DMD č. 28. pro 28. 4. 2012. Téma: Červený karafiát

„Nekuř mi v tom kabátě, Ianto,“ štěkl Jack.
Sundal jsem jeho kabát a šel si zapálit na plácek u centra. Vůbec netuším, kde se mi v klopě saka vzal červený karafiát. Pravděpodobně propadl riftem. Neřešil jsem to a klidně si pokuřoval.
Přikvačila ke mně jakási zrzavá ženská. Nakonec byla docela pohledná - správné tvary na správných místech - vypadala ovšem, že mě chce zabít. Místo toho si jenom řekla o cigáro.
Slovo dalo slovo, pozval jsem ji na drink. Můj stupeň naštvanosti na Jacka dosáhl kritické úrovně. Vzal jsem ji k sobě. Proč proboha na sobě měla modrý trenýrky s červeným vláčkem?!

Slíbil mi galaxie. Kam mě vzal? Do Cardiffu jednadvacátého století, prý musí natankovat. Tím mě parádně naštval. Šla jsem se cournout. Před Millenium centrem kousek od TARDIS jsem ho uviděla. Měl perfektně střižený oblek, v klopě saka červený karafiát. Pokuřoval.
Můj stupeň naštvanosti na Doctora dosáhl kritické úrovně, takže jsem ho poprosila o cigaretu. Začali jsme se bavit. Řekl, že je mu kosa, šéf mu nepůjčil kabát. Postěžovala jsem si na Cardiff. Prohlásil, že Cardiff není tak špatný a že mi ukáže svou oblíbenou hospodu.
Víno.
Mlha.
Měl prima byt.
Proč jsem si vzala Doctorovo modrý trenýrky s červeným vláčkem?

Vzpomínku v dlani
myslím na ni.
Co asi dělá? Kde právě je?
Vzpomínám
na její kudrnatý smích,
na její rty, jak srdce malují,
když k polibku je špulí.
Na její tváře rdící,
když prsty přejedou klávesnici
a nokturno mi zahrají.
Vidím její řasy kmitající,
když v rozpacích mi chce říci,
proč její oči v slzách se koupají.
Jak mušličky jsou její dlaně,
z nichž vodu stříká
na mé skráně
a srdce touhou hořící.
Omámen vůní jejích vlasů
štěstí v sobě nesu
a toužím po létě.
A když ji políbím,
třebaže to není hřích,
hned na tvářích
jí rudý karafiát vykvete.

„Mám skvělý nápad!“ prohlásil po ránu s nadšením.
„Teď ne…“ odbyla jsem ho nervózně.
„Musíš pořád sedět u počítače? Venku je tak krásně…“ řekne vyčítavě.
„Snad jsme se dohodli, ne? Odpoledne jedeme na výlet, ráno mě necháš psát… a přemýšlet,“ zdůraznila jsem.“
„Podívej se na tenhle katalog, jsou tam dobrý věci,“ sune mi něco před oči. „A vůbec… byl to tvůj nápad, ty tvrdíš, že potřebujeme nové vybavení do kuchyně…“
„Já tě fakt praštím…“ zaúpím. „Dokážeš pochopit, že se na to pitomý téma musím soustředit?!?“
Nevzrušeně obrací stránky a pak s úšklebkem pronese.
„Koupil bych tyhle červený karafy… A ty?“

Poznámka: Toto je strašlivé bjb, protože karafiát se podle mě nehodí na nic jiného než na patetická gesta, a na to nějak nemám ten správný grif. Scéna je podle jednoho starého španělského filmu. Kdyby někoho zajímalo, co zpívali, tak tohle
Autobus vezoucí turisty na noční představení flamenca nečekaně zastaví na malebném náměstíčku.
Na nároží postává několik mužů ve starodávných studentských pláštěnkách a sametových čapkách. Zní kytary.
Jeden z mladíků v toužebně oddaném gestu pozvedá červený květ a zpívá tklivou serenádu.
„Ach,“ vydechne průvodkyně. „Máme neuvěřitelné štěstí. Tento galantní zvyk se dnes již téměř nevidí.“
Turisté dojatě sledují romantickou scénu. Ta chvilka zdržení stojí za to.
Serenáda dozněla. Hrdá krasavice se za mříží balkónku neukázala.
Mládenci zklamaně odcházejí.
Za chvíli se vracejí a píseň zazní znovu, ruka s karafiátem se opět vztáhne k bledému měsíci.
„Taková náhoda!“ vykřikne průvodkyně dalšího autobusu.

