Mytologie

Fandom: mytologie
Nebeské víly byly obzvláště rozkošné mezi plátky kvítků stromů dopadajícími na úhledné cesty mezi vznosnými paláci. Slunce se třpytilo na vlnách. Ani zpěv ptáků přelétajících nad zahradou nedokázal vyrušit ženu s ušlechtilými rysy z meditace.
Nefritový císař upil lahodný čaj. Svět byl dokonalý, všude panoval pokoj a řád.
Nefritový císař nenápadně zívl.
A hrozná nuda.
Kdesi na zemi se zachvělo kamenné vejce. Na jeho vršku se objevila puklina.
Bohyně Milosti se ve svém svatém pohroužení maličko usmála.
Ozvala se strašná rána a skořápka vejce se rozlétla do všech stran.
Na jejím místě stál opičák. Rozhlédl se a spokojeně se zašklebil.

Fandom: mytologie
A/N: Nějak na mě padla depka... A kdo uhádne jméno dívky, dostane plus. ;)
Strkali se mezi sebou. Vůbec se jí nelíbilo, že ji někdo v jednom kuse osahával. Zkusila se optat té, kterou ještě donedávna považovala za přítelkyni, zdali náhodou neviděla viníka. Ale ta odsekla a odešla k druhé stěně. Byli tu zavření už moc dlouho. Ale nevzdávala se a věřila tomu, že se jednou opravdu všichni dostanou ven.
Pak se zvenčí ozval dívčí hlas a najednou je ozářilo slunce. „Přítelkyně“ Závist se hnala ven jako první. Za ní vyrazili Nemoci, Hlad a Nesvár. Ostatní se tlačili. Odevšad. Někdo jí podtrhl nohy. Když umírala v koutku, nikdo s ní nebyl.
A Naděje zemřela...

téma 14 Odkud vítr vane
fandom - mytologie
Bojuje.
Provazy ho svazují, zařezávají se, drží.
Křičí.
Mučí ho neschopnost se pohnout.
Napíná svaly. Snaží se osvobodit.
Jen tam! Tam je svoboda! Kdyby se dokázal uvolnit, mohl by jí dosáhnout.
Provaz se zařízne do kůže, zbarví se krví.
Zakřičí. Do trhnutí vloží poslední sílu. Lano praskne.
Vědomí svobody ho pohltí. Prostoupí jím. Učiní ho šťastným. Udělá první krok...
V tu chvíli se obrátí vítr. Zbyde ticho mořských vln. Odysseovi se vrátí vědomí sebe sama. Zarazí se. Je zachráněn.
Bodne ho u srdce. Může pokračovat v cestě, ale s lítostí obrátí tvář k ostrovu Sirén. Jako by něco krásného ztratil...

Dotknem sa stromu, zmení sa na zlato.
Dotknem sa kameňa, zmení sa na zlato.
Tráva pod mojimi nohami sa stáva zlatou, všetko sa pod mojimi rukami mení na cenné.
Odteraz bude Frýgia prekvitať. Bohatstvo, moc, všetko bude moje. Nič mi už nezabráni v šťastí.
Vraciam sa do mesta, do svojho paláca, predstavujúc si, aký už čoskoro vzbudím úžas.
Už vchádzam dovnútra; ktosi mi ide naproti. Moja milovaná dcéra, beží ma privítať. Otváram náruč. Bude prvá, s ktorou sa podelím o šťastie.
Už sa chúli v mojom náručí, začínam rozprávať. No zrazu je iná, ťažká a chladná… Dcéra moja? Dcéra moja!

fandom:Božstva všeho druhu
Bylo vážně hnusně. Vítr skučel, shazoval ze stromů veverky i druidy a sílil…
„Už ho to zase chytá,“ povzdechla si Meluzína. Nalila si medovinu, sedla si a čekala.
Stříboh vtrhl do dveří o hodinu později a Meluzína vybuchla vzteky.
„Celý den se honíš venku s listím a dříví štípám já,“ skučela.
Nadechl k odpovědi, ale jeho žena ho nenechala.
„A neříkej, že ty nic, že to byl Severák. Tím mě neobalamutíš. Já totiž vím, odkud vítr vane,“ Zavřeštěla a vyletěla komínem ven.
Stříboh si povzdechl, popadl medovinu a vydal se za ostatními větrnými bohy zanadávat si na tu svoji slepici.

