DMD č. 28. pro 28. 4. 2012. Téma: Červený karafiát

Zamiloval se do ní na první pohled. Byla vzdělaná, šarmantní, byla jiná než ty ostatní. Byla vznešená. Zdála se jako nedobytná pevnost, ale nenechal se odradit.
Konečně souhlasila s první schůzkou. Následovaly další.
Byl zamilovaný až po uši. Věděl, že potkal ženu svého života. Přehodnotil některé svoje dřívější názory. Přehodnotil svůj vztah ke stavu manželskému. Chtěl s ní prožít celý svůj život.
Konečně nadešel den, kdy se šel představit do rodiny. Vykoupal se, oholil, oblékl si své nejlepší šaty.
Návštěva nakonec byla krátká, velmi mrazivá a znamenala konec jejich známosti. Přinést dceři bývalého továrníka rudé karafiáty opravdu nebyl dobrý nápad.

Terda: něco pro tebe.
Díky za inspiraci.
Rudý karafiát .
V kajutě kapitána.
Smutně a vyděšeně.
Sleduje zpěněné chocholky vln...
Rozstřílený trojstěžník.
Potrhanými plachtami mává.
Sténá a křičí.
Pomalá a tichá bolest dřeva.
Přeživší posádka.
Pohřbívá padlé.
Svinutá hamaka.
Dělová koule v nohách.
Poslední modlitba.
Mokrý hrob.
Posledních pár slov.
Sbalit vlajku.
Otřesení a unavení.
Záplatují loď.
Ještě pořád křičí.
Praská na vlnách.
V červené místnůstce.
S vůní rumu.
Řádí pila.
Rozpálená smola.
Umdlený ranhojič.
Neslyší křik raněných.
Ticho umírajících.
Šílený smích.
Mladičký kapitán.
Soustředěně počítá.
Nesmí se splést.
Dnes třikrát povýšen.
V rozstřílené kajutě.
Rozbitá okna.
Netknutý nábytek.
Láhev rumu.
V mysli zněla vzpomínka.
Na poslední přípitek.
-------------------------------
Reálný přípitek ( mladých ) Anglických důstojníků z Nelsonovy doby.
Jen aby bylo jasné na co mohl kapitán vzpomínat...
„Ať je válka hodně krvavá, ať toto roční období přinese hodně nemocí!“

V tomhle jsem asi jako každá ženská. Miluju kytky. Sem tam si je i sama natrhám, ale není nad to, když mi je přinese můj drahý. V tom případě mi je jedno, jestli naškubal pampelišky a sedmikrásky z trávníků za domem, přinesl mi luční kvítí nebo se plácnul přes kapsu a kytici nechal udělat v květinářství.
Tím, že je dostávám málokdy, nejsem ani vybíravá v druhu. Stejně mě nejvíc potěší růže a šeřík. Jedinou kytku, kterou opravdu nemusím, je karafiát – hlavně ten červený. Připomíná mi totiž pohřby.
V Aldormě naštěstí karafiáty nemají. Dostala jsem sice divnou kytku, ale z lásky.

Ve videopůjčovně.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?"
"Chtěl bych si půjčit film."
"To jste na správném místě. Jaký?"
"No jméno si právě nepamatuju. Ale je to o tom, jak ten hezounek měl to dvojče."
"Takových je nejmíň sto. Vybavíte si ještě něco?"
"No ještě měl koně, co za ním běhal jako pejsek."
"To jste mi moc nepomohl."
"Pak si ještě pamatuju, jak tím mečem rozsekal tu kytku."
"Mečem? Takže něco ze středověku?"
"Nevím. Možná to byl kord. Jo, taky někoho oběsili. A ta kytka tam hrála nějakou roli. Jak jen - mám to, červený karafiát!"
"Ahá, vy myslíte Černý tulipán..."

Zkusmo protřepal si krovky,
zatřepotal křídly,
dveře už se otevřely, bere za vděk židlí.
Špatně se ta slova tvoří,
ač to před zrcadlem cvičil,
nelze sedět, musí chodit, od stolu se prudce vztyčil.
Připadal si jako v síti, co se do ní kdysi chytil,
nemít tenkrát velké štěstí, dneska by si nezasvítil.
Jenže teď by potřeboval rozsvíceno v hlavě,
pak by možná bez nápověd zvládl žádost hravě.
Takto místo aby řekl: „pantáto, chci vaši dceru,“
utekl jak malý brouček, no nekecám, na mou věru!“
Nakonec však přece měli spoustu dětí - holek, kloučků
na počest jich oslovujem dodnes svoje drahé „broučku.“

