Lidé s kocovinou

Udělal tečku za finálním odstavcem, obrátil do sebe to, co zbývalo z poručíka Caberneta, a poslal mail svému nakladateli.
Byl to zvláštní pocit.
Uplynulého půl roku znovu prožíval všechna ta dávno přikrytá dobrodružství, na která by ostatní nejradši zapomněli. A on je vytáhl na světlo. Stvořil tuhle bizarní sbírku krutých i roztomilých přešlapů, skandálů a hovadností. Odkryl dekadentní obraz generace, jež propásla jediný vlak kromě dobytčáku. Zveřejnil tuhle groteskní přehlídku lidské trapnosti.
Když o měsíc později literární kritička obrátila poslední stránku románu Lidé s kocovinou, litovala, že tak učinila.
Fotografii nahého Jindřicha na kapotě auta už nikdy nedostane z paměti.

Byly věci, které Tina na Sašovi zbožňovala.
A pak samozřejmě byly věci, které Tina na Sašovi z duše nenáviděla.
Třeba tu nezměrnou vulgaritu, která se z jeho úst řinula s lehkostí ranní stolice po deseti Krušovicích.
„No to bych si ho vykous!“ slyšela ho mluvit do telefonu.
„No to mi poser bulvu řídkým hovnem!“ zaslechla ho u televize.
„No doprdele, vidíš ho, toho kokota? Co dělá? To mi ho teda vyndej!“ vyslechla si v autě během cesty domů.
„Víš co, Sašo? Jestli budeš dál mluvit jako dlaždič, tak už ti ho nevyndám nikdy.“
„Cože? No to mě teda -... sněz, miláčku.“

„Kde je ta pumpa sakra?“ zahuláká Saša a vyhodí vajgl z okýnka.
„Nevím sakra!“ zařve Ivan. „Na mapě je přímo tady!“
„Na mapě možná... Ale v reálu zřejmě vůbec neexistuje!“
„Třeba jsme ji přehlídli. Hele, co kdybys to tady otočil a vrátíme se?“
„Jsme na frekventovaný rychlostní komunikaci a je tma jako v řiti! Nemůžu se jenom tak otočit!“
„Tak se aspoň uklidni. Srdeční pumpu potřebuješ víc než tu benzínovou...“
„Nádrž mýho auta s tebou nesouhlasí.“
Po dalších pěti kilometrech...
„Vole, není támhle Shellka?“
„Je to Shellka, vole! Akorát mi teda řekni, co dělá tady!“
"Stojí a směje se, svině."

Kolikrát sis říkala, jestli by nebylo lepší to tady zabalit.
Tak na co čekáš? Až naprší a uschne a porostou klobásy?
Přestaň si lhát do kapsy a přiznej barvu. Stojí to tady za hovno.
Všichni jsou vylitý jak váza, nikdo si s tebou nedokáže promluvit o vážných věcech.
Nikdo tě tu nechápe. Jsi tu jako pěst na oko, jako tatarka na těstovinách.
Všechno je tu zbytečně drahý. A vůbec, kde končej všchny ty tvoje těžce vyseděný prachy? V černý díře státní pokladny.
Je na čase najít si cestu ven.
Jsi přece mladá úspěšná žena.
Nezkysneš v tomhle pajzlu do rána.

Chápu, že vás příhody z jízd automobilem možná nudí, ale nemůžu si pomoct. Zaprvý mě jako autora baví a zadruhý jsou podle mě jedny z nejlepších.
Takže...
Dneska teda budu vyprávět jako Owes a povím vám, jak jsme se konečně doopravdy podívali do Walesu.
Bylo to v červnu.
V rámci líbánek jsme s Gwendolínou drandili vypůjčeným automobilem po nádherné velšské krajině.
A všechno by bylo úplně dokonalý, kdybysme předposlední den pobytu nenarazili na stopujícího Richarda Hammonda a ten nám v kocovině nevyklopil na sedačku míchaný vejce. Natrávený.
Autopůjčovna si naúčtovala 120 liber za čistírnu.
Cestou domů už jsme taky stopovali.

