Moje články

Angelina věděla, že na první hodinu létání nikdy nezapomene, a to nejen proto, že málem dala Harrymu do zubů (co si ten lehkomyslný blázen o sobě vůbec myslel!?).
Ale na Harryho po návratu madame Hoochové rychle zapomněla. Toho dne totiž poprvé sama letěla! Vlastně to ani nebylo tak těžké. Stačilo křiknout na koště: „Vzhůru!“ a kupodivu ho měla hned v dlani.
Pak na něj sedla a ono to šlo: byla pět stop ve vzduchu a vůbec se nebála, skoro jako kdyby už létala někdy předtím. Byl to tak báječný pocit! Připadalo jí, že je konečně v něčem alespoň trochu dobrá!

Z Angelinina pohledu se dnešní hodina přeměňování příliš nevydařila.
Z pohledu jiných se táž hodina vydařila náramně.
A někdo začal Angelinu smrtelně nenávidět.

„Moc se omlouvám. Vážně nevím, jak se to stalo.“ Skoro se jí chtělo brečet. Přece tolik trénovala!
„Co to mám na zadku!?“ kvičel Goyle.
Draco jen stěží přemáhal smích.
„Měla jste mu pouze změnit barvu kalhot,“ podotkla profesorka McGonnagallová.
„Co tam mám?! Něco se mi vzadu zaháklo!“ vykvikoval mohutný Zmijozel.
„Vypadá to jako prasečí ocásek,“ konstatovala Lucy.
Katiinu poznámku, že se to k němu náramně hodí, naštěstí slyšely jen její kamarádky – a Draco, který smíchy bezmála slzel.

„Takže vy neposíláte vaše zločince do Azkabanu?“ zajímal se Remus, když jim Anika ukazovala kouzelnickou část Helsinek, včetně budovy soudu a věznice.
„Neposíláme. Tohle je sice jen vazební věznice, ale existuje ještě místo za polárním kruhem, kde je vězeňská kolonie společná pro celou Skandinávii, Finsko, Island a Pobaltí. Internovaní mají šanci se tam napravit. Mozkomory a Azkaban považujeme za nehumánní.“
„S tím by se dalo souhlasit,“ přikývl Remus.
„Ale k čemu takové vězení je?“ tázal se Sirius.
„A k čemu je vězení, jehož jediným cílem je, aby tam dotyčný zešílel?“ odpověděla otázkou.
„Jedna nula pro Aniku, Siriusi,“ usmál se Remus.

„Kolektivní hluchotááááá, lepší je než nahotáááá, a když přijde dřímotááááá, tak přiskáče marmotáááá…“ vyrážel ze sebe na pódiu divoce frontman skupiny Řetězy svobody.
„Ten si určitě něco šlehnul,“ konstatoval naprosto znechuceně Sirius. „Vždyť to vůbec nedává smysl.“
„Možná jen nevidíme skrytý záměr,“ podotkl Remus. „Jak se jmenuje ten umělecký směr používající náhodné shluky slov?“
„Dadaismus,“ odvětila jejich nová známá, hezká blondýnka s bohatými loknami – na rozdíl od nich pila jen zázvorovou limonádu. „A zpívá o syslech.“
„Poslyš, Aniko,“ obrátil se k ní Sirius, „neukázala bys nám raději večerní Helsinky? Z tohohle děsného řevu bychom tady za chvíli totiž opravdu ohluchli.“

Konečně bylo jaro! Psát esej venku byl skvělý nápad. Venku u toho mohla totiž jíst (z knihovny by ji madame Pinceová vynesla v zubech).
Celofán šustil a řádky na pergamenu utěšeně přibývaly.
Obal od čokolády spadl pod zídku.
Hbité prsty roztrhly další obal a odlomily si hned celou řadu bílých kostiček.
Brk se míhal sem a tam.
Třetí čokoláda zmizela brzy za dvěma předchozími.
Profesor Binns bude mít z tak dlouhé a podrobné eseje jistě radost.
„Nejsi už trochu přeslazená?“ ozval se za ní chlapecký hlas.
„Ani náhodou. Dala bych si ještě čtvrtou, kdybych ji měla. Čokoláda mi pomáhá myslet.“

Jedno věděl jistě: s mudly už nechce mít nikdy nic společného. Zejména ne vztahy! Začalo to slibně, ale nakonec jí byl jen pro smích. Láska se změnila v nenávist, která záhy obsáhla všechno mudlovské. Myšlenku, zda to nebyla příliš přecitlivělá reakce, vždy rychle zaplašil.
Už nedokázal vyučovat Studium mudlů, tak požádal Brumbála o jakýkoli jiný předmět. Volné bylo bohužel jen jedno místo, ale nakonec se mu to docela hodilo. Obrana proti černé magii měla k černé magii dost blízko. Už se mu nikdo vysmívat nebude!
Quirinus Quirrell si těsně před smrtí uvědomil, že se mu jeho přecitlivělá reakce stala osudnou.

