Moje články

“Óooo Duchu jazyka, zjev se nám! Óoooo Duchu jazyka”
“Co tu blbnete? Nemáte do čeho píchnout?”
“Neruš, Skeptiku, Slušňák vyvolává ducha.”
“Pojďme radši za Týnou, budeme jí hladit, budeme jí líbat!”
“Přítulo! Zpátky do kouta a KUŠUJ!”
***
“Tyhle malé modré mužíčky, slýcháte je často, pane Mecháčku?”
“Pořád, pane doktore”
“A Duch jazyka, přivolali jste ho nakonec?”
“Stojí přeci vedle mě, pane doktore”
“Hmm hmm, moc vážné. Bude nutná celková amputace”
“Pane doktore, neberte to osobně, ale jste si jistý, že VY jste skutečný? Chci říct, který psychiatr předpisuje amputace ve čtyři ráno na zastávce tramvaje?”
***
“Už můžeme jít za Týnou?!”

Sigurd Kancozhouba opatrně zavřel lucernu, aby neuhasl plamínek. Nic. To byla poslední šance.
“Nestartuje! Svíčkou to nebylo!”
“Sigu, kkkkkašlem na to, vezmem lodě a......popppopojjďme si radši zaplenit!”
“Bori, já VÍM, že to myslíš dobře. Ale v životě Vikinga jsou prostě i momenty ..."
Sigurd zoufale napřáhl ruce směrem k odstavnému pruhu.
"Oslík nejede, dnes je zimní slunovrat a já Hyldě slíbil, že jí vezmu na Mučení křesťanů.”
Bez mrkve s ním nepohnou.
“Ttttttak aspoň… rozděláme oooooheň a ssssss ssssníme oslíka!” Zamrkal Bori spiklenecky. Zvíře se ani neotočilo.
“Sníst oslíka!!! Ty ses zbláznil! Fotr by mě zabil, kdybych ho jenom škrábnul!”

Bratři intelektuálové z šachového kroužku!
Déle nezoufejte. Po letech výzkumu ve školní knihovně mohu konečně oznámit průlom v oblasti, která nás, introverty a abstinenty, trápí.
Jak definovat něžný cit lidské samičce?
Pohleďte a třeste se! Univerzální adaptivní algoritmus pro vyjádření lásky!

  Jano             ruce                            nádherná
  Báro             IQ      mne         inspiruje   do tranzu
  Mílo     tvoje   ňadra   všechny     jsou        ukrást      
  Hani  !  Váš     nohy    nás         souží       znovu vidět
--TÝNO--,--TVŮJ----ÚSMĚV---MĚ----------DOVÁDÍ------K ŠÍLENSTVÍ--
  Sáro     Vaše    vlasy   musím       je          hladit
  Viky             rty     toužím      přivede     kreslit
  Léňo             oči     potřebuji   (empty)     něžně líbat
  Peťo             šíje    chci                    zvěčnit
  Veru             hlas    si zaslouží             pokrýt květinami
                           (empty)                 malý zázrak

Pod tabulkou byla cizí rukou připsána poznámka: “Musím vás víc mlátit, šprti!”

“Ťuk ťuk”
Konečně.
“Já jdu ven. Ale zavři oči.”
Cokoli. Kromě očí. Po třech měsících randění a nejdelších 45 minutách mého života, kdy ses sprchovala, tě potřebuji vidět. Těším se na to. Zasloužím si to.
“Takhle jsi mě ještě neviděl.”
A taky si tu vzpomínku uložím mezi Zlaté slavíky. Jen, prosím, nespěchej. Nejsem muž bez fantazie.
“Jsem z toho trochu nervózní.”
A proto jsem se svlékl taky. Ta knížka o empatii, cos mi dala - četl jsem (předsádku).
“Cvak.”
Stojíš tam překvapivě úplně oblečená a zmatená. Tvůj ukazováček zamíří nahoru k obličeji a pomalu, velmi pomalu artikuluješ:
“Umyla jsem si mejkap.”

Vedli jsme bezstarostnou, tenisovou konverzaci. S lehkostí odrážela zpět moje bonmoty, sálala vtipem a po stole mezi námi létal hrnek horkého čaje. Po každé výměně mě nezapomněla lehce pohladit po dlani a já s úlevou srkal ten proklatě vařící nápoj, abych za stoupající párou zakryl svoji nárazovou neschopnost myslet.
“Miluju tě, Týno.” Opravdu jsem to řekl?
“To je … úžasné!”
Bang. Konverzace pokračuje, hrnek je zase na kurtu. Brala to jako vtip? Zastavím a sevřu šálek, hledám v jejích očích … to tak pálí!
“Pokračuj leda na vlastní nebezpečí.”
… ale co to kecám? Moje rudá dlaň už dávno zkoumá její articulatio genus.