Řecká mytologie

Lidé se neustále o něco bojí. O svůj život, majetek, rodinu...
A proto si začali domů tahat psy. Někteří si pořídili ty malé uřvané, otravné potvory čivavy a jiní zase větší rasu. Německou dogu. U ní si myslí, že je velká. U ní?!
Vždyť je to pískle. Nedochůdče.
Bůh podsvětí nikdy nepochopil, jak si někdo může tohle škvrně přitáhnout do domu a připadat si v bezpečí. (Takže podstata čivav mu unikala úplně.)
Moc rád by viděl, jak třeba takový jezevčík hlídá vchod do podsvětí.
Hádes pohladil svého psa, ochránce, svoji šelmu, po všech třech hlavách.
Kerberos byl vždycky nejlepší pes.

Bolela ho noha. Noha ho bolela posledních deset let. Jeden by asi čekal, že po deseti letech si na to zvyknete nebo umřete, ale jemu se nestalo ani jedno.
Vykulhal ze své díry, na kamenité pláži si vyhlédl nejméně odpudivého racka a vystřelil po něm šíp.
Sebral mršinu a pak na obzoru uviděl plachtu.
Plachtu viděl naposledy před desíti lety. Kvůli jeho zranění, ohavnému pachu z hnijící rány a bolestnému řevu ho vyhodili z lodi a vysadili tady.
Deset let agónie, řezavého větru, kamení a racků.
Ze člunu vystoupili Řekové s čerstvým chlebem a falešnými úsměvy.
"Filoktéte, pojďme si odpustit."

Ozvěny posledních tónů jeho nejlepší písně dozněly pod chladnými kamennými klenbami Hádu.
Zvedl oči od lyry k šedé tváři zdejšího panovníka.
Tekly po ní slzy, Persefona po jeho boku plakala dojetím.
"Jděte," řekl bůh dutým hlasem, "ale pamatuj, že musí jít deset kroků za tebou. A pokud se za ní jen ohlédneš, zůstane tu a setkáte se, až sem přijdeš nadobro."

Eurydičina kůže byla chladná jako všechno tady, ale věděl, že pod ní zase bude teplo.
Pustil její ruku a vyrazil směrem vzhůru.
"Jsi tu?"
"Deset kroků za tebou, lásko."
Ucítil na tváři otcovy sluneční paprsky.
"Lásko?"
Ticho.
Ohlédl se.

"Dneska ti to sekne! Kam se chystáš?"
"Na pohovor v rádiu. Říkali, že můj hlas prostě vzbuzuje závislost," usmála se siréna na svou sestru.
"Kdyby tě slyšela máti. Myslí si, že bychom se pořád měli schovávat mezi útesy a lákat námořníky."
"Tady chytí možná tak nějakého turistu... to by musela do Somálska."
"Říká, že jsem ostuda rodiny za práci v reklamní agentuře! Ví vůbec kolik lidí už jsem tak svedla?"
"Druhá ségra říkala, že teď dělá podcasty. Možná dokonce OnlyFans*!"
"Maminka prostě musí pochopit, že je třeba se přizpůsobit moderním dobám. Múzy šly do pop music."
"To víš, stará škola."

Kráčel po kamenité cestě. Navenek klidný, v duchu se dmul pýchou. Byl pyšný na svoje muže, svoje město.

„Zbraně,“ vyrušil jej z příjemných myšlenek tlumočník. Odevzdal tedy štít, oštěp i meč stráži.

„Vítej!“ Zahlaholil hluboký, podmanivý hlas.

„To já vítám tebe v naší zemi,“ odvětil s ironickým úsměvem. „Pozval bych tě do města, leč, mí muži jsou jiného názoru,“ krátce pohodil hlavou vzad, kde falanga neprostupně vyplňovala prostor mezi skalisky.

„Líbíš se mi," opáčil podmanivý hlas. "Je škoda tvůj národ vymazat z povrchu Země. Moje armáda čítá přes dvě stě tisíc vojáků!“

Zahleděl se do slunce.

"A není to málo?"

