Moje články

Sáhl jsem do levé kapsy a nahmatal ruličku bankovek. Nominální hodnotu na dotek poznat neumím, ale tak dobrých pětadvacet, třicet kousků to bylo. V pravé kapse křiváku mě tlačil dlouhý a tvrdý předmět. Vytáhl jsem ho na světlo a vidím Victorinox Swiss Army Knife. Neměl jsem ani ponětí, kde se tam vzal, svojí rybičku vždycky nosím v zadní kapse kalhot. Na prsou zašustil igelit. Nevěřícně jsem zamžoural na solidní dva gramy kokainu. Tak tohle bude dlouhá noc, zachechtal jsem se sám pro sebe.
Mezi futry se ozval hlas:
„Danny, mám tvojí bundu, vrať mi prosím tu, co máš na sobě“

„Hele kluci, vždyť to vidíte sami. Lidí moc nepřišlo, čekali jsme tu návštěvnost o dost větší. Vstupný jsme dali za stopadesát, to je tady mimo město holt moc. Vím, že jsem slíbil pro vás i volnej bar, nějaký panáky, ale prostě nemám z čeho dávat, tenhle kulturák je prostě mrtvej. Chápejte mě, jsme přece lidi. Ten hotel taky nějak neklapl, ale tady Fanda říkal, že můžete spát u nich ve zkušebně na zemi. Spacáky sebou máte ne? Topení tam je a vodu najdete v patře, docela Interkontinentál pro chlapce jako vy. Počkej, co to děláš? Ty mi močíš do piva?“

Když naše dodávka přejela stodvacátý kilometr dálnice D1, začali jsme se s Hnusákem přetahovat, kdo vybere hudbu na dalších třicet minut jízdy. Zbytek kapely nás ignoroval, přeci jen už je to po těch letech nijak nepřekvapilo.
„Blondie, Blondie“ křičím.
„Ti seru, dej tam Agnostic Front, vole“ nepříjemně ječí Hnusák.
Udeřím ho mezi levé ucho a oko. A pak smyk, hluk, kouř, bolest, ležím na asfaltu. Tma.
A pak jí vidím, je zářivá, ne taková jako dnes, ale jaká byla v roce ‘77. Nádherná, štíhlá, s platinovými vlasy. Skloní se ke mně a políbí. Debbie Harry. A já se znovu nadechnu.