Moje články

„Ahoj. Senát přistoupil na podmínky. Zítra odlétám. Konec zprávy. Odeslat králi Haigurovi.“
Erma Yeovil vypnula komlink a pohlédla na stín za sloupem.
„Čekal jste něco jiného?“
Stín vystoupil na světlo. Skywalker.
„Nejsem žádný špion,“ pokračovala podrážděně a ukázala na implantáty za ušima. „A už vůbec ne napůl droid.“
Pobavený úsměv. Povytáhl si rukáv. „Já také ne.“

„Nazdar, Štěkno, Baris. Konec tréninku.“ Skywalker se zašklebil na Ermu. „Výhoda mistrovského stavu. Můžete vyhánět padawany z učeben. Osvětlení Tatooine, poledne.“
Erma si zakryje slzící oči.
„Deset let bez tréninku je hodně. Obnovit vaše schopnosti naplno by normálně trvalo měsíce. Vy budete potřebovat rychlokurz.“

„Zní to spíš jako past než diplomatická mise,“ řekl Anakin. „Tady musí být ve hře mnohem víc.“
Daleko pod nimi se v záři zapadajícího slunce míhaly vozy, droidi a lidé jako mravenci.
„Situace na Alhsis je nepřehledná,“ řekla Padmé zamyšleně. „Část politické reprezentace opustila jednání s Republikou, obávají se zásahů do vnitřních záležitostí. Kolují ale zvěsti, že jednají se separatisty a plánují státní převrat.“
„Ozbrojený doprovod nebude stačit. Takové podmínky neměla přijmout. Něco tady nesedí.“
„Potvrdils můj dojem.“
Anakin odlepil pohled od zlatavých mravenců a protáhl se. „Udělám si malý výlet.“
„Pokus se nezpůsobit žádný diplomatický incident.“
„Já? Nikdy.“
„Nepovídej.“

Alhsis se nachází blízko hranic separatistického prostoru, uprostřed jednání o připojení k Republice a s Obchodní federací za humny. Ideální místo na výlet.
Do takovéhle situace se posílají rytíři Jedi, ne senátoři. Natož jejich rodinní příslušníci.
Erma vždy vyhlížela křehce. Bílé vlasy ale měla zapletené do důmyslných vln, které připomínaly oblaka na Naboo a nijak nezakrývaly její tvář. Sebevědomý tah.
„Jaká je momentální situace?“
„Král Alhsis se potýká s povstáním a požádal senát o mediaci. Háček je v tom, že jsem jediná osoba, na které se všechny strany shodly.“
„Znáš důvod?“
„Ano. Krále Alhsis znám deset let. Máme... mnoho společného.“

Padmé tiše vyklouzla z postele a otevřela blikající záznamník. Tři nové zprávy.
„Nespal jsem,“ řekl její manžel.
„Nepříjemné sny?“
„Nevypadalo to jako sny.“
„Kolikrát se tvoje vize vyplnily?“
Anakin protočil svoji mechanickou ruku v zápěstí. „Kontakt zase zlobí,“ řekl. „Kde máš...?“
„Spodní police napravo. Musíš to dělat zrovna teď?“
Ráda Anakina pozorovala, když se zaujatě zabýval nějakým mechanismem. Výjimkou byla jeho ruka. Jako kdyby si zaryl šroubovák dovnitř svalu.
„Musíš ty prohlížet zprávy hned po probuzení?“ opáčil on.
„Touché. Pokračuj.“
„Pokračuj.“
Padmé zapnula první zprávu.
„Dobrý večer, Padmé.“ Senátor Yeovil. „Ermu čeká diplomatická mise. Mohla by se s vámi poradit?“

Světlo. Příliš moc světla. Když Erma otevře oči, ostře rudou střídá ostře bílá. Sucho. Horko. Písek.

"I v poušti. Bez výjimky. Vždy zůstaňte na místě," slyšela na posledním kurzu přežití. "Vrak je z výšky dobře vidět."
"To je nevýhoda, pokud jste byli sestřeleni nepřítelem," namítla tehdy Padmé.