„Prepáčte, pán Frodo. Rád by som dnes odišiel skôr.“
Vo dverách stál Sam, v rukách držal červené karafiáty.
„Rozhodol si sa pozvať Rúžu na rande?“ usmial sa Frodo na záhradníka.
„Áno... má narodeniny.“
„A myslíš, že Rúžu karafiáty potešia? Čo tak Rúže ruže?“
„Všetky mi pochcípali...“ Zamyslel sa. „Máte pravdu!“ zaprskal. Šmaril kvety na zem, rozšliapal ich. „Nebudú sa jej páčiť. Prečo sa asi volá Rúža? Na čo si myslel, Samved?“
„Pokoj!“ krotil ho Frodo. „Zničil si si darček!“
„Samved, ty si taký hlupák!“ zhrozil sa. „Čo jej teraz dáš?“
„Nič nie je stratené. Anče Kotlíkovej prišla kozmetika z Avonu...“

Sešly se prosit o přímluvu svatou Ritu, patronku neřešitelných situací.
Po mši procházejí 5. Avenue.
Beze slova.
Se smutkem hluboko na dně očí. V rukou gladioly.
Jsou krásné ve svém odhodlání.
Dámy v bílém.
Na konci třídy se srocuje dav. Mává transparenty.
V klopě vetknutý rudý karafiát.
Plný zloby.
Křičí a skanduje hesla. Vysmívá se a povykuje.
Stařena s doutníkem si odplivne.
Hodí kámen.
Přesto přicházejí týden co týden, pokaždé zase znovu.
Smutné dámy oblečené v bílé.
Orodovat.
Za svoje manžely. Za svoje snoubence. Za otce, syny a bratry.
Za svoje lásky a za jejich svobodu.
Nevzdávají se.
Cuba Libre.
Dámy v bílém je skupina kubánských žen, které se každou neděli scházejí v Havaně k pokojnému pochodu na podporu politických vězňů a to již od roku 2003. Původně to byly pouze příbuzné vězněných mužů, později se k nim připojily i další ženy.

„Dobrý den. Jeden červený karafiát, prosím.“
„Pro koho je, mladíku?“
„Pro přítelkyni. Máme roční výročí.“
„Och,“ spráskla ruce květinářka. „Kouzelné, ale to jí rozhodně nekupujte karafiát. Ten se hodí tak pro maminky a babičky.“
„Aha. Tak něco jiného… třeba hmm… třeba dvě tyhle růže.“
„Jémine, nemůžete dát dívce dvě růže. To je počet, který se dává na pohřbech.“
„Aha. Tak vezmu ty růže tři.“
„Ale hlavně jí je nedávejte zabalené v papíru! To by bylo nezdvořilé.“
„Chjo, samé složitosti. Díky. Nashle.“
„Ahoj lásko, přinesl jsem ti žluté růže.“
„Žlutá podle květomluvy znamená žárlivost a nenávist… Ty už mě nemáš rád?“

V Klatovech se nachází v boční uličce jedno velice zvláštní květinářství. Je zvláštní tím, že žena, která ho vlastní, jako jediná má karafiáty, které nejsou růžové ani červené, ale mají slunečně žluté květy s krvavě rudými konci.
Muž této ženy se kdysi vracel posilněn z hospůdky u Valouchů a, jak chtěla tradice, nesl své ženě karafiát. Nýbrž ne klasický červený jako všichni tehdejší muži, ale žlutý (říkal si, zvláštní barva pro zvláštní ženu).
Nikdy ke své ženě nedorazil, při cestě domů ho nešťastnou náhodou srazilo auto.
Takové karafiáty rostou pouze na hrobě onoho muže.
Jsou vzpomínkou. A vzpomínky se neprodávají.

Pozor, je v tom násilí a Karafiát.
Přes husté provazy deště nebylo skoro vidět. Blesk pročísl oblohu a osvítil muže v plášti a klobouku. Muž se podíval na zápěstí. Složité digitální hodinky ukazovaly listopad 1870. Spokojeně se opřel o zeď a čekal.
Ze tmy proti němu se vynořila postava mladíka, který utíkal před deštěm.
Zastoupil mu cestu.
„Vy jste roudnický vikář?“ zeptal se tvrdým hlasem.
„Ano, co si přejete?“
Muž udělal rychlý pohyb a sevřel mladé hrdlo. Chlapec zahrabal nohama v bahně a vytřeštil oči. Po několika sekundách zrudl v obličeji, zaškubal sebou a bezvládně padl k zemi.
Vrah se ušklíbl. „To bylo za ty blbý Broučky.“