„Nejdřív přečti postup,“ vyzvala Katie Nevilla. Mrkla k vedlejšímu stolu, kde pracovali Draco s Angelinou. Trochu Dracovi záviděla, anebo záviděla Angelině. Zkrátka by raději pracovala s jedním z nich než s Nevillem Longbottomem, který byl v lektvarech opravdu mizerný parťák.
I teď se tvářil bezradně. „Píšou tu: přidat řasu. Má to být moje nebo tvoje?“
Má to být mořská řasa, ty tupče. „Ne, Neville, myslí tím mořskou řasu. Tohleto hnědé, co máme nachystané vedle oddenku zázvoru.“
„Neuraž se, Katie, ale to je ženšen.“
„Jsi si jistý?“
„Tímhle stoprocentně.“
Měl pravdu a Katie byla v tu chvíli rudá až za ušima.

„Jaká kapela vystupuje další?“ naklonil se Sirius k Remusovi.
„Řetězy svobody.“
„Ti jsou hrozní,“ konstatoval Sirius znechuceně. „Zajdu si na záchod.“
„Fajn, zatím skočím pro pivo.“

Cestou ke stánku ovšem Remus omylem vrazil do jakési hezké světlovlasé dívky, a když se jí omlouval, zjistil, že je to táž, o které Sirius prve myslel, že je tu se Snapem. Což ovšem nemohla být pravda, neboť byla očividně místní. Naštěstí mluvila anglicky.
„Jak se vám líbí program?“ tázal se zdvořile.
„Až na ty Řetězy svobody dobré,“ usmála se.
Úsměv jí oplatil. „Mluvíte stejně jako můj kamarád. Támhle zrovna jde, pojďte, představím vás.“

Lily hůlkou jemně naznačila devítku.
„Nedělej to!“ varovala ji Hermiona přísným hlasem, ale bylo již pozdě. Z Liliiny hůlky vytryskl proud růžového světla a jako chumel cukrové vaty obtočil Hermioniny kotníky.
Slečna Grangerová pronikavě zaječela, což samozřejmě přitáhlo pozornost všech ostatních studentů i profesora Kratiknota.
„Tak to jsem ještě neviděl, slečno Mustonenová!“ zavrtěl překvapeně hlavou, když spatřil, co má Hermiona na nohou. „Že zrovna vy máte sklony k takovým šíleným kouzlům.“
Hermiona totiž neměla na nohou své boty, ale velké, huňaté, sytě růžové, skrz naskrz roztomilé papuče s mohutnými, plyšovými králičími hlavami na špičkách. Ta levá na Lily rozpustile mrkla.

Festival v Helsinkách byl velkolepou událostí, kam se sjela kouzlenická mládež z celého světa.
„Neotáčej se,“ vyzval tiše Remus Siriuse.
„Proč? Nějaká až moc pěkná buchta?“
„To jsem zrovna nemyslel, i když ta drobná blondýnka je dost pohledná.“
Což ovšem říkat neměl, protože právě to vyprovokovalo Siriuse, aby se otočil.
„U Merlinovy prdele! Co tady dělá Srabus?!“
„Očividně čeká ve frontě na pivo a kalakukko. Půjdem taky? Mám hlad.“
Sirius zavrčel. „Radši se budu postit, než bych si šel stoupnout do fronty za Srabuse.“
„Jak chceš. Já jdu.“
„Myslíš, že ta hezká holka je tu s ním?“ napadlo vzápětí Siriuse.

Hodiny kouzelných formulí míval Nebelvír s Havraspárem. Lily měla ráda ty hodiny, kdy pracovali ve dvojicích. Snažila se vždy dostat do páru s Hermionou Grangerovou. Vzájemné ubíjení se argumenty totiž považovala za skvělé cvičení vlastního rozumu a debatních schopností.
„Dělá se to takhle, švihnout jakoby do osmičky a prudce přiklepnout,“ poučovala Hermiona.
„Myslíš, že by z toho vyšlo nějaké jiné kouzlo, kdybych místo osmičky udělala devítku?“
„Nepochybně ne!“ zavrčela Hermiona, která debatovat zjevně nechtěla. „Musíš poslouchat instrukce. Od toho jsme ve škole.“
„Myslíš, že v učebnicích je jediné správné řešení? Co když je víc možností, jak…“ Hůlkou jemně naznačila devítku.

Toho roku očekával Brumbál příchod prvních ročníků s opravdovým napětím. Jednak do školy nastupoval Harry Potter, kterého chytře ukryl v tuctové mudlovské rodině, jednak měly přijet dívky z Elevendays, a to hned čtyři.
Brumbála vždycky bavilo tahat za nitky a sám nebýt viděn, být tajemným hybatelem v pozadí, který ovlivňuje víc, než ostatní čekají. S tím Elevendays mu to ale nevycházelo. Na Aliu totiž nefungoval ani jeho šarm ani osvědčené manipulativní techniky, takže měl dlouhodobě až katastrofální nedostatek informací.
Kdo byly ony tři dívky, které přijedou s tou, o níž věděl?
Navíc ta malá Finka určitě není tak docela Finka!