Padmé.
"Padmé!" Sáhne vedle sebe. Sedadlo. Řízení. Žádné tělo.
Pohyb. Nalevo. Venku.
"Musíme pryč," promluví Padmé. "Dokážeš vstát?"
"Ano." Erma se vysouká se z lodi a musí stáhnout kapuci přes tvář. Zatracené světlo.
"Vezmi tenhle vak."
Padmé si vždycky umí poradit. Erma ne.
"Co teď vidíš?"
"Vůbec nic," přizná Erma.
"Pojď. Povedu tě."

„Adam je jasnovidec. Jako bonus čistej.“ Diviš mě nasměruje k muži v křesle s blokem na klíně.
„Co znamená čistej?“
„My dva to neschytali. Tak atraktivně vypadáme, protože jsme prokalili víkend v Berlíně. Dáváme dohromady informace.“

„Tichavský.“ Na moment se vynoří z přítmí nad lampou. Tmavé oči. Hezký úsměv. Hezké ruce. Před pár lety by mi dokázal zamotat hlavu na počkání. Před pár lety.
„Potřebuji se na tebe naladit. Neformuluj myšlenky. Stačí mi obrazy.“
Večer. Usínám doma. Ráno. Svítá. Cizí byt. Cizí mrtvola. Vzpomínka se třese, nejde zaostřit. V hlavě mi buší.
„Mám to.“ Hrot tužky se rozběhne po papíru.

Nevaž se, odvaž se od striggy
S respektem k potřebám od Linkového stykače
Doma od ef77
Pomocníček nápovědníček od ChaosPrince

A v neposlední řadě pár letošních seriálů:
Pod povrchem od Tory
Zlováci od matheje
Truchlící kámen od Aries
Toto a případ unesených magických dětí od Dede
První krev od Avevy

... plus mnoho dalších

Když vám opět lidští chuji život v dubnu komplikují od Skřítěte
Tramvajácké Silvestrovské varieté a Zdechlina od Linkového stykače
Reinkarnační Hoďte je do Kombajnu od Roedeera
Reichenbašské stíny a (Ne)otrávené jablko
, aneb trocha kanonického Holmese od eff77
Pragmatické Běžte se zabíjet jinam! od striggy
Řečiště od Birute
Jaksi povědomá Moje hra od ChaosPrince
Kousavá Kapitola sama pro sebe od Amaranty

Stvoření od ChaosPrince
Problém se někdy nachází mezi sedačkou a panelem od Linkového stykače
Drabble mlýnské od milly_jj
Po srdcích od Apatyky
Zázraky se neopakují od Esclarte
Úloha z prvouky od kytky
Detektiv Columbo pro malé i velké čtenáře od Smrtijedky
O dvou chaloupkách od Erendis
Ne je ne od Esti Very
Kouzelné vylepšení mezilidské komunikace od Carmen

Vítejte ve světě, který není příliš odlišný od toho našeho.
Existuje v něm magie, kterou někteří disponuji a jiné odrazuje. V moderním světě však ztrácí nejen potřebnost, ale také své místo.
Žijí zde čarodějové, které rozpoznáte na první pohled nebo taky nikdy. Možná se jim vyhnete s pocitem nepatřičnosti. Možná se jich ve skrytu obáváte.
A taky Úřad pro bezpečnost a regulaci magie (UBRM) neboli stínaři, kteří stíhají magické zločince a jejich elitní jednotkou lovců se navzájem straší malí zlobiví čarodějníčci. Ti nezlobiví nemají důvod se jich obávat. Anebo ano?

Noru stínaři ani lovci nijak neznepokojují. Nevyhledává průšvihy. Což bohužel nevylučuje možnost, že si průšvih nenajde ji.
Pod povrchem se totiž vaří něco zlověstného.
A brzy to bouchne.

Kdo a proč chce vyvolat válku mezi čaroději?

První díl najdete zde.

Roman balí nástěnku do složky pro státní zastupitelství. Je načase opustit bezpečný dům.
Odnesu hrnky do kuchyně. Potřebuji nabrat dech a síly. Tenhle den ještě neskončil.
Kroky.
„Stále máš na sobě telepatickou pojistku,“ řekne Adam.
Málem upustím hrnek.
„Tu už zrušil Fajermon, když se mi hrabal v hlavě.“ Nádech. „Pokud mě už nechceš nikdy vidět, pochopím to. Hrabat se v hlavě tobě mně nedělalo radost.“
„Nemohla jsi jinak. Příliš ti na mě záleží, že?“
Vydechnu. Zavřu oči. Přikývnu. Doufám, že odejde.
Najednou se ke mně přitiskne celým tělem, mám jeho ruce vlasech, jeho rty na svých.
Tenhle den ještě neskončil.

