DMD č. 8. pro 8. 4. 2013. Téma: Kopnutí

Mňá.
Ticho.
Mňá!
Zachrápání. Postel vrže.
*škráb škráb*
Zavrčení. Přetočení se na druhý bok.
Mňáá!
osoba: Ty chceš zase pod deku, ty obludo? Nepřej si mě a koukej zmizet!
Chvíli je klid.
Mňááá!
Ťapkání po parketách, jemné škrábání drápky, rýhy.
Prozkoumávání, jestli na stole neleží šunka, shození Parkera pod stůl.
Šunka zkonzumována, stůl částečně namaštěn tukem.
Čínská váza posunuta o pár centimetrů doleva.
Mňááá? *tlapk!*
osoba: *probouzí se a mžourá na kocoura, který spokojeně sedí na okraji postele*
osoba: Ty už jsi to zase udělal! No počkej! Tentokrát ti to vysvětlím pořádně!
*...*
*...*
*...*
Kocour leží na boku vedle postele.
Nehýbe se.

Vypadala, jako by proplakala pár kapesníků. Pod okem měla obrovskou tmavě červenou skvrnu; jak ji pozoroval, černala a zvětšovala se, oko samo bylo zarudlé, taky nos se zdál poněkud oteklý - byl by přísahal, že na špičce vidí kapičku.
Jak proti němu šla, lehce vrávorala.
Ale co se jí mohlo stát? Tohle není žádná opuštěná krajina a je krátce po poledni.
„Slečno, co se… můžu vám nějak… pomoct třeba?“ Opatrně popotáhla a bezděky rukou zalovila směrem k podlitině. „Nee, já jsem…“
Trvalo chvíli, než to z ní vytáhl. Při kurzu „Nadojte si mléko vlastníma rukama“ v místní ekofarmě měli bezpečnostní incident.

Seskočil z koně a unaveně se svezl na zem. Kůň do něj šťouchl. Nezareagoval. Další šťouchnutí.
"Teď ne, Brí, jsem unavený,"
Kůň prudce odfrkl a pak ho kopl.
"Au! Za co to bylo?"
Otočil se rozhořčeně na svého zvířecího společníka.
"Zapomněl jsi, že nejsem obyčejný kalormenský kůň, se kterým bys mohl zacházet jako se svým majetkem!"
"Omlouvám se."
"No tak dobře. A teď mě odsedlej."
-
"Brí, tak rád tě zase vidím!" natáhl ruku, aby mohl Koně podrbat.
Ten však ucukl a pořádně chlapce kopl.
"Za co bylo tohle?"
"Nemysli si, že to, že jsi král, mezi námi něco mění, človíčku."

Samci nory nehloubili; domov potřebovala mláďata a bylo věcí ramlic, aby se o hrabání postaraly. Jenže Ostružník měl pravdu a jejich zkušenosti z dlouhého putování ji potvrzovaly. Jestliže nezmění své zvyky, nepřežijí.
Překonávali únavu, bojovali s přirozeným instinktem, který jim velel utéci od nezvyklé dřiny, snášeli bolest ve svalech a v tlapkách.
Vyčerpaní králíci ani nevěřili, že namáhavé hrabání někdy skončí.
Ale touha po domově, skrytém pod zemí, udávala znaveným srdcím rytmus naděje. Než se slunce ponořilo do bukového lesa, stal se jejich sen skutečností.
Poslední hrábnutí, poslední kopnutí, a Plástev, pýcha a útočiště králíků z Kamenitého vrchu, byla hotova.

„Jestliže to zprovozníme, můžeme se vrátit na Zemi?!“
„Podle všeho ano.“
„Nemůžu si pomoct,“ mnul si Rimmer bradu, „ale vypadá to jako... toustovač.“
„Jistě! Po vydání mezikosmické bezpečnostní vyhlášky se časoprostorová ultrapřenášedla vyráběla tak, aby laik nepoznal, co má před sebou. Ovšem chybné užití je vyloučeno, jen naprostý hlupák by se vůbec snažil opékat něco v toustovači, jehož vypínačem nelze otočit. Hlavně opatrně, pane, jakýkoli prudší otřes by jej zničil!“
*
Lister už toho měl právě tak dost. Ten zatracený krám vůbec nefungoval, toasty do něj vložil už před dobrou hodinou!
„Smaž se v křemíkovým pekle, kosmošmejde!“ vší silou přístroj nakopnul.