Větřík vanoucí od moře ochlazoval horký vzduch. Ovce se poklidně pásly a ve stínech korun ukrytí ptáčkové zpívali.
Hrozná nuda.
Po svahu stoupaly tři ženy. Šly bok po boku směrem k němu a zarytě mlčely.
Štípl se.
První žena, oblečená v šatech barvy pavího peří mu podala zlaté jablko
"Rozsuď nás," řekla, "dáš-li jablko mně, staneš se mocným králem."
Druhá žena měla na hlavě přilbici, ze které ho měřily oči šedé jako bouřkové nebe.
"Dej ho mně a budeš silný a moudrý."
Třetí žena byla zlatovlasá a nejmladší.
"Dej ho mně, a dostaneš ženu jako žádnou jinou."
Jablko bylo těžké.

"JE TO I TVÁ DCERA!" zaburácela Démétér vstříc Diovi.
Héra sedící po boku Hromovládce spokojeně usrkla nektaru z poháru.
Její dcera to totiž nebyla.
I Zeus mlčel.
Démétér byla hodná a laskavá duše, ale když se tyhle mírné povahy takhle rozzuří, jde z nich strach.
"Říkáš si král bohů. Tak to vyřeš!" zavelela.
Než Zeus otevřel ústa, Démétér pokračovala.
"Dokud se mi dcera nevrátí, tak těm tvým smrtelníčkům nevyklíčí ani zrno, nevypučí ani kvítek! Tak si pospěš!"
Démétér zmizela.
"Budeme se muset dohodnout," zamumlal Zeus.

Dole na zemi řeckého sedláka zastudila prehistoricky první sněhová vločka.
"Co je tohle za svinstvo?"

„Pro mě!“ zvolal rozčileně její strýc a rozhodil rukama. „Proč ho rovnou nepoprosíš o podpis? Kde by se tak vyjímal? Na štítě? Už měl dávno krmit v moři ryby! Ale ne, ty mu musíš nadržovat a tahat ho z bryndy. Jistě, pošli za ním ve snu fajáckou princeznu, ať mu sežene loď! Kdybych tě neznal, řekl bych, že ses do něj zakoukala.“
„Ne, tyto záležitosti přenechám druhým,“ odpověděla Athéna. Snažila se usmívat vlídně, ne vyloženě potměšile. Když on se Poseidon uměl tak rozčilovat. Až z něj samovolně sršeli krabi.
„Jakožto deus ex machina jsem v tomto eposu ještě neskončila,“ slíbila.

„No tak, počkej na mne!“
Běžel kamennou sutí.
„Nedej se prosit!“
Prodíral se podrostem.
„Stejně tě chytím!“
Přeskočil ovčí ohrádku.
„Jsi nádherná!“
Šlápl do … něčeho neurčitého, ale nevšímal si toho a běžel dál.
„Víš, kdo já jsem?“
Dále a dále, mezi stromy, mimo cesty, do hloubi lesa.
„Nebuď tak upjatá!“
Na poslední chvíli se vyhnul želvě.
„Neboj se rozkvést!“
Zcela nebožsky se skulil o nejbližší kořen.
„Já ti to u Artemidy potom vyžehlím!“
Znovu se vyhrabal na nohy.
„Když chvilku počkáš, zazpívám ti …“

„Když rozkvést ....“
Konečně se zastavila. Otočila se.
Udělala na něj dlouhý nos a proměnila se ve vavřín.

Toho dne se Zeus hromovládce, bratr a otec bohů, zase cítil rujně. Pozorován věčně žárlivou Hérou shlížel z Olympu na ten svět smrtelníků a smrtelnic hemžících se dole.
A spatřil ji, krásnou, mladou, vnadnou i vdanou princeznu, ideální cíl. To, že ji manžel hlídal, bylo pro Dia spíš kořením než překážkou.
Zbývalo zvolit plán. Zlatý déšť? Na nebi nebyl ani mráček a nechtěl si přidělávat práci. Labuť byla dobrý nápad, ale orlů měl dost. A býka zkusil už dvakrát a nerad se opakoval.
Pak si vzpomněl na nepodstatné hemžení pod sebou a zmenšoval se a zmenšoval, aby unikl Héřinu zraku.