„Myslím, že chtěl… zachránit nejen sebe,“ řekne Roman opatrně. „Tohle musel plánovat dlouho. V UBRMu měl po ruce složky členů speciálních jednotek a sledovaných čarodějů. Vybíral pečlivě, bezúhonné čaroděje s potenciálně nebezpečným nadáním a oběti, které taky vzbudí emoce. Soudně trestané, zadlužené, nepřizpůsobivé… Když jsem ho viděl naposledy, ptal se mě, jestli jsem si nikdy nevšiml něčeho divného na UBRMu. Nic víc. Nikdy by mě nenapadlo…“
„Mě taky ne,“ řekne Adam. „Diviš věřil, že společnost čaroděje vytlačí na okraj. Viděl smysl v izolaci a vlastní samosprávě. Proto pomáhal Solnické.“
„Získat lidi je snadné, když umíte magicky manipulovat emoce,“ odpoví Roman.

Poslední porci čokolády uloví Adam. Posadí se k nám.
Na stole leží seznam jmen. Většina přeškrtnutá, mezi nimi moje. U zbylých poznámky „vězení“, „psychiatrie“ nebo křížek. Přeškrtnuté otazníky. Nepřeškrtnutý u jména Marek Přibyl. Poznámka „potvrzení totožnosti nemožné“.
„Co je to?“
„Seznam čarodějů s empatickým nadáním. Jen takoví umí vytvořit telepatickou pojistku vázanou na emoce. UBRM je monitoruje jako rizikové osoby.“
„Je tam Nora.“
„Ji taky.“
Proto jsem se dostala takovým fofrem na první místo stínařské pátračky. Vedou si na mě složku přes dvacet let.
„Budou mě sledovat až do smrti, že?“ Pak mi to dojde. „Fajermon chtěl pryč. Od nich.“

Naliju si z kastrolu hrnek horké čokolády. Ještě zbývá porce pro jednoho.
Je po všem. UBRM se rozpadá zevnitř. Fajermon je bezpečně pod zámkem.
„Jak jste mě našli?“
„Jeden zahraniční kolega našel tvého otce a vystopoval tě přes krevní pouto,“ odpoví Roman. „Začali jsem tě hledat, když Sabina vydolovala z našeho systému číslo, které anonymně udalo Konstantu. Solnická okamžitě poznala, že je Divišovo.“ Povzdech. „Už byla u soutoku. Našla jeho tělo.“
Blízký kamarád. Slepá skvrna. „Byli jste si s Fajermonem blízcí?“
„Kdysi. Podobný věk, podobné problémy s magií… Mě na UBRMu dokázali stabilizovat. Jeho ne. Postupně se vzdálil. Nám všem.“

Slyším zapraskání. Portály. Jsem unavená.
Obklopí nás přízračné postavy z pověstí a nočních můr. Lovci.
Ta vysoká s jediným okem se vrhne k nám. „Noro, jsi v pořádku?“
Ruce mám rozdrásané do krve. „Já ano.“
„Marku, cos to kurva… pusť ji, no tak…“ Obrátí se na ostatní lovce. „Situation is under control. Thank you.“

Lovci se tiše rozešli. Zůstává Romanova bývalá kolegyně Katja.
„Zřídila jste ho pořádně,“ konstatuje. „To je Marek? Fajermon?“
Roman nešťastně přikývne.
„Můj předchůdce v jednotce lovců,“ pošeptá mi Katja. „Míval problémy s nestabilní magií, jako kdysi jeho otec… Nakonec ho zabila… tedy, to jsme si mysleli.“

Fajermon zírá do ničeho. Pak se rozkřičí úzkostí. Trauma umí nadělat pěknou paseku i s kořeny ve vzpomínkách. Natož bez nich.
Poutací kouzlo se utáhne. Ztratil příčetnost, ne magii. Nepouští ze mě pohled. Nemrká. Ret si prokousl do krve.
„Rozvaž mě!“ vyrazím ze sebe. „Dokážu ti pomoci.“
Oheň, Fajermonův živel, nemá tvar ani místo. Bez kotvy nikdy nenajde realitu.
Pouta se rozpadnou.
„Nehodlám se nechat usmažit. Jestli se otočíš, zdrhám odtud.“
Přikývnutí.
Kleknu si na zem za Fajermonova záda.
„Podej mi ruce.“
Poslechne.
Zatnu zuby. Kotva mnou projede jako nažhavená kudla.
Jeden z nás promrhal tvůj talent. Já to nejsem.

