DMD č. 8. pro 8. 4. 2013. Téma: Kopnutí

„Panimámo, jsme tady!“ usmíval se Karel.
„Dobrý den mládenci,“ přivítala elektrikáře čerstvá sedmdesátnice Jiřina „čekala jsem vás už minulý týden.“
„Paní, máme frmol. Buďte ráda, že tu dneska jsme,“ ozval se jindy tichý Pepa.
„Ale vždyť já jsem chlapci. Dáte si kávičku?“
„Moc rád, dva cukry.“
„Já jen s mlékem.“
Mezitím co Jiřina vařila kávu, Karel s Pepou v poklidném tempu začali opravovat rozvodnou skříň.
„Pepo,“ zařval Karel „už je to vypnuté?“
„Jo. Cože?“
PRÁSK!!!
Když Jiřinka přinesla podnos s kávou, Karel seděl na zemi, vlasy zježené, z kombinézy se mu kouřilo.
„Chlapče, ty jsi chtěl s cukrem, nebo mlékem?“

Říkají mi Čistič. Viktor Čistič. Kdykoliv vyjdu ze svého domu, každý se zděsí a upřímně se modlí k bohům, aby to byl někdo jiný, jen ne oni. Ale žádný bůh je nevyslyší. Čísla jsou neúprosná.
Ale já přitom svých činů upřímně lituji. Jejich nenávist mě zraňuje. Neví, že nemám žádnou jinou možnost? Jsou to buď oni, nebo já. A já se nikým rozhodně vyhodit ze hry nenechám. V tento okamžik neznám bratra. Ani otce. Prostě nikoho, kdo je u stolu se mnou.
„Jujda.“
„U všech svatejch! To už je popátý! Necháš mě alespoň s jednou figurkou dojet do domečku?!“
„Promiň…“

Ještě pořád počítám svoje slzy a je jich hodně. Někdo by řekl, že až příliš.
Ještě pořád proklínám každou vteřinu, kdy jsem věřila těm jeho povídačkám. Prý, že na barvě pleti nezáleží. A taky, že mu vůbec nevadí, že naše rody jsou znepřátelené.
Pitomost!
Já husa hloupá jsem opravdu myslela, že červený se žlutou mohou nalézt společné štěstí.
Když jsme byly v krabici, jó, to se mu to tulilo. Ale když jsme se šly venku projít na políčka, vykopl mě a já se musela vrátit zase domů.
Maminka kostka měla pravdu. Figurky z Člověče nezlob se by měly zůstat profesionály.

„První den v práci?“ podíval se na kluka ve věku, ve kterém i on začínal a otcovsky ho poplácal po rameni.
„Ano, pane,“ odpověděl vychovaně a nasucho polkl.
„Ničeho se neboj, uvidíš, že to je snazší, než to na první pohled vypadá.“
„Když ona je větší, než… než…,“ měl co dělat, aby nevzal nohy na ramena, ale s tím pocitem se tu poprvé pral úplně každý.
„Poslouchej mě. Musíš jít v klidu a věřit si. Nesmíš ji polekat a dávej pozor, někdy kope,“ řekl zkráceně, co bylo třeba.
„Děkuju,“ poděkoval a šel na to. Být dračím inseminátorem není pro slečinky.

[„Pomůžeš mi s úkolem?“] nakráčel do jejího pokoje bez zaklepání, jak už měl zvykem, a vyskočil na postel, ze které se červená v tvářích a lehce udýchaná právě zvedala.
„Nemohl bys mi dát půl hodiny?“ koukla na něj prosebně.
[„Je to fakt důležitý a když to neudělám rychle, Vojta s Peelem půjdou beze mě.“]
„…a kam?“
[„To ti prý nesmím říct,“] mrskal nožičkama a náhodou ho zaujala malá tyčinka, kterou nahmatal pod peřinou.
„A co to je za úkol?“
[„Mistr Neva říkal, že jestli mu nezapojíme žárovku, tak nás nakope do pr-zadku. A mně to nejde.“]
„Zkusils to?“
[„Ještě ne.“]

Musel na ní pořád myslet. Ve vzpomínkách mu připadala krásná, i když ostatní by nejspíš nesouhlasili. Pravda, neměla dlouhé zlaté vlasy, ale černé, připomínají hřebíky. Postrádala krásné křivky a její tělo bylo na dotek hrubé. A hlas? Ten nikdy neslyšel. Ale její oči…
Chodil každý večer k moři a volal do vln, doufajíc, že se znovu objeví.
Jednoho dne se opravdu vynořila z vody. „Nemohl bys toho už nechat? Slyší tě i velryby v severním moři.“
„Omlouvám se, krásná panno. Chtěl jsem tě jen znovu spatřit…“
„Občas fakt lituju, že nemám nohy. Normálně bych tě kopnul,“ řekla ne úplně panna.

