nebo na tebe kašle.“
„Párkrát jsme si vyšli,“ řekla Olena podrážděně. „Já nevím, jestli je to vztah, nebo...“
„... sex?“
Pokrčila rameny.
Ivana se natáhla ke stolu a přičichla ke kytici. „Karafiáty jsou ošemetná věc,“ řekla. „Říkají, že je do tebe zamilovaný. Kdyby ale nevoněly, znamená to, že jsi krásná jen navenek. Tyhle voní. Červená říká, že ho trápí, že ho pořád odmítáš.“
„Ty mi dal kamarád k narozeninám. Nic dalšího v nich nehledej.“

Předchozí kapitola
Napařili mu sedm dní ochranné vazby. Pustili ho, až když bylo po všem.
V den Jirkova pohřbu.
Bylo tam jen pár lidí – rodiče, známí… V rukou drtili zvadlé červené karafiáty – nejlacinější kytky, který se dávaj matkám k MDŽ. Tři, pět… šest pugétů.
„Zřecové* obvykle moc přátel nemívají…,“ ozvalo se za ním. Stál tam telepat s karafiátem. Sedmým.
„Vím, co chcete říct; že policajty nemá nikdo rád…“
„…a zvlášť ty, co se druhým hrabou v soukromí!“
„Však za to taky platíme…“
„Čím?! Blbým karafiátem?“
Hodil ho na zem. „Jirka byl formát. Nepotřebuje ho“ a znělo to skoro lidsky.
„Byl z hadů.“
Následující kapitola
-----
* Lingvistky, pomoc! Vůbec netuším, jak se slovo zřec skloňuje a v online pravidlech č. p. to taky nebylo. Zeřci jako ševci? To zní blbě. Zřivci jako jasnozřivci? Ale ti svoje jednotné číslo už mají. Přemýšlela jsem i o příbuznosti se slovem žrec, ale to je významem úplně někde jinde. To, co se mi podařilo vygooglit, slovo používá ve tvaru zřeci.
Karafiát – Dr. Mathioli o něm píše, že jest podivno, že ho staří učitelé přehlíželi, přestože tak libě voní a pěkně vypadá. A taky to, že přirozenost karafiátu je horká a suchá, tedy ohnivá. Našla jsem někde zmínku i o tom, že roste z mrtvých těl, což se mi teď znamenitě hodí...

pozn.: završuje drabblata Pohádková večeře a Její Ukdákaná Výsost
Táta krysodlak zamračeně seděl vedle dojaté mámy krysodlačice a temným pohledem pozoroval oddávajícího, jak se pokouší spojit dohromady život jeho syna s vysvobozenou princeznou. Nebylo mu to ani trochu po chuti, ale co se dalo dělat, když na tom otec panovačné princezny trval. Aspoň pochopili, po kom to ta holka má.
Obřad se pomalu blížil k závěru a přišel čas na novomanželský polibek. Jakmile se ale ženichova ústa dotkla princezniných, dívka za nevídaných zvukových a světelných efektů zmizela.
Všímavý pozorovatel však mohl spatřit, jak se po schodech z obřadní síně žene slepice s červeným karafiátem ze svatební kytice v zobáku.

V moři se koupalo čerstvé slunce a zbarvilo celý svět do ruda. Malá plachetnice se pohupovala na vlnkách, které způsobovaly lodě vracející se z ranního rybolovu. Robin se překvapeně podíval na Liama a hledal v jeho tváři odpověď.
„Jmenuje se Gillyflower,“ řekl Liam, jako by četl Robinovy myšlenky. „Je malá, ale zato velmi rychlá. A budu potřebovat jenom desetičlennou posádku.“
„Ale... ty odpluješ?“ Robinovi se chvěl hlas.
„My odplujeme.“
„Nepotřebuješ přeci chromého-“
„Psst!“ Liam mu přiložil prst na rty. Pak ho pevně objal a pohladil ho po vlasech. Robin se usmál.
„Je ještě pár bílých míst, která by zasloužila prozkoumat.“
A/N: Gillyflower je starší výraz pro karafiát. :)