„Tušil jsem, že moji telepatickou pojistku rozmotáš ty. Viděl jsem tvůj potenciál, už když jsem tě navrhoval do speciálních jednotek.“
Lovec?
„Fajermon.“
Jméno, které Roman sundal z nástěnky. Není několik let po smrti. Je živý až moc.
„Dokonce ani Roman nikdy nezapochyboval?“
„Co chceš ode mě?“
„Tvoji magii.“ Další zlověstný úsměv. „Je na tobě, zda ji budeš používat ty, nebo já.“
Zkřížím dva prsty. Vypadni z mojí hlavy.
„Ani to nezkoušej.“ Nakrčí čelo. „Zajímavé. Připravila ses. Skrýváš něco… důležitého.“
Svět se zamlží. Koutkem oka zahlédnu stínařského telepata. Nesmím. Se. Ztratit. Smysl. Pro. Realitu. Fajermon natrhl dáreček od Adama.
Posluž si, parchante.

Ohnivec mě táhne portálem. Vidím lidskou ruku svírající tu moji. Vidím hořící ruku a moje vlastní škvařící se maso. Dva obrazy stékají v jeden. Je to iluze, opakuji si. Obrací se mi žaludek. Polknu. Zavřu oči. Ruka pustí. Spoutá mě kouzlo.
„Ah. Vždycky na tu disonanci zapomenu. Už se na mě můžeš podívat.“
Maska je pryč. Zůstal muž kolem čtyřicítky v džínách a kožené bundě.
Věnuje mi zamyšlený pohled. „Takový talent a ty jím mrháš na přemlouvání naježených koček, aby si nechaly ostříhat drápy.“
„Co… chceš?“ zaskřehotám.
„Rozbít pokřivený systém. Co jsi čekala?“ Úsměv. „A ty… jsi cena pro vítěze.“

Protikouzlo nefunguje. Diviš ovládá bojovou magii. Já ne. Chytím smyčku, aby mi nerozdrtila hrtan. Kouzlo mě zvedá na špičky.
„Takhle to dopadnout nemělo,“ řekne Diviš. „Adama jsem z toho chtěl vynechat, ale on musel jít problémům naproti a nechat se přizabít stínaři.“
Smyčka mě táhne do výšky.
„Idiote,“ řekne cizí, zkreslený hlas. Zahlédnu ohnivou postavu.
Smyčka praskne. Padnu do mechu a rozkašlu se. Vidím. Vnímám naplno.
„Měls mi ji přivést. Neumíš jediný rozkaz splnit správně?“
Z Divišova těla vyšlehnou plameny. Křičí bolestí. Příliš dlouho.
„Ty půjdeš se mnou.“
Vstát. Pryč. Odtud.
Ohnivec mě popadne mě za paži. „To nebyla otázka.“

Musím popoběhnout, abych Divišovi stačila. „Roman to nemyslel zle.“
„To by neměl. Nakonec by musel podezírat i Solnickou, protože nechala prolézt portálem čtyři stínaře, nebo sám sebe za náhlou změnu postoje… co to říkal o anonymním tipu z Konstanty?“
„Někdo anonymně nahlásil podezřelou aktivitu. Přímo odtamtud. Hovor se povedlo vysledovat přes GPS.“
„Zjistili číslo?“
„Netuším. Podezíráš někoho?“
„Ne.“
Zastavujeme u soutoku dvou potůčků.
„Díky za doprovod. Solnická by mě jinak nepustila ven.“
„Díky tobě, že ses postarala o Adama.“
„Bude mě za to nenávidět.“
„Ne,“ usměje se Diviš, „bude nenávidět mě.“
Kouzlo se mi omotá kolem krku jako žhavý drát.