Před třiceti lety bychom jim dávali rudé karafiáty. Dnes jsme místo toho měli žluté gerbery.
Když jsme se po čtyřech letech loučili s třídní, věděli jsme, že každý z nás má slzy v očích. Tak jsme se na sebe nedívali a každý jsme si nechali prostor pro své vlastní „nebudu brečet.“
Na louce pod zámkem bylo zeleno a zlato a my věděli, co všechno jsme si nestihli říct a jak jsme se vlastně nestihli poznat. A nechtěli jsme odejít, ani když se stíny posunuly, protože jsme věděli, že jakmile z té louky odejdeme, definitivně nám začne nový dlouhý běh životem.
AN: Já se omlouvám za děsné BJB, ale když my dneska měli psolední zvonění a já jsem prostě celá nepoužitelně naměkko.

Na palubě Nemesis zhruba ve stejné době jako Setkání
Za inspiraci děkuji kopapakovi, bez něj (a hlavně jeho básničky a taky utkvělé představy karafiátu na klopě) bych asi ještě teď tápala v temnotách :-)
----
Kapitán Bertrand seděl za stolem ve své kajutě. Co chvíli si promnul pravé rameno. Ránu mu lodní felčar už dávno ošetřil, ale na košili stále svítil krvavý květ v místě, kde ho zasáhla kule z nepřátelské muškety. Roztřeseně zapisoval hlášení do lodního deníku:
21. prosince jednu hodinu po poledni: střet s nepřátelskou fregatou Skřivánek, 32 děl...
Nervózně okusoval špičku brku. Jeho nadřízené nepotěší, že ho na ústup zahnala malá fregata. Fregata která se jeho Nemesis nemohla rovnat ani palebnou silou ani velikostí posádky. Pyšně si myslel, že ji porazí. Zničí. Místo toho opouštěl bojiště sám raněný a se staženým chvostem.

Červená Karkulka sice vlka v lese potkala, ale protože to se zvířaty uměla, nedalo jí moc práce vymluvit mu ten nesmysl o konzumaci babičky. V košíku měla ostatně i pěkně uleželý syreček, který mu chutnal mnohem víc.
Celou cestu mu pak házela šišky a vlk je aportoval. Na konci byl sice trochu zadýchaný, ale stejně se už dlouho tak dobře nebavil.
Babička jim oběma uvařila šípkový čaj a pak došlo i na vyprávění pohádek. Vlkovi se nejvíc líbila ta o Zlatovlásce.
Od té doby vlk na Karkulku čekával na kraji lesa. A když měla narozeniny, dostala od něj červený karafiát.

V hlubinách Budečské knihovny najdete mnoho kouzel. V jednom zaprášeném svitku se dokonce ukrývá kouzlo lásky. To pravé a skutečné. Přináší opravdovou, nesmrtelnou a zcela nezištnou lásku. Vyžaduje hromadu neobyčejně exotických surovin. Jen příprava samotného lektvaru trvá osmnáct let. Následuje série zaklínání, z nichž tři se musí pronést v průběhu zatmění slunce. A ani nechtějte vědět, co musíte udělat potom.
Do knihovny svitek přinesl postarší chazar, který tvrdil, že jej vynašel ve snu. Po straně ovšem Jáchymovi přiznal, že co se jeho týče, experimentálně ověřil, že obdobného výsledku se dá docílit za použití jednoho červeného karafiátu a smyslu pro humor.

A žili šťastně až do smrti.
Pisatel skepticky prohlédl tečku za pohádkou a zamnul si tučný krk.
Zavrtěl hlavou.
Otočil papír vzhůru nohama a zamžoural na něj zpod kulatých brýlí.
Nepomohlo to.
Podržel list na délku paže a větu přečetl nahlas.
Ani takhle to nešlo.
Dvěma ráznými pohyby vodorovně přepůlil kudrlinková písmena a chvíli zíral z okna, okusuje sladkou násadku tužky.
Na okenici zaklepal soused.
„Zdravíčko, faráři!“ zahalekal.
„Zdař Bůh,“ odpověděl kněz Jan.
„Co to píšete?“
„Pohádku.“
„Ha. Nechte mě hádat, jak skončí. ‚A žili šťastně až do smrti.‘ Nemám pravdu?“
Jan zrudl.
„Uhodl jsem, že?“
„Neuhodl,“ pravil kazatel temně.