Crina už byla několik týdnů zdravá, ale Iorghu se s ní stále nesměl vídat. Služky se mu vyhýbaly širokým obloukem a od Ilincy věděl, že ho pomlouvají. Panstvím kolovaly zvěsti o tom, že únos Criny a její zranění má na svědomí on. Byl přece Silviu, Ten z lesa, takže o tom nebylo pochyb. A les měl – obzvláště v těchto dnech, velmi špatnou pověst.
Vztekle nakopl kámen, válející se u schodů vedoucích k potoku. Vždyť jí přece zachránil život! A miloval ji víc, než všichni lidé z panství dohromady.
U vody utrhl květ lilie. Doufal, že tentokrát ji u okna zastihne.

Známe to asi všichni a kdo ne, tak jeho smůla. RPG textové hry otřásají vědomím a svědomím všech generací, dokážeme u nich sedět celý den, diskutovat a smát se legračním situacím, ale kdo z nás doopravdy ví, co jsou naši spoluhráči zač? No přeci chaty, nejoblíbenější místnost každého lenocha či ochotného hráče…
Diskutujeme o všem, o květinách, o orientaci našich postav, o lásce, co k sobě chovají… A už jsme prodiskutovali všechny svoje děti, a dál nás nebaví… Ignorace.
Když tu náhle, zajímavé téma, výstřel do tmy, hltáme každé písmeno… A ten chat? Jedno kopnutí, jen jedinkrát a přesto… Naštve!

Statečně odolávala. Pokaždé, když jí položil tu neustále omílanou otázku, řekla ne. Pokaždé. Nikdy se nechtěla ani podívat, skutečně se poctivě snažila zůstat u své knihy, svého rozkoukaného dokumentu, u mytí nádobí nebo vaření.
Jednou si řekla, že by mohla udělat výjimku. Jen nakouknout. Jedním očkem, přimhouřeným, aby se to náhodou nezvrtlo. Nakonec nevydržela. Nakoukla.
Vlastně to bylo docela zajímavé. Příště už měla otevřené obě oči. Pak se dokonce dívala dobrovolně. Nevyhledávala to, to si myslet nesmíte. Na takové věci ona nebyla. Rozhodně něco podobného nechtěla zkoušet!
Vydrželo jí to jen do prvního kopnutí, pak už ji od Minecraftu nedostali.

Shrnutí na zadní obálce knihy:
Electra, zdánlivě obyčejná americká dívka, zjišťuje při boji o holý život se skupinou tajuplných pronásledovatelů v ochranných oblecích, že dokáže ovládat výboje statické elektřiny a akumulovat jejich Energii.
Záhy potkává mladého rebela TAE, který ji zavede do říše Voltarie, jejíž je předurčenou spasitelkou. Podaří se Electře ovládnout Blesky a přimět porobenou Voltarii povstat proti Pánu proudů Nikolovi? Co když neodolá Nikolovu temnému magnetismu? Jak zareaguje TAE, mezi nímž a Electrou funguje nepopiratelná chemie?
Je vůbec možné najít ve světě zničeném Proudovou válkou skutečné štěstí, když ve chvílích vrcholného blaha zasáhne váš protějšek smrtící elektrický výboj?

„Ten saloon ve Fort Hazardu jsem vybílil krásně. Co na tom, že tam zůstal chlápek tuhej, stejně tasil dřív. Měl to rychlý, z baru rovnou na hřbitov obutých. Pak jsem štípnul koně a uháněl pryč. Jenže ta herka uběhla pár mil a chtěla whisky, dokážeš si to představit? Naštěstí to bylo asi jen půl míle na Hvězdu Jihu. To jsem ještě nevěděl, že to bude moje míle poslední. Sednul jsem tam ke kartám, k mý smůle mi z rukávu to eso vypadlo.“
„Poslední, co si pamatuju, že stojím s oprátkou na krku a někdo říká - tak kopni do tý bedny…“