Do kuchyně nakoukne Roman. „Co se stalo?“
„Hrabala jsem se někomu v hlavě, když se nemohl bránit ani nesouhlasit,“ odpovím. „Dostala jsem přes prsty. Teď je ten marast z Adamovy hlavy bezpečně zapečetěný v mojí hlavě.“ Je načase změnit téma. „Co jsi zjistil?“
„Všechny ty incidenty jsou… okaté. Jako kdyby měly v prvé řadě vyvolat všeobecný chaos a strhnout na sebe pozornost. Zabití mám jen u lidí jako ty, kteří udržují nízký profil.“
„To počká. Jdeme se projít,“ řekne Diviš. „Jen k soutoku a zpátky.“
„Než půjdete… Diviši, ty a Adam sedíte do profilu zasažených. Netušíš, proč vás kletba minula?“

Kdysi dávno všichni lidé uměli čarovat. Byli dobří čarodějové a čarodějky, jako jsou dnes kolem nás. Ale taky byli zlí černokněžníci a černokněžnice.
Tehdy byly často války. Zlí válčili mezi sebou. Zlí válčili s dobrými.
Pak se magie začala ztrácet a války ustaly. Lidé objevovali svět a vynalézali nové věci. Kouzla už nepotřebovali.
Lidé se i dnes můžou narodil jako čarodějové. Poznají to, když vyrostou. Někdo ze tvé třídy může být čaroděj. Třeba ty, tvoje kamarádka nebo tvůj soused v lavici.
Zlých černokněžníků se dneska bát nemusíme. Všichni jsou pod zámkem. Hlídají je dobří čarodějové a osm mocných lovců černokněžníků.

Realita mě uhodí jako šrapnel.
Všechno je iluze.
Bezpečné místo. Adam spící vedle mě. Posledních čtyřiadvacet hodin. Všechno. Roman, starší brácha, jakého jsem vždycky chtěla, konečně někdo normální po sérii blbů, se kterými Sabina ztrácela čas. Neexistuje.
Všechno.
Dostal mě Běs. Jsem ve stínařské cele.
Kurva. Kurvakurvakurva.
„Noro?“ Diviš mi třese rameny. „Tys to přetáhla na sebe?“
Diviš mi vrazí facku.
Bolest funguje.
„Nic nemůže jen tak zmizet…“
„Někam to zavři.“
Zabalit... důkladně schovat... tohle umím.
Sedíme v kuchyni. Diviš si nalévá bílé. Nabídne i mně. Zavdám si přímo z lahve.
„Musím… na vzduch.“
„Sama nikam nejdeš. Jdu s tebou.“

„Fyzicky má jen lehká zranění.“ Fyzicky. „Dokážeš mu pomoci?“
„Nevím.“ Tohle jsem dělala mnohokrát. Traumata, fobie, averze, úzkosti. Nikdy na člověku.
Lidé nejsou zas tak odlišní.
„Dokážu. Teoreticky. Možná mu nepomůžu, ale ani neublížím.“
„Nic lepšího pro něj udělat nemůžeme.“
Adamovy mentální bariéry jsou rozmělněné. Důsledek spánku pod sedativy. Nemůžu se zeptat na souhlas. Rozhlížím se. Opatrně. Mohu něco ubrat. Přidat. Mám tu moc. Odpuzuje mě.
Zahlédnu koutkem oka obraz. Realita se převrací naruby. Telepat mě topí v iluzích.
Drobnosti. Chybějící rezavá tečka v Nořině oku. Odřenina, která nekrvácí.
Trauma koření ve vzpomínkách. Musím je z nich vyplít.
Velmi.
Opatrně.

Posadím se na okraj postele. Adam malátně proplete své prsty s mými.
„Jsi tady doopravdy?“
„Jsem tady, budu tady a příštích osm hodin budu hlídat, aby tě nikdo nevzbudil,“ pošeptám mu. Usmívám se. Křečovitě.
„Tohle je iluze.“
„Není. Myslel sis, že tě tam necháme?“
„Můj mozek zkratuje. Umírám. Konečně… je to vzpomínka.“
„Tohle se nestalo,“ řeknu a přitisknu své čelo na jeho.
„V mojí hlavě ano…“
„Spi. Nikam nezmizím. Slibuji.“
Posunu se výš. Aby neviděl moje slzy.
„Podáš mi tu tužku?“
Podám mu i papír.
Vší silou se bodne hrotem tužky do dlaně. Hledí na stékající krev. Pak se usměje.

