Šotek
Toto drabble jsem psala asi nejdéle ze všech stoslůvek, co jsem kdy vytvořila. Obávám se však, že to byla zbytečná práce, protože pochybuji, že se někomu bude chtít obtěžovat s luštěním tajenky. (Ale je tam, kromě příběhu samozřejmě.)
Pokud by mi to organizátoři nechtěli uznat, asi jim budu muset poslat vysvětlení :).
Mednoho vychravého dno jsel ledaleko lustnatého lesínka uváděla pobíhad šidivého voka.
Přišto mé lo volice stlašidelné, mróz ploběhl mjě páteřú.
„Rykhle utént!“ vykřisl moudlý rodce, olovutný rozek. Prodlouženě jícha sklamala všal znočně, protole nepokázala zkamenělu noty rezhýbat. Divý vok zpozoruvav dílku zcelu taralyzovanou ptíšernou úzkostě, trylkem telášil mni ostříc. Uvílivě zavil, ktyž duběhl. Okoro fypadal lípe zbovzdálí. Nyně le ni juvil dešťastný, tagže předchuzí obaly mí břešly du mítosti.
„Jaku, fážený vltu, smutki přížerné tulik do tebu zgrušují?“ chrabže povýdám.
Vlg zovzlyká. „Lá mával jset kdysy sumičku, lakovou líbiznou. Ťábelský sloduch proratně dlahou odlákel fšak pane, alfasavec ošklibý!“ naříků rmutně.
- Číst dál
- 8 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit