Moje články

Jakmile jsem v jeho batohu zmerčil tu Satanovu bibli s názvem Jóga - Váš únik ze světa stresu, tušil jsem, že to skončí katastrofou.
Uzavřel jsem sázku s kolegy, že neuplyne ani týden a Hammond nám doručí neschopenku.
Když ve středu přijel do práce v elasťákách a o polední pauze si na zem natáhl karimatku, věděl jsem, že moje vítězství je blízko.
„Tak kdo chce vidět, jak si dám nohy za hlavu?“
Jamesovu poznámku o čtyřicet let starých kyčelních kloubech ignoroval.
O patnáct minut později se jeden z přivolaných záchranářů přiznal, že ještě nikdy nenakládal do sanitky člověka ve směšnější poloze.

Na scénu plnou doutnajících karavanů přichází James May. V ruce má loutnu a rozehrává tklivou melodii.
JM: Když jsem byl malý chlapec, na čepici nosíval jsem střapec, já sníval jsem v noci potají o tom, co normální kluci neznají.
Zpoza hromady kouřícího šrotu vylézá Richard Hammond. V ruce drží kytaru. Velmi rozpačitě brnká do strun.
RH: Když jsem byl ještě hoch, říkali mi Richie, zlatíčko, věnuj se umění obrazů a soch, a kladli na srdce zdravíčko.
Scéna se otřásá mohutnými výbuchy. Z hustého dýmu vystupuje Jeremy Clarkson. Basovou kytaru drží v ruce jako prase kost a ani se nesnaží předstírat, že na ni umí hrát.
JC: Už když jsem se narodil, šlo mi o jedinou věc - abych se na světě nenudil a neskončil jako nějakej švec. Nic proti ševcům, i tohle řemeslo je záslužný. I když bych radši pošel na tyfus, než žít z takový almužny.
JM, RH, JC: My máme práci snů a až do skonání dnů, podpalovat budem obytné vozy, z kdečeho dělat si kozy, porušovat pravidla, z automobilů stavět plavidla a společenské konvence zavřeme do kredence.
Ze stropu se snáší Stig, buší do helmy a zpívá o kráse nahé pravdy.
Jeho zpěv slyší jen kočky a netopýři.

Od doby, co k nám začal Hammond chodit na návštěvu s pravidelností švýcarského rychlíku, můj klid na psaní vzal definitivně zasvé.
„Jamesi, kde to zase jseš?“
„Promiň, trochu jsem se v tom křoví ztratil.“
„Říkal jsem, ať křoví ignoruješ a jdeš rovnou do tunelu!“
„Já vím, promiň! Už jdu na to. Připravenej?“
„Jo. Hlavně to nevystříkej moc rychle!“
„OK. Jdu na věc!“
„Víc doleva! Víc doleva! Jo! To je ono! Stop! Zastav! Teď musíš pomalu! Jo, jo, super!“
Když jsem přestřihl elektrickou šňůru, konečně mě zaregistrovali.
„Ten PlayStation byl novej!“
„Právě jsme dokončili dvanáctej level!“
„No, tak třináctej už nerozehrajete.“

Na počátku byla hořkost.
Všechny ty řeči státního žalobce o tom, jak jsem se nemohl smířit se vztahem Jamese s mojí dcerou. Báchorka o rozezleném taťkovi, co vzal do ruky pistoli.
Rozsudek viny ještě ani nestačil nabýt právní moci, když se v cele objevili zakuklení ozbrojenci a odvedli mě do přistavené dodávky.
„Na můj vkus tu popravu moc dramatizujete.“
Muž vedle mě odhalil tvář.
Byl to Richard.
„Informace, co jsi nám dal, nás dovedly na místo, odkud už se nemůžeme vrátit.“
„Na jaké místo?“
„Na to nejvyšší.“
„Vláda?“
Místo odpovědi mi podal nové doklady.
„Norsko? No, mají dobrou jahodovou vodku.“

Víra ve spravedlnost je stejně slepá jako ulička za barem, ve kterém jsem podle nich nebyl.
„Přiznávám, strávil jsem tam asi pět minut. Pak jsem i s pivem odešel ven, abych si zapálil. V postranní uličce jsem narazil na Jamese. Pohádali jsme se. On odjel a já zůstal.“
„V čem spočívala vaše hádka?“
„Kdybych vám to řekl, pravděpodobně skončím stejně jako on.“
„To u soudu neobstojí,“ varoval mě advokát. „Musíte říct všechno, co víte, musíte se nějak obhájit, Jeremy! Porota vám nemůže číst myšlenky, soudce nepoužívá křišťálovou kouli a já nejsem všemocný!“
„Tak v tom případě už jsem nejspíš odsouzený.“

Bavorské klobásky...
Třikrát vyuzená šunka...
Pikantní kuřecí stehýnka s omáčkou z jalapeňos...
Devonské koláčky...
Jablkový koláč se skořicí...
Mrkvový dort s ořechy a čokoládovou polevou...
Sendvič s okurkami...
Kachní paštika s brusinkovým přelivem...
Panini plněné prosciuttem a sušenými rajčaty...
Grilovaná vepřová panenka na žampionovém loži...
Hovězí steak z pravé svíčkové přelitý pepřovou omáčkou...
Tenké plátky uzeného lososa s citrónovým dipem a opečeným toastem...
"Hele, mají smažák!" zajásal Hammond a usedl ke stolu.
Nahlédl jsem do pivem politého menu.
"Ale oni mají jenom smažák."
"Chtěl jsi jídlo. Tak sedej."
"Fajn. Ale jestli mi přinesou eidam, tak dostaneš pěstí."
"Dobře. Půjdeme jinam."

Nevím, jestli jste si někdy všimli, ale na silnicích jsou namalované takové bílé čáry. Někdy jsou přerušované, jindy plné. Někdy končí a někdy se táhnou až za obzor.
Tyto čáry oddělují jednotlivé jízdní pruhy, místa vyhrazená pro vaši jízdu.
Ty čáry jsou bílé, protože asfalt je černý. Je tedy bílé na černém, kudy se máte pohybovat, abyste zdárně dorazili do cílové stanice.
Pokud vaší cílovou stanicí není onen svět, nejezděte středem bílých čar.
Já vím, že čára není zeď, ale jestli se vaše auto po sešrotování inkarnuje do lidské bytosti, vsadím se, že si vás najde a rozbije vám hubu.

Moje žena vždycky říkala, že přátelství je základem spokojeného života. Že člověk bez přítele je jako osamělý list ve větru - sám neví, kam nebo komu do cesty spadne.
Žil jsem v přesvědčení, že mám přátel dost.
"Já tě v té hospodě neviděl. Nemůžu tvrdit něco, co není pravda."
"Tys byl v tom lokále s náma? Asi mám okno."
"Sorry, ale byl jsem namol. Vůbec jsem si tě nevšiml."
Když mě zatýkali, spadl na čelní sklo mého Mercedesu javorový list.
"Javory měl nejradši."
Zastrčil jsem si ho do kapsy.
Pro toho, kdo mi zabil přítele, si půjdu třeba do horoucích pekel.

Táta vždycky říkával, abych se nebál tmy. Že v ní není nic, co by bylo za světla jiné. Taky vždycky říkal, že když se něčeho bojím, tak bych měl jít a sáhnout si na to.
Tu noc byla tma milosrdnější než kdykoli předtím. Přikrývala totiž něco, co rozsvícením světla dostalo podobu skutečné noční můry.
Šok a hrůza mi zabránily promyslet si, co bych měl doopravdy udělat.
Klekl jsem si vedle jeho těla a v pošetilé snaze zachytit ještě aspoň malý kousek z něj jsem ho zvedl do náruče.
Kdybych radši jenom stál a třásl se strachy.
Moje otisky jsou všude.

Když jsem byl kluk, maminka říkávala: Jeremy, ty se jednou buď hodně proslavíš, anebo skončíš v kriminále. Kéž by tady byla, aby se mohla ironicky ušklíbnout.
"Tak znovu, pane Clarksone. Na dobu vraždy nemáte žádné alibi, na místě činu se našla pistole registrovaná na vaše jméno a na těle oběti byly vaše otisky. Nechcete přestat mlčet a jít s pravdou ven?"
"Proč bych to dělal?"
"Třeba proto, že vám hrozí 20 let vězení?"
"Ne, já myslím, proč bych ho měl zabít zrovna já?"
"To je to, co ještě nevíme."
"Tak než to zjistíte, najděte někoho, kdo mu bude krmit kočku."