Ahoj Mášo,
pamatuješ si mě z návštěvy v Praze? Jsem od Katji z práce. Byl jsem s vámi o víkendu na chatě a prošli jsme lesy křížem krážem. Uměl jsem trochu a špatně rusky.
Čas opravu letí a ty už máš dokonce vlastní e-mail. Katja mi ho poslala pro případ, že se jí nedovolám jinak. Však víš, že se nemůže ani přiblížit ku počítači.
Prosím, hned jí ho vytiskni a dej. Potřebujeme pomoc.
Tohle je pro ni: Vesper 5:45
Moc děkuji!
Roman
PS: Napiš mi pak, jak se máš. Jakpak se má Arja? Už z ní musí být veliká kočka.

Stáhnu telepatickou pojistku ze společníka Němcové ze speciálních jednotek. Odmítl říct, jak se jmenuje. Na první pokus minu smyčku a pavouk mě škrábne. Soustřeď se, sakra.
„Hotovo.“
„Díky. Kdo mi otevře portál? Musím to jet nahlásit na generální inspekci…“
„Pomohlo by nám, kdybyste řekl, co víte… Počkejte. Máte natržený ret. Praštili vás do hlavy?“
„Do zubů. Menší neopatrnost, když jsme si došli pro Tichavského.“
„Omlouvám se, za to můžu já,“ ozve se Němcová. „Blbě jsem se rozmáchla, když jsem toho druhého magora mlátila taserem. Byla jsem tak vytočená, že mi nedošlo, že se ten pitomej krám po první ráně vybije.“

Odbavím dvouhlavou frontu na vytloukání telepatických pojistek a jdu si nalít sklenici vody. Co nevidět se otevře další portál. Sednu venku na lavici. Chci vidět portál zvenčí. Potřebuji na vzduch.
Portál se rozevře jako rána v prostoru. Do existence problikne silueta. Dvě. Žádná. Tři. Dva neznámé hlasy slité dohromady.
„Blanka Němcová“ „nevím“ „chci domů“
Tři lidé, dva hlasy…
Z domu vyběhne Sabina a vyjde Solnická.
„Kolegyně… došla si pro něj…“ Sabina popadne dech.
Solnická vyčaruje štít a řekne: „Můžete projít!“
Z portálu vyklopýtají dva lidé podpírající třetího.
Srdce mi vynechá jeden úder.
„Nejsme všichni zasraný devianti,“ řekne Němcová místo pozdravu.

Cvakne klika. Málem spadnu z gauče.
Diviš.
„Noro, přišli dva noví lidi zvenčí.“
Prokletí čarodějové se stahují sem. Vrána k vráně.
„Pošlu je pak Romanovi.“
Diviš přehlédne nástěnku a ukáže na červený pruh mezi mnou a Adamem. „Co znamená tohle?“
Roman zvedne oči ke stropu. „Že máte všichni neuvěřitelně dlouhé vedení.“
„Každý nemůže být Sherlock.“
„Zpátky k práci,“ řeknu rázně a vystrčím Diviše ze dveří.

„Znáš se s Adamem hodně dlouho, že?“ zeptám se. Dřív, než se zeptá on.
„Od školy, bydleli jsme spolu na pokoji a byli oba stejná telata…“ Povzdech. „Ale jestli ho znám doopravdy, ti říct nedokážu.“

„Noro… našla jsem u nás v systému tvoji složku.“
Posadím se. Vklouznu nohama do mých pracovních goretexek.
„Bylas vedena mezi kandidáty do našich speciálních jednotek. Nebylo to příliš rozpracované, není tam ani návrh tě kontaktovat…“
Na levé botě jsem udělala tři uzly.
„Ta složka včera vyskočila znovu. Jsi v pátračce vyeskalovaná na první místo s poznámkou ‚možnost odstranění telepatických bloků‘.“
Stínaři mě prosí o pomoc? „To… to je absurdní.“
Skončím někde v kobce. Zmizelá a zřízená jako Adam. A kdoví, k čemu donutí mě.
„Máš plné právo poslat je do prdele,“ ozve se Roman od nástěnky. „Já bych to udělal.“

Vyzuju si goretexky a plácnu sebou na gauč. Popatřím na boty. Naštěstí jsem je po posledním návratu ze zoologické důkladně vykartáčovala.
Sabina se sehne, aby neshodila provázek z nástěnky a spokojí se s křeslem vedle.
„Tak co?“
„Určitě se mi budou zdát sny ve zdrojáku.“
Když přivřu oči, vidím všude pavouky z černých pásků. „Vítej v klubu.“
„Co ty?“
„Odblokovala jsem devět lidí i s Romanem a Solnickou. Všechny, co jsou tady.“ Zívnu. „V Konstantě nás bylo minimálně pětadvacet.“
Ticho.
„Můžeš odblokovat sama sebe?“
„Ne.“
„Vždyť tady máme dva velemágy. Jaktože to nedokážou oni?“
„Nemám tušení.“
A děsí mě to.