(4k)
„Rasputin potřebuje poslední ingredienci, červený karafiát,“ oznámil hrdinům Alko, který starému upírovi pomáhal s jakousi magií.
„Co?“ podivil se nepřekvapivě Magnar.
„Taková hnusná kytka, vyhynula ještě dřív než pandy,“ vysvětlil mu inženýr, neboť již měl čas vyhledat si to na Extranetu.
„Tak to jsme asi skončili, co?“
Edvin si v tu chvíli odkašlal, beze slova se zvedl a, mumlaje si něco o prostitutkách, vlezl do nedaleko zaparkované pračky. Ta se skřípáním zmizela, po chvíli se zase objevila a Pán Nečasu vylezl, otrhaný, kytku v ruce.
„A doufá, že to stálo za to nám, neb zákon při tom zkřížil. Možná tři.“

Umělecké dílo – tak tomu říkám. Učit se někdy malovat, překonám všechny mistry naší doby. Jenže mé ruce žel mnohem lépe padne jiný nástroj. Poněkud razantnější.
Ach, nemůžu se vynadívat.
Takové kontrasty! Brokátový přehoz je tmavě zelený a její vlasy, pečlivě rozčesané, září hnědí čerstvě vyloupnutého kaštanu. Na bílé pleti není jediná skvrnka. Stejně jako na překrásných krajkových šatech s dlouhými rukávy.
Zbývají už jen dvě věci.
Naučeným pohybem rozvinuji saténovou stuhu. Strangulační rýha na hrdle prostě nemá ten správný odstín. Pečlivě zakrýt. A ještě můj podpis. Karafiát do koutku úst. Má barvu krve, kterou jsem neprolil.
A je čas jít...

Upíři si potrpí na styl. To věděl každý, z čehož bohužel vyplývaly určité závazky. Například postarat se, aby nastavená laťka u těch nově vytvořených neklesala. Jelikož se Starší chtěli pojistit, raději osvětu nenechali pouze na jednotlivých Tvůrcích. Proto vznikla První upírská vyšší odborná.
Domácí úkol na dnešní den zněl: Vyberte květinu, kterou pohrdavě pohodíte protivníkovi na hrob.
Spokojeně přelétl záplavu orchidejí, temně exotických květů a růží přiměřeně démonických barev.
Pak se zarazil na poslední řadě, kde Carmillin nejnovější synáček nervózně svíral v rukou červené karafiáty. Potlačil povzdech.
Kam ta stará bréca dala rozum, když mu vdechovala neživot, to vážně netušil.

Poznámka/postěžování: Vážně nemůže mít drabble 150 slov?
Hluk! Ospale zamžourala na budík.
To si ty děti nemůžou aspoň v neděli přispat?
Možná se dneska postará tatínek...?
Rána z kuchyně!
„Pozor, holky, vzbudíte maminku.“
Proneseno podezřele hlasitě.
Usoudila, že chvilku v posteli počkat může.
Na chodbě se ozvaly kroky. A taky Anniččino „Já sama!“.
Objevili se v ložnici, spolu s vůní jejího oblíbeného čaje.
Annička nesla kus bábovky, Kačenka trs pampelišek a tatínek šálek čaje.
Holky skočily k ní do postele.
„Paní učitelka říkala, že se na den matek dávají červené karafiáty, ale ty jsou moc drahý... tak jsme ti natrhaly pampelišky. Nezlobíš se, viď? Máme tě rádi!“

Kroky mladého muže zamířily do květinářství. Tady si pečlivě prolédl nabídku květin všech tvarů a barev, od skromných chudobek až po exotické krásky – přesto však nenalezl to, co hledal. S úsměvem se otočil na prodavače.
„Potřebuji karafiát.“
Prodavač se uklonil a v mžiku se vytasil s ohromnou vázou. „Ráčí pán bílý, žlutý nebo červený?“
„Červený karafiát? Nikdy!! Pán ráčí zelený.“
Prodavač vypadal zaskočeně.
„Obávám se, že zelený karafiát vskutku...“
„Nemáte?“
„Bohužel.“
„To je škoda. Chystám se večer do divadla a zelený karafiát je nutnost.“ Mladý muž se na moment zamyslel.
„Víte co? Dejte mi bílý. Mám doma láhev zeleného inkoustu.“