Po příjezdu do kanceláře jsem našel Jamese popíjet skotskou.
„Ty piješ v práci?“ užasl jsem.
„Nedělej, jako bys to už neviděl,“ odvětil bohorovně.
„Stalo se něco?“
„Ne. Za posledních jednadvacet dní se nestalo vůbec nic.“
„Á, pán se nudí!“
„Nudí mě tahle konverzace. Vzhledem k tomu, že už ji vedeme asi týden.“
„Počkej, jak to myslíš?“
„Hele, já chápu, že uniknout z časové smyčky na první dobrou není brnkačka, ale po třech týdnech, co tě přesvědčuju, aby sis aspoň oblíkl jinou košili, už mám toho dost! Ta oranžová je prostě strašná!“
„Zítra si vezmu jinou.“
„To už jsem slyšel včera.“

Kočičí superkleci s fotosenzorickými automatickými dvířky a luxusní vířivkou už na konci měsíce scházela k dokonalosti jen jedna věc.
"Nouzový komunikátor. Reaguje na stresový feromon vylučovaný potními žlázami kočky. Aktivuje se třeba v případě, že přestane fungovat fotobuňka dveří a kočka uvnitř klece uvízne. Anebo v případě - to je o něco horší scénář - kočka uvízne uvnitř vířivky. Pokud komunikátor zachytí kočičí stres, současně s přenosem obrazu a zvuku zahájí pravidelné alarmování."
"Nepřipadá ti někdy, že ten chlap má nejmíň tři mozky?" pošeptal mi do ucha Hammond.
"Jo. A jeden by mi mohl půjčit, abych pochopil, proč to té kočce dělá."

Já vím, proč s nimi odmítám hrát Monopoly.
"Nemůžeš v mojí rezidenční čtvrti postavit čtyři čističky odpadních vod!" zahulákal Richard.
"Přece ty žumpy nebudu stavět na svých pozemcích," namítl jsem.
"To ne, ale proč to vždycky odnesu já?"
"Protože naposledy, když jsem si něco takového dovolil k Jamesovi, vrátil mě zpátky na start a odmítl mi vydat startovné."
"Jenomže od doby, co tenkrát vyloupil banku, bývám bankéřem já."
"No jo vlastně. Jamesi, stavím u tebe čističku."
"Jasně, posluž si."
Sotva jsem však model budovy umístil na desku, May se zhluboka nadechl a sfoukl ho.
"A to bylo sakra co?"
"Hurikán."

Když byla kočičí superklec vybavena fotosenzorickými automatickými dvířky, James si stanovil další cíl.
Během sobotní noci, zatímco jsme s Hammondem popíjeli, zbudoval v ní koupelnu. Musel přitom být stejně na mraky jako my, poněvadž...
„Koupil jsem dětskou pračku, připojil ji na elektrický obvod, namontoval přívod vody z kuchyně, našrouboval minitrysky, přidělal dávkovač šampónu a touhle odpadní rourou vyřešil odtok.“
„Paráda!“ zhodnotil Richard. „To můžeš začít prodávat!“
Byl jsem poněkud zdrženlivější.
„Jamesi? Jak dlouho chováš kočky?“
„Dvacet let.“
„A kolikrát za těch dvacet let jsi viděl kočku dobrovolně vlézt do sprchy?“
„Nikdy. Ale tohle není sprcha, Jeremy. To je luxusní vířivka.“

Cestu po východní Evropě jsem vždycky považoval za jeden z nejriskantnějších projektů, které jsme podnikli. Při žádném jiném natáčení jsme se tolik nespoléhali na práci technického týmu.
Když nám v půlce trasy katastrofální počasí vyřadilo z provozu navigační systém a my se ocitli před jakýmsi hraničním přechodem, trochu jsme zpanikařili.
„Co je to za čáru?“
„Já nevím, je to azbukou.“
„Jaký státy používají azbuku?“
„Všechny, přes který jsme zatím jeli?“
„Mohla by to být Gruzie?“
„Já se obávám, že je to Rusko, pánové.“
„Ne, to není Rusko,“ řekl jsem. „Nesmí být.“
„Proč?“
„Protože mám na sobě tričko s Eltonem Johnem.“

Bylo něco kolem třetí hodiny ráno, když James zaklepal na dveře mojí ložnice.
Poněkud neochotně jsem ho pozval dál.
„Stalo se něco?“
Moje otázka byla případná. May byl navlečený do protichemického ochranného obleku, na obličeji měl roušku a v ruce držel vrtačku.
„Přišel jsem na to!“ zvolal s takovou dávkou entusiasmu, že jsem pojal podezření, zda nepodnikl průzkumný výlet do mojí přihrádky s léky.
„Na co? Že svět je krásný, když v noci vrtáš hmoždinky do betonu?“
„Přišel jsem na to, jak do kočičí superklece přidělat fotosenzorická automatická dvířka!“
„A jak se ti to povedlo?“
„Použil jsem tvůj zubní kartáček.“

Když jsem loni v zimě našel svoje kufry venku, May mi nabídl, abych šel bydlet k němu.
Pochopitelně to měla být nabídka časově omezená. Nikdo nepředpokládal, že bychom spolu vydrželi déle než týden.
Nicméně se to podařilo. A jedním z důvodů byl nepochybně fakt, že James byl ta nejúžasnější manželka na světě.
Pouhé tři dny poté, co odjel na služební cestu do Japonska, se mi zastesklo tak, že jsem musel brnknout Hammondovi.
„Hele, nechceš dneska večer přijít?“
„Á, pán je slaměnej, tak pořádá večírek, co?“
„Ale houby. Nevím, jak se pouští pračka, přestala svítit lednice, kape kohoutek a kočka nežere.“

Čtvrtý den naší jízdy amazonským pralesem už toho měl Hammond plný kecky. Hlíny a mravenců doslova. A tak se rozhodl, že si na nějaký čas vypůjčí Mayovy boty. Přesněji řečeno na tak dlouho, dokud nepřekonáme džungli.
Ztrátu své padnoucí zálesácké obuvi nesl James těžce. Zvlášť poté, co mu nenasytní termiti prožrali díry v ponožkách a...
„Hammonde!“ zařval May a z okýnka svého Suzuki vystrčil levou nohu. „Podívej se! Ty tvoje zatracené boty žerou maso! Už mi ukously kus paty!“
James vrátil nohu do auta a okýnkem prohodil obě Richardovy kanady.
„Ty jsi je dokázal nazout?“ podivil se Hammond do vysílačky.

Dnes večer:
- James si otevře stánek s vepřovým kebabem
- Richard otestuje, jak se dýchá v burce
- A já pozvu na rande perského prince!
JRJ Night Show ve 22:00 na kanálu ITV.
Garantujeme absenci politické korektnosti.
Upozorňujeme, že pořad není vhodný pro děti a mladistvé.
A taky pro poníky.
A levičáky.

„Kolik jste toho vlastně vypili?“
„Já ti ani nevím, člověče. Piv bych se možná ještě dopočítal, po těch tam zůstaly láhve, ale s tou tequillou je to horší.“
„Tequillu mi nepřipomínej. Ještě teď mám pocit, že mi někdo krkem procpal kaktus. A to jsem přitom odešel v rozumnou hodinu.“
„Žádná hodina není rozumná, když piješ s Clarksonem u jednoho stolu.“
„A propos, neměli bychom ho vzbudit? Za dva kilometry bude pasová kontrola.“
„Myslím, že bude lepší nechat ho v klidu dospat. Bude s ním lepší řeč.“
„Máš recht, kámo. Tak hlavně koukej do zrcátek, já mu ten volant ještě podržím.“

Soudě podle rány, která se ozvala, když za sebou zabouchl dveře, se James o mém odchodu z callcentra doslechl.
Je pravda, že křik několika operátorů slyšelo vedení v nejvyšším patře. Generální dokonce přišel nakouknout mezi futra. To údajně udělal naposledy vloni, když se do budovy dostala parta ozbrojených teroristů.
„Pomátl ses?“ uhodil na mě, když vešel do obýváku. „Volali mi už odevšad. Prý jsi ztloukl supervizora!“
„To je pravda.“
„A můžeš mi laskavě vysvětlit proč?“
„Ale jo. Můžu. Víš, jak jsi mi na svačinu zabalil ten pytlík čokoládových zvířátek? Sežral mi žirafu a pak začal něco o tahu na bránu.“