Roman upíjí kafe a zamyšleně zírá do popsaného papíru. Vypadá mnohem líp než celou dobu, co ho znám.
Solnická se posadí naproti mně a vezme mě na ruce. „Beru na sebe veškeré riziko.“
Tohle mě moc neuklidnilo.
Pracuji opatrně. Stejný pavouk. Stejná vlákna a smyčky. Stejné číhání.
Stejně rychlý konec.
„Je pryč. Tedy… doufám.“
„Otestuji to.“
Solnická jde ke svému profilu na nástěnce. Jde na nebezpečné pole. Jestli můj postup nefungoval, bude ji test pěkně bolet. Ani nezaváhá. Probírá se lístky. Usměje se a pohladí červený pruh vedoucí k manželce.
Pak se obrátí ke mně. „Kolik lidí dneska zvládneš odblokovat?“

Romanova nástěnka částečně mizí mimo trojrozměrný prostor.
Čára na papíře má jeden rozměr. Papír samotný má dva. Běžný svět tři. Roman pracuje se čtyřmi. Přeskakovat mezi dimenzemi je jako přeskakovat mezi listy v knize. Když jste velmi blízko, prosvítají k vám písmenka z původní stránky. Tohle moje hlava nepobírá.
Provázky mají různé barvy. Mě a Adama propojuje hned několik červených. Uhnu pohledem.
„Romane? Nesu ti to kafe.“
„Díky.“ Roman sebere ze země dva fixy.
„Ověříme s Norou vaši teorii o magické pojistce. Chci, abyste si prohlédl její strukturu,“ řekne Solnická. Zamžourá na nástěnku. „Udělat z vás lovce bylo plýtvání talentem.“

„Lovce tady máte dvakrát… Jáchimová a Klekánice jsou tatáž osoba. Já a Běs taky. Sibiřanka už je rok zpátky na Sachalinu.“ Roman se zarazí uprostřed pohybu. „Proč je tady Fajermon?“
„Zařadila jsem všechny lovce.“
„Vždyť už je několik let po smrti.“ Roman sundá z nástěnky lístek s přezdívkou a občanské jméno. Sjede pohledem ke svému vlastnímu profilu. „Tady je taky chyba.“
Solnická se napne. Roman se blíží do nebezpečných vod. Teoreticky.
„Nikoho jsem nemohl zranit, sousedi byli na dovolené.“ Zachytí Solnické pohled. „Nic mi nehrozí. Moje telepatická pojistka je pryč.“
„Jak?“
Roman se tázavě podívá na mě. „To nevím,“ řekne.

Diviš Veverka mě pozdraví trpkým úsměvem a jde pomoct Sabině odnést vybavení z auta do odstíněné chráněné místnosti v druhém patře.
Solnická zavede mě a Romana do pokoje s nástěnkami polepenými různými papíry. Různé rukopisy. Pokusy o nákres struktury kletby. Adamovy kresby.
„Jak s tímhle můžete pracovat?“ řekne Roman. „Potřebujete minimálně trojrozměrné rozložení. Dovolíte?“
Solnická se pousměje. „Proto jsem vás sem vzala.“
Roman vezme celé propletené schéma z nástěnky, odmanévruje je doprostřed pokoje a začne rozkládat do prostoru.
Shora zaslechnu ránu a Sabinu nadávat. Solnická zvedne oči ke stropu.
„Pátý schod do druhého patra je ruplý. Pořád na to zapomínáme.“