„M-mm-mrtvé schránky jsou velice zákeřné,“ vysvětloval profesor Quirrell. „M-mohou vás p-ppozřít, než napočítáte švec.“
Někdo vzadu se zasmál.
Angelině to vtipné nepřipadalo. Spíš jí to nahánělo hrůzu. „Co se stane s člověkem, kterého mrtvá schránka pozře, pane profesore?“ zeptala se nahlas.
„Dd-dobrá otázka, slečno Smithová. Takového člověka už nikdo nikdy neviděl. Asi je navždy pp-ppozřený.“
„To jsme se toho dozvěděli,“ zamumlal Draco, který seděl vedle ní.
„Mm-možná se takoví lidé vracejí zpátky o světa jako zz-zombie,“ pokračoval Quirrell.
Teď se nesmál nikdo.
Anegelinu napadlo, nikoli poprvé, co se vlastně stalo s jejími rodiči. Co když i je pozřela mrtvá schránka?

„Takže tvůj táta sbírá takové ty mudlovské věcičky? Technické vynázely nebo jak se tomu říká?“ tázala se u oběda Angelina.
„Vynálezy,“ opravila ji Hermiona.
„Není to jedno?“ protáhl Ron. „Prostě různá mudlovská udělátka. Nedávno získal přístroj na sušení vlasů. Ale moc nevíme, jak to přesně funguje. Máma si stejně suší vlasy kouzlem.“
„Jmenuje se to fén,“ poučovala Hermiona. „A vůbec se nedivím, že vám nefunguje. Potřebujete k tomu totiž elektřinu. Máte?“
Ron pokrčil rameny a pohlédl na Angelinu, která rovněž pokrčila rameny. „Alia, moje pěstounka, si také myje a suší vlasy kouzlem. To já bych nechtěla. Mám totiž ráda vodu.“

„Jedu do Skandinávie,“ oznámil Sirius.
„Co tak najednou?“ zajímala se Lily.
„Remus má potíže. Stará Parkinsonová si usmyslela, že ho získá pro dcerušku. Dost na něj tlačí. Remus usoudil, že zmizet na pár měsíců z Británie může pomoct. Třeba mezitím zahájí Parkinsnová štvanici na někoho jiného.“
Jamesovi se dost ulevilo, že on už ženatý je.
„Takže jedu s ním,“ pokračoval Sirius. „Jednak na něj dám pozor, jednak se mi to taky hodí. Zapletl jsem se s jednou londýnskou herečkou a mám takový hnusný pocit, že to začíná být až moc vážné. Navíc v Helsinkách bude v srpnu kouzelnický hudební festival.“

„Tak,“ řekl Harry. „Princip znáte. Základem je šťastná vzpomínka. Teď byste to mohli jeden po druhém vyzkoušet. Začne třeba…“ zrak mu padl na Angelininu havraspárskou kamarádku, „třeba Lily.“
„Tak jo!“ Nadšeně postoupila doprostřed.
„Jsem zvědavý, jakou podobu bude Lilyin patron mít,“ zašeptal Neville. „Možná motýla. Hodilo by se to k ní, jemný, pestrobarevná křídla…“
„No, aby ses nedivil,“ ucedila Angelina.
„Do háje, co je to za bestii!!!“ vykřikl zděšeně Harry.
„Tak to si děláš psinu,“ hlesla Lucy.
„Spíš medvědinu,“ opravila ji Lily. „Myslím, že je to lední medvěd.“
„Poslyš, ale normálně… normálně nejsou takhle obrovští, že ne?“ ujišťovala se Angelina.

Draco tvrdil, že kolejní příslušnost se často dědí. Katie to dlouhé týdny vrtalo hlavou, pak se odhodlala k činu. V knihovně, jak zjistila, byly uložené seznamy studentů jednotlivých kolejí, knihy zavedené snad už někdy v sedmnáctém století.
Její rodiče mohli chodit do Bradavic přibližně před dvaceti až padesáti lety… Takže pokud projde Zmijozelskou knihu, narazí tam na ně, ne?
Strávila nad tím čtyři měsíce. Našla Dracovy rodiče, starého Crabba, Goyla, Parkinsona, profesora Snapea… Ale po jakémkoli Cunninghamovi jako by se země slehla. Přece ho tam nemohli zapomenout napsat! Nebo snad ano? Co když tam přece byl a ona ho přehlédla?

„Vážně nechápu, Draco, proč se kamarádíš s tou největší sebrankou na škole,“ podotkla Katie, po jedné zvláště nevydařené hodině Obrany proti černé magii. „Crabbe s Goylem se zase předvedli. To, co udělali Nevillovi je hnus.“
„Longbottom se z toho na ošetřovně vylíže.“
“Jasně. Ale tady jde o princip!!!” zavrčela rozzuřeně. „Ti dva jsou příšerní! A nesnaž se mi tvrdit, že ne!“
„Ono se tak nějak čeká, že budou moji kamarádi. To už jsem ti přece říkal,” argumentoval otráveně.
„Tak se na očekávání vykašli a kamaraď se s někým pořádným!”
„Ale já se kamarádím s někým pořádným, Katie,” usmál se Draco.