DMD č. 28. pro 28. 4. 2012. Téma: Červený karafiát

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Běžela.
Hnala se bez oddechu, už třetí den.
Přeměnění mají větší sílu, větší vytrvalost...
Ani její protivník nebyl člověk.
A ona věděla, kam míří.
Zachycená zpráva.
Náhoda nebo výčitky svědomí? Dá se věřit... zrádci?
Nehodlala nic riskovat.
Nechtěla čekat na ověření informace.
Nebyl čas.
Může si dovolit opustit místo, nechat odkrytá záda?
Ale musí je varovat.
Smí?
Běž, řekli jí... přátelé.
Už je unavená. Už je blízko.
Známé údolí, bílé zdi, šedá střecha.
Chrám.
Je tu včas?
Všude klid.
V kamenné váze u vchodu do zahrad bohatá kytice. Jako vždy.
Ale tady červené květy nikdy...
Zvedla karafiát.
Byl lepkavě vlhký.

Marceline získala titul královny upírů zcela zaslouženě. (Schválně, proč tu asi není žádný král upírů?) Svou pozici potvrzuje pravidelně na Stříbrném puštíkovi. Minule její kytarové sólo a vražedný text pronikl jako ledový severák do srdcí bytostí až v temnotemné Nocosféře.
Ke královským povinnostem patří občas někoho vystrašit k smrti, v čemž je Marcelina skutečná odbornice, a rodiče po celé zemi s ní straší své zlobivé potomky.
Navíc musí trýznit smrtelníky a sát červenou.
Červený karafiát vykrvácí pod dotykem Marcelininých zubů. Marcelina jeho barvu slastně vysaje a obrátí se k záhonům rudých růží zdobících královskou zahradu.
Princeznička ráno vyletí z kůže.

pozn.: stopové prvky femmeslashe (a teď už vážně, neviathiel) a zeměplošská latina
Venoušek povyrostl. Jeho nadšení a snaživost se členily a přesunovaly. Například se začal poohlížet po Ženě, Která Ho (Podle Slečny Zuzany) Jednoho Krásného Dne Pravděpodobně Zabije. Nejprve to zkoušel v méně vhodných vodách. Penelopa jeho žádost sotva vzala na vědomí, jen nakrčila nosík a pokračovala ve snění o Ag. Kýchhořové, vycházející hvězdě pohyblivých obrázků.
Přesun do vod zcela zoufalých pocítila slečna Zuzana na vlastní kůži. Přinesl jí červený karafiát.
„Slečno, to je kouzlo!“
Nedůvěřivě si nebohou květinu prohlížela.
„No ano, karafiát znamená, že se stanete mou drahou.“
Květina vlivem Zuzanina Pohledu zvadla. Byla zřejmě zvyklá na úplně jiný druh učitelek.
pozn. 2: cara (lat.) - drahá, milá, fiat (lat.) - budiž, stane se...
pozn. 3: máte-li rádi Ag. Kýchhořovou, nebijte mě. Taky ji mám ráda.
upřesnění fandomu: Zloděj času

(doplňuje tenhle drabble.)
Opravdu to zkoušel. Ale vztek byl silnější. Naposledy mu bylo na terapii řečeno, aby zkusil zahradničení.
Zkusil. A po fiasku s růžemi, tulipány a smrti všech sukulentů v okolí se mu konečně něco podařilo.
S výrazem čerstvé prvorodičky sledoval svůj červený karafiát.
Z vedlejšího domu vyběhlo pomuchlané individuum, přeskočilo plot, popadlo jeho karafiát a chtělo s ním vzít roha.
Zařval, popadl lopatu a jal se pronásledovat bělovlasého zloděje.
Mlátil ho lopatou hlava nehlava, ale individuum ani nezpomalilo. Vběhlo do nejbližšího domu, skočilo do pračky a zmizelo v oblaku květinové vůně.
„Zas… upíři,“ procedil mezi zuby a vzteky přelomil lopatu vejpůl.

Poznámka: Za námět vděčím své matce. A díkybohu mi to ještě nikdo nevyfoukl.
V jednom městečku bylo velké zahradnictví, kde se pěstovalo množství květin, zejména karafiáty nejrůznějších barev. Byly všude oblíbené a městečko každý znal díky nim.
Časy se změnily a slavné zahradnictví bylo zrušeno. Prý už se nevyplácelo, zvlášť když se květiny mohly levně dovážet. Pozemek byl prodán jakési firmě, která na něm nechala zřídit sklady. Ale zřejmě se moc nepoužívaly. Mezi budovami zůstala pustá místa, částečně zadlážděná a částečně zarostlá vším možným. Prostě země nikoho.
Na prostranství před bývalou prodejní halou vypučel ze škvíry mezi dlaždicemi osamělý jasně červený karafiát. Barevná skvrna uprostřed šedé a nevýrazné nazelenalé.
Jako připomínka lepších časů.

A/N: Dobře, já se tedy zpětně přiznám. Sice to bylo později, než samotný nápad, ale tahle písnička mi velmi pomohla s celkovým obrazem - takhle nějak melodicky si představuji ten příběh. http://www.youtube.com/watch?v=0fUZWmnmKSw
****
On je ten mladičký voják beze jména, jehož nikdo nezná. W.
Podběl má v očích, je nemocný.
A smrt také, když hledí důvěřivě vpřed a usmívá se.
Tváře lilie bílé. Nezvyklé čerstvému prachovému povětří.
Vlasy slunečnice. A je vysoký a za sluncem se točí a do něj se dívá, a také jak se lesknou břečťanové šlahouny jedovatých hlavní.
Dívá se a diví se, kde se tu vzal. Divizna uprostřed květinami zasypané louky.
Naproti u řeky se ježí bodláky.
Výstřel voní hořkým rmenem.
Na bílé košili vykvétá červený karafiát.
Vadne.
Schne.
A stále se ještě překvapeně usmívá tím polodětským pampeliščím úsměvem.

„Tak se vytas, co's mi přines k narozeninám, Pottere...“
„Ehm.“
„Ale to snad ne... Červený karafiát? To jsme se vrátili do dob socialismu?“
„Ehm?“
„Ale? Copak mudlovské školy nemají v osnovách dějepis?“
„Ehm.“
„No, to neumíš říct nic jiného než „ehm“? Jak ohromující.“
Harry se místo jakékoliv odpovědi jen zhluboka nadechl, vrhl se na Draca a prudce jej políbil. Draco zavrávoral pod nečekanou reakcí, pak se nad chvíli poddal a potom se prudce oddálil. Chvíli jen lapal po dechu, nevěřícně na Pottera zíral a pak z něj vypadlo: „Ehm...“
„To neumíš nic jiného než „ehm“?“ řekl Harry a zasmál se.

Vozík som zastavil vedľa oddelenia s kvetinami. Zadíval som sa naňho a pocítil som hrdosť nad svojou prácou. Vo výške oči priemerného stredoeurópskeho muža (179 cm) sme umiestnili po stranách vchodu červené ruže, ktoré sú podľa prieskumu mužmi považované za kvety najviac vhodné pre partnerku. Mal som zistené, že návštevnosť oddelenia kvetín tým stúpne o sedemnásť percent. potrebujeme ľudí dostať dnu, tam už im tovar predáme. Pod ružami boli umiestnene červené karafiáty. Tie sú tak trochu experimentom, pretože v ostatných hypermarketoch príliš dobre nepredávali. Rozhodli sme sa ich nasvietiť ľahko nažĺtlym svetlom a zahájiť predaj akciou „dva za cenu jedného.”
Autorská poznámka: K poviedke Michala Hvoreckého zo zbierky Lovci a zberači, ktorú zverejnil na svojom webe.

Noc prosvětlovaná jen září hvězd.
Temná a studená.
Mysl zaplněná vzpomínkou.
Radostná a potěšená.
Vítr mi cuchal vlasy, když jsem procházela mezi náhrobky.
Lem sukně klouzala po vlhké trávě, která mě chladila na bosých chodidlech.
Náhrobek byl bělostný a na něm se skvěla zlatá písmena.
Půda byla ještě zkypřená a trávou téměř nedotčená.
Zvedla jsem zrak od květiny v ruce k nebi.
Byl čas.
Půda se zachvěla a rozletěla do všech stran.
Nejdřív ruka, pak druhá.
Usmála jsem se.
„Vítej mezi námi, drahý.“
Vykročili jsme vstříc společné budoucnosti.
Temné a lákavé.
Zůstal po nás jen rudý karafiát z mých rukou.

Hodiny odbily jedenáctou hodinu. Mladá žena však seděla za stolem. Neměla pojem o čase. Sledovala vázu před sebou v očekávání a umírající naději… Byl v ní rudý karafiát. Jeho květ slábl a jeho okvětní lístky šedly. I žena byla slabá a bez jiskry.
Proč jí poslal květinu, když se nikdy nevrátil? Mělo to být sbohem? Bála se… Vzpomínky jí budily ze spánku a měnily něžné sny na noční můry. Musí být silná.
Jednou rukou převrhla vázu a ta se s křachnutím na podlaze rozletěla na desítky střepů. S květinou pod nimi pohřbila i veškeré smutné vzpomínky. Začala zase od začátku…