„Tohle může položit celý Úřad,“ pronese Solnická zamyšleně. „Dokud jsme ale sami hledaní, nemůžeme s tím ven.“
„A co Tichavský?“ namítne Roman. „Mezitím může skončit jako další nezvěstný nebo… nevyjasněné úmrtí.“
„Dostat odtamtud Adama bude kapitola sama pro sebe. Nejspíš ho pustí sami, mají svých problémů dost…“
V jakém stavu? chce se mi zařvat.
„Nenecháváme nikoho ve štychu. My ne. Musíme navázat kontakt s UBRMem a postupovat velmi opatrně… ale váš tři teď potřebuji jinde.“
„Cokoliv jste slyšela o lovcích, je pravděpodobně nesmysl,“ řekne Roman. „Sami ty fámy pouštíme na internet.“
„Nepotřebuji vaši multidimenzionální magii, Romane. Potřebuji vaše multidimenzionální myšlení.“

Zastavím auto na příjezdové cestě. Ticho je nedýchatelné.
Na okno zaklepe Solnická. „Jděte na vzduch,“ řekne, když otevřu okénko. „Auto zaparkuju.“
Sabina přikývne. Podám Solnické klíčky.

„Nikdy bych vás dva nepodrazila,“ prolomí ticho Sabina.
„Nikdy bych se tam nevrátil…“
„Nejsem žádný sobecký jedináček…“
„Nevěděla jsem, co se děje…“
Solnická je zpátky. „Co jste zjistila, Sabino?“
„Spravuju systém… stínařům. Vidím i kam nemám, ale… děje se tam něco zcela mimo záznamy. Přišla jsem na to až dnes, přísahám… zmizelo u nás několik lidí. Za poslední půlrok. Včetně Tichavského… ale po něm se shání naši vlastní lidé a… Roman ví, kde je.“

Portál se zrodí přesně v celou. Lasička v trojúhelníku. Můžeme jet.
Ocitnu ve víru světla.
„Kdo jsi?“ zeptá se portál. Vstupní zkouška.
„Nora Dauschingerová.“
„Roman Marášek.“ „Sabina Rybářová.“ Slyším je zdálky.
„Co hledáš?“
„Karolínu Solnickou.“ Tři hlasy, stejná slova.
„Co chceš?“
„Chci z tohohle průšvihu ven.“ „Chci zjistit, co se děje.“ „Chci dostat Noru a Romana do bezpečí.“
Najednou jsem sama.
„Co chceš?“
„Chci svůj život zpátky,“ zachraptí Roman.
„Chci ven z tohohle marastu!“ vyjede Sabina.
„Komu sloužíš?“
„Sama sobě.“ „Nemám ponětí.“ „Monstrům.“
„Důvěřuješ jim?“ zeptá se hlas Solnické.
„Rozhodně.“ Zachvěje se mi hlas. Romana ani Sabinu neslyším.
„Můžete vstoupit.“

Adam cítí ve vlasech krev. Někdo ho zvedne do kleku. Lovec.
„Mám ho, vypadněme odtud,“ rezonuje mu v lebce.
Adam popadne lovce za zápěstí. Drží zároveň plášť a holou ženskou ruku. Soustředí se na rozbití iluze.
Vize uhodí jako facka. Lovkyně překročila bod nenávratu. Za pár okamžiků její hlavou proletí kulka. Není už jiná možnost. Adam využije fyzický kontakt a pošle vizi lovkyni. Základní telepatii ještě zvládne.
„To ne, ještě ne, nejsem připravená“
Matně vnímá magický souboj lovkyně a Solnické.
Nora. Dostala se do bezpečí?
Pak slyší třesknutí, lovkyně ho pustí, další třesknutí, a bolest se mu zakousne do ramene.

Portál je v okresním městě třicet kilometrů daleko a do otevření hodina a půl. Zaparkujeme na benzínce. Zapínáme mobily. Hromady oznámení, zprávy a nepřijatých hovorů. Jakmile má Roman volné ruce, rozjedeme se směrem pryč od portálu.
Auto je plné hlasů.
„… jsem v pořádku, mami…“
„… přespávám u kámošky v Liberci…“
„… zavolám ti, až budu vědět víc…“
„… dávej na sebe pozor…“
„… můj konzultant se připletl k té včerejší razii. Jméno je Tichavský Adam. Byl u nás na ošetřovně a od té doby je nezvěstný. Všechny naše záznamy o něm zmizely… “
„Jachi, jestli jsi v pořádku, ozvi se.“
Vypínáme mobily. Roman otáčí auto.