Seděli jsme s Jamesem U čtyřhlavého koně a čekali, až se k nám připojí Hammond. Abychom si zkrátili dlouhou chvíli, ukázal jsem mu, co jsem dal dohromady za víkend.
Dočetl až do konce, chvíli přemýšlel a pak se na mě podíval přes hranu tupláku.
„Nemá to ducha.“
„Nepotřebuje to ducha. Hlavně, že to má hlavu a patu,“ namítl jsem.
„Nechceš tam třeba přidat nějakou veselou historku z natáčení? Chápeš, okořenit to špetkou humoru, přilít kapku nějaké šťávy. Aby to mělo říz, rozumíš? Tohle je suchý jak martini.“
„Jamesi, to ale není nedělní sloupek, to je odpověď na pozici operátora callcentra.“

A pak mě vyhodili z BBC.
Kluci řekli, že beze mě tu práci dělat nebudou, a já je nepřemlouval.
Když jsem o měsíc později v hospodě U čtyřhlavého koně narazil na Hammonda, trochu jsem litoval. Potřetí za uplynulý týden zkoušel vyhrát sázku s výčepním o to, že pokoří dvě láhve ginu a odejde domů po svých. Pochopitelně došel sotva ke dveřím.
Zavolal jsem mu taxi a zeptal se na Maye.
„Jo, má se fajn. Experimentuje se zeleninou. Dneska zmrazil skleník, aby zjistil, jestli mrkev obecná přežije -50 °C. Fakt hustý.“
To byla poslední kapka.
Začal jsem vymýšlet název nového pořadu.

„Tak jsem to naplánoval!“ zvolal James a přizval nás k hustě pomalované magnetické tabuli plné dlouhých vzorců a komplikovaných grafů. „Je to vlastně úplně prosté. Vezmeme do úvahy trajektorii pohybu objektu A, přidáme k ní trajektorii pohybu objektu B a do průsečíku obou drah postavíme objekt C, jehož funkci můžeme vyjádřit tímto vzorcem. Proměnnou X získáme výpočtem A/B x koeficient 0,6 - po dosazení získáme výsledný efekt. Tohohle Y si moc nevšímejte, to je faktor, který nemůžeme ovlivnit.“
Zíral jsem na ty čmáranice a usilovně se je snažil pochopit. Marně.
„Jamesi?“ ozval se Hammond. „Co kdybychom ten klavír prostě nechali spadnout?“

Stáli jsme nastoupení před garáží a čekali, s čím James vyjede. Byli jsme zvědaví. Zadání úkolu znělo: Najděte auto s nejshnilejším podvozkem; kdo dojede nejdál, vyhraje lístek na světovou premiéru očekávaného filmu.
„Ještě se nedívejte!“ zaznělo zpoza otvírajících se vrat a Richard zápasil s touhu strhnout si šátek z očí.
„No ták! Už můžeme?“ začal škemrat, když se dlouho neozval žádný zvuk.
Producenti náhle osvobodili náš zrak.
May seděl v karosérii staré Kachny a skrz díru v podlaze tlačil celý vůz nohama v tretrách.
Na startu jsem brečel smíchy.
Večer má vstupenka na Padesát odstínů šedi zvlhla slzami čirého zoufalství.

Když se kolem nás prohnala armáda Stormtrooperů, zvedla se vlna pochybností ohledně zvolené trasy. James však trval na tom, že na křižovatce odbočil dobře.
Další pochybnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Když přímo před námi vyrostl ze země obří transparent: „Zima přichází! Nasaďte sněhule!“, Richard se ještě jednou zeptal, jestli opravdu míříme správným směrem.
Odpovědi se nedočkal. Jamesovým čelním sklem proletělo Thórovo kladivo a kapotu mého auta začala přestříkávat narůžovo banda duhových poníků.
„Jste idioti,“ stálo v bílé obálce od producentů. „Říkali jsme vám, že začátkem července můžete Vysočinou projet jen na vlastní nebezpečí. A Chotěboři ať se vyhnete úplně.“