Když se řízení chopil Jindřich, mé pochyby, zda dorazíme včas, plynule přešly v pochyby, zda vůbec dorazíme.
Člověk, který nepozná rozdíl mezi převodovkou a šaltpákou, dokáže se zeptat, co znamená jet na jedničku, jeho maximální rychlost na dálnici je 50, což je schopen změnit na 190, jakmile za sebou zmerčí policejní auto, není vhodným osobním řidičem, když míříte na vlastní svatbu.
"Já to přece jenom odřídím," rozhodl jsem se.
"Pičo, máš zlomenou nohu."
"Na těch pedálech je moje zlomená noha pořád menší riziko úmrtí než tvoje prdel na sedadle řidiče."
"Lepší bejt mrtvej, než ženatej," odfrkl a šlápl na plyn.

Cesta přes Reich byla peklo.
Za volantem seděl Saša, jehož zlomená pravá noha ve mně vyvolávala permanentní obavu o naši bezpečnost.
Sedadlo spolujezdce okupoval Jindřich, který byl schopný zasáhnout do řízení asi stejně pohotově jako lenochod předávkovaný opiem. S pusou dokořán spal.
Lynda s Ivanem hráli Candy Crush a na mé připomínky reagovali s pětiminutovým zpožděním. Když mě z toho kufru slyšeli.
Poslední zastávka, kterou uskutečnili, byla na hranicích. A močový měchýř se bolestivě napínal.
"Ty vole, Fanouš se pochcal!" zvolal Ivan na benzínce v Mikulově, když si všiml mých kalhot.
"Přírodu nezastavíš," opáčil jsem a zašel si na kávu.

Rozlepil jsem oči a to jsem fakt neměl dělat. Všude bylo světlo. Strašně moc světla. Byl jsem si jistej, že takhle odpornou kocovinu jsem v životě neměl. V hubě jsem měl jako v polepšovně.
A pak jsem si uvědomil, že neležim ve svý posteli.
„Coiva na vedui! Gi suilon!“ ozvalo se.
„Do prdele,“ odpověděl jsem.
Nade mnou stál krásnej vysokej blonďák a zubil se od jednoho špičatýho ucha k druhýmu.
„Im Lindir. Pedil edhellen?“
Do hajzlu, tohle se mi zdá. To musí bejt sen! Jak se to sakra řekne? Olta? Olthe?
„Ohte!“ vykřikl jsem.
A pak mi přinesli vařený vajíčko.

„Ráno už tam nebyl. Normálně ho štípnul a prchnul.“
„Proč by to sakra dělal?“
„To nevím. Ale udělal to!“
„A jak to víš? Vždyť jsi na tom večírku nebyl!“
„Říkal to Jindřich. Včera v hospodě.“
„Prosím tě, Jindřich byl úplně na plech, ten ani neví, že si nablil do batohu. Bude se divit, až otevře přední kapsičku.“
„Ty tomu prostě nechceš věřit, protože je to tvůj kamarád!“
„Nechci tomu věřit proto, že nemáš důkazy a opíráš se o pochybný svědectví.“
„Pokud jde o Sašu, kterej se zboří, vrazí Gregovi do zadku připínáček a uteče, měla by fungovat presumpce viny, kamaráde!“

Když jim bylo šestnáct, mysleli, že jim svět leží u nohou.
Když vychodili gympl, měli veliké plány.
Ivan vzdal honbu za titulem pedagoga před státnicemi.
Saša se nechal vylejt ze žurnalistiky už v prvním semestru.
Mezitím poznali Lyndu. Zrovna řekla profesorce angličtiny, že je píča.
Když bylo Ivanovi pětadvacet, odcházel ze své šesté pofidérní práce.
Tehdy dostal Saša ve firmě svůj miliontý pojeb a udělal šéfovi pápá.
Večer volala Lynda, že vzala kolegu odpadkovým košem a chce zapít výpověď.
O rok později natočilo umělecké trio BroMáK svoje první virální video.
Dnes mají televizní show.
Loseři možná byli, ale žádní přizdisráči.