New York, 193-
„Kopnem ťa do členka!“ vyhrážal sa mu polohlasne Aziraphale.
Crowley sa zhrozene chytil za srdce. „Anjel! Násilie?“
Albert nad nimi tolerantne pokrútil hlavou.
Aziraphale naňho sprisahanecky žmurkol.
„S tvojím mozgom by si mohol ovládnuť svet!“ pokúšal Crowley neoblomného génia.
Aziraphale ho kopol do členka. Zachoval si pritom dokonalo nevinný výraz tváre, ktorý mu Crowley štipku... možno... závidel.
Albert sa zasmial a mávol rukou. „Na čo by mi bol svet?“
Crowleymu na okamžik zamrzol úsmev. Potom si odfrkol, uškrnul sa, a dvihol svoj novozhmotnený pohár Merlotu v nemom prípitku Aziraphaleovi.
Keby Peklo zakaždým vyhralo, bola by to nuda.

Konvokace květů kromobyčejné kvality kvapí! Konflikt krátí kompetence koniklece.
koncipient kopretina
Konečné koexistenci koní-klecí konkuruje ko-pnutí konvalinkových konglomerátů. Kompilujte koncept konjunktivní kooperace kopyt, kujného kovu. Ku kopírujícím konvalinkám kopneme konstábla. Koncesi kuhříchu korupčního konviktu koupí koniklec.
kustod kopřiva
Kalkulaci koncese kamuflujme květnovými kulatinami kopanického kustoda, kterému koniklec koneckonců kolektivizoval kvanta kapounů.
koncipient kopretina
Kapounů, které kdysi koncipient kopretina kradmo konzumoval?
kustod kopřiva
Kritika kromobyčej krobiánského kustoda kalí každý kamarádšoft, koncipient kopretina konzumoval konkrétně kandovaný kopr!
koncipient kopretina
Kondemnace:
Krutý kustod kopl kopretinu kořenem, kroutil koncipientův květ ku krvavé kaši.
Krátký kustodův kalup Kopanicemi, konstáblův kord, katr, kat, konopná kravata, konec.

Bylo známým faktem, že si Simbacca rozumí se zvířátky. Bylo ještě známějším faktem, že si těžce nerozumí s technikou.
Přesto však musel projít základním mechanickým kurzem, co kdyby to někdy potřeboval, a tak se teď za asistence statného padesáticentimetrového instruktora vrtal v rozebrané Nově 4.
„Teď vopatrně, hlavně se nesmíš dotknout...“ radil mistr Habili, načež se toho stalo víc najednou. Předně se ozval elektrický zkrat, následovala rána a Simbacca se záhy proměnil v naježenou chlupatou kometu, které přeletěla místnost a po dopadu vypadala trochu jako mořský ježek.
„...kondenzátoru. Seš v pohodě?“
Wookiee souhlasně kníkl a odporoučel se pozdravit podlahu obličejem.

Poklidnou noc s ustupujícím měsícem a hvězdami v cárech mraků rušilo jen "lehké" opilecké chrápání. Dokonce i nenápadný muž v černém se choval naprosto tiše. Kdo ví, jaký mělo smysl uklízet větvičky na pokraji temného lesa, ale činil tak velmi pečlivě. Doslova se plazil a kupodivu velkým obloukem obešel jediné čisté místo, udupanou půdu pod Ronanovým koněm. Snad se bál kopnutí...
Spícího osla oproti tomu nepostřehl.
***
Zoufalé výkřiky pomalu doznívaly a na pokraj lesa se vracelo ticho, rušilo ho jen mlaskání. Všichni spali, jen pekelný oslík Koťátko hodoval až do rána.
Otrávenou dýku i další zbytky Tarl ráno raději zakopal.