„Jeden po druhom; generácia za generáciou... nikdy sa nepoučia,“ vzdychla si múdra Aténa, keď pozorovala nešťastie padajúce na hlavu pyšnej Nioby, dcéry Tantala. „I jej otec bol taký,“ dodala zamyslene, obrátiac svoj pohľad k hostine bohov – ambrózii a nektáru. „Nevážil si cti, akej sa mu dostalo, chcel stále viac a viac. Obaja skončili nešťastne.“ Afrodita sa v odpoveď usmiala. „Ambrózia a nektár sú iba pre nás; akékoľvek ich účinky či využitie – pre smrteľníkov sa nehodia. Nevedia, čo s nimi. Ich osud je iný. Nech zabudnú na to, čo je naše a nájdu útechu v láske.“ Krásna bohyňa pokynula svojmu synovi.

Dívala se na něj úkosem a choulila se jako poraněné ptáče.
Rozhodně k ní přistoupil.
“Vyhráls,” přiznala.
Jeho rty se prohnuly v seběvědomém úšklebku. Vítězném.
“Máš na výběr,” pokynula ke stěně, “Nektar, či Ambrozii.”
Zamračil se.
“Je v tom trik.”
Pokrčila rameny.
“Vyberu-li si věčný život, bude ze mě za pár desítek let troska.”
“Pak vol věčné mládí.”
“Zvolím-li mládí, zvolím stagnaci. Od toho okamžiku bude vše stále stejné.”
“Cesta tě poučila,” ušklíbla se ona, “Volba je tvá.”
Její tělo se napřímilo a získalo zpět veškerou ztracenou důstojnost.
Jeho ramena poklesla.
Dostal, pro co přišel. Navěky strnulý v okamžiku nerozhodnosti.

Věčnost je dlouhá. Ne, že bych tam skutečně tvrdnul celou věčnost, ale rozhodně to tak vypadalo. To si člověk i toho orla ochočí. Brzy se mi ho podařilo přesvědčit, že když se chodí nažrat za mnou, tak mi může taky něco přinést.
Zpočátku to nestálo za moc, ale učil se. Jednou ukradl Dionýsovi nějaké víno, ale když pak přilétl na játra, málem si zlomil zobák, blbec. Později jsme se shodli, že moje játra budou mít nejlepší příchuť, když sebere Diovi trochu nektaru a ambrózie. Nejraději jsem měl pistáciovou, ale on ne. Byl jsem však otevřen novým poznatkům.
Každý den znova.

Poznámka: Ano, tak nějak jsem splácala, co se dalo - nekamenujte mě za to ;). BJB! Jinak, s tou ambrózií je to v mé AU mytologii tak, že už bohy nebavila jedna podoba pořád stejného jídla, takže ji měli v nejrůznějších podobách (ovoce, zelenina, maso, koření atd atd.) a normálně se s ní vařilo. Improvizovaně :p
...............................................
Prométheus byl zmatený. Když se vydal na Olymp, rozhodně nečekal, že až dorazí k cíli, nebude schopen poznat to, pro co přišel.
„Dones ambrózii,“ říkali. „A když už tam budeš, vem i nektar, jó?“
To se jim to kecá, ušklíbl se zloděj. Lidi.
Chrabrý hrdina (rozkošný to pleonasmus) se nenápadně přikradl k Olympu, podařilo se mu prokličkovat všemi paláci, aniž by ho ó vševidoucí a vševědoucí bozi viděli, a nyní stál v božské kuchyni. Nebo možná skladě.
V budoucnosti se této vyrovná pouze dokonalá kuchyně Masterchef USA.
„Co tady děláš?“ zažval Ganymédes.
Prométheus prchal dolů jako postřelený kamzík. A hořel.

Poznámka: A tohle je kánon. A já to musela napsat dřív, než to udělá někdo jiný. :)
Zlaté kadeře a tmavé oči. Nevinný úsměv. Tělo, které se může rovnat héroům. Krásou by předčil i mnohé bohy. A nejvyšší z nich je okouzlen.
Obrovský orel se snáší mezi hradby mocné Tróje.
Ganymédes má strach. Tváří tvář božstvu překonává závrať a omotává orlovi paže kolem krku.
„Zůstaň,“ praví okouzlený bůh.
„Proč?“ Ganymédes prokazuje značnou dávku odvahy.
„Budeš mým číšníkem,“ praví Zeus a hladí ho po tváři.
„Nalévat nektar a mlčky přihlížet božské činnosti? A co když nebudu chtít?“
„Poprosím tě, abys byl mým milencem.“
Ganymédovy oči se rozzáří.
Večer dostal tu čest nalít Diovi první pohár.
Byl splacen polibkem.