Seděli pod noční oblohou, choulíce se k sobě. Vzduch byl chladný, léto už ztrácelo svou sílu. Cikády a cvrčci dali dohromady orchestr a zrovna vrcholila první část jejich symfonie.
Hvězdy zářily jako perly na černém sametu, občas se nějaká zachvěla ve větru.

Skládaly mozaiky příběhů.

Sladká vůně nočních květů nesla se loukou a mámila smysly, lákala do jiných světů.

Lásko padá hvězda, něco si přej.

Padají celé roje, na spoustu malých přání.

Obzor se rozzářil, tou kterou čekali.
Jasná jak královna s vlečkou posetou diamanty.

Snad přináší vítr změn, blýskání na lepší časy.

Až příště přiletí, my už tu nebudem...

Vrazil do něj, když vyběhl ze soudní síně. „Alexa–“ Rozvzlykal se.
„Rychle, ať nás nikdo nevidí,“ řekl Wilhelm a zatáhl Alexandra do své kanceláře.
„Dostali deset let!“
„Kdo?“
Alexandr pochodoval po místnosti, slzy mu tekly po tvářích. „Nic neudělali!“
Pochopení. „Paragraf 129 trestního zákoníku?“
Přikývl.
„Znáš je?“
„Co to s tím má co společného?“
„Znáš je?“
„Neznám.“
Pak oba zmlkli. Ve vzduchu viselo příliš mnoho významů. Jen pár metrů od nich stáli dva muži odsouzení za hřích proti přirozenosti, za neodpustitelnou lásku.
„Odsoudil jsi někdy někoho za...“
Wilhelm přikývl. Pak objal svého muže. Nebylo dobře, ale mohlo být i hůře.

Strhnout, zbořit, zlikvidovat, spálit, nechat vybuchnout, zabetonovat, zdemolovat, zničit! Nezůstane nic, naprosto nic! Rozumíte?! Ani jedna zeď, ani jedna okenice nesmí být ušetřena! Já jim dám památník, já jim ukážu pietní místo. Žádné květiny nebudou. To by tak hrálo!
Ten prokletý sklep, mistře, zabetonujete! Ručíte mi životem, že tam nezůstane nic! Nesmí být poznat ani místo, kde ten zatracený dům stával! Osobně si to zkontroluji! Jestli najdu jen jedinou cihlu, jenom jediný střep z okna, čeká vás jednosměrná jízdenka na Sibiř! Je vám to jasné?!
Máte týden. Příští středu bude ten takzvaný Ipatěvův dům minulostí, tím si můžete být jist!

„Soudružko, moc té bajce nerozumím,“ přihlásí se Zdenka. „Vlk hledá důvod, proč beránka sežrat, obviňuje ho z různých věcí. Beránek obvinění vyvrací, ale vlk ho nakonec obviní, že kvůli němu má hlad, a sežere ho. Proč ten beránek prostě neutekl?“
„Na bajce je důležité naučení,“ vysvětluje Eliška.
„Kdo uteče, vyhraje?“
„Ne, že slabý proti silnému se spravedlnosti nedovolá.“ Měla by asi dodat něco o tom, že Krylov zobrazuje zkušenost z carského ruska, ale v socialistickém řádu že to již neplatí, neboť jsou si všichni rovni. Nedodá. Tahle chytrá holka totiž skončí ve fabrice, kádrově nevyhovuje. Žádná spravedlnost v tom není.

Petrolejka pod trámovým stropem zalévá měkkým zlatým jasem široký stůl.
Drobná tmavovláska vzhlédne od lákavě vonících hrnců na plotně.
„Tak ty jsi Xénie…“ Běla v rozpacích drmolí. „Já jsem Běla. Žena Matesa Fuchse. Pamatuješ si ho? Víš, že umřel? Musíš si o mně myslet, že jsem strašná, když sem vpadnu takhle z ničeho nic. Neobtěžovala bych, na mou duši, ale jsem v hrozné situaci. Nezlobíte se?“
Nejistě pohlédne na Xéniina muže.
Ten se usměje, nabídne křeslo.
Xénie neznámou příbuznou obejme: „Vítám tě u nás.“
Sáhne do kredence pro další talíř.
Světlo lampy se v Běliných očích promění v rozpitou hvězdu.

Viděla v davu oči planoucí spravedlivým hněvem. Viděla oči plné strachu. Viděla i oči těch, kdo se ji marně pokoušeli zachránit.
“Tvé panování nad krajem skončilo,” zadeklamoval inkvizitor a pozvedl pochodeň, “už více nebude trpět pod tvou krutovládou.”
“Zemři čarodějnice!”
Plameny se rozběhly po hranici.
I přes stoupající dým viděla všechny ty lidi, za které od mládí cítila zodpovědnost. A viděla kraj, který s její smrtí ztratí svého ochránce. Povzdechla si a provedla poslední kouzlo.
Čarodějka zemřela a její popel rozfoukal vítr po kraji. Každá částečka, která bývala jejím tělem, nesla požehnání. A kam dopadla, tam panoval klid a štěstí.

Má drahá paní, jak jen říci,
co v tvojí mysli skrývá se?
Snad víš, že měkký plamen svící
jen přidává ti na kráse...

Odleskům jisker ve tvých očích
jen málokdo se ubrání,
ze rtů tvých hlava se mi točí,
tělo tvoje zve k laskání.

Tvůj život s jiným je svázaný,
i když už není nejmladší;
pro mě jsi plodem zakázaným -
- ten je však vždycky nejsladší.

Snad bylo to jen denní snění,
jež vášní náhle zaplálo,
a společné to poblouznění
má s citem ryzím pramálo.

Tou ukradenou chvílí,
než vše nás zase rozdělí,
jsme osudy své zpečetili,
paní Štěpánko, můj anděli.

"Tadyhle jsem si postavil zahrádku," spokojeně se usmál, "a tenhleten strom, koukej, ten se mi povedl, sáhni - radši na to nešahej. Tuhlenc mám nový zvířátka. Jenom ten jednorožec mi nejde. Pár věcí musím vychytat, ale to půjde..."
"Tati, neměl bys to mít vyladěný, než spustíš hrací mód?"
"Hrací mód, hrací mód, neblázni, jedu v buildu. A koukej, tady ten šmatlafous, chtěl jsem, aby mi byl podobnej, teď jsem mu vyrobil kamarádku," dojatě se usmál.
"To teda nejedeš, máš zapnutý samostatný vývoj," povzdechl si Budoucí Syn.
Otec vytřeštil oči.
"No, jedeš naostro. A ti šmatlafousové ti nějak šmataj po tom stromě."

Plavit se po moři osmkrát aspoň
Z toho dvakrát zažít bouři, jednou ztroskotat
Rozluštit zákeřnou hádanku
A přežít to
Zachránit Tars
A dost toho litovat
Utkat se v turnaji
Vyhrát ve hře
A v lásce taky
Užít si pár dní klidu
Oženit se a zplodit dceru (možná v opačném pořadí)
Ještě pár dní klidu
Najednou nestíhat
Přijít o manželku
Seznámit se důkladně s pověrčivostí námořníků
Odložit dítě k náhodně vybraným lidem (jo, v Tarsu)
Truchlit
Trochu vládnout, ale hlavně truchlit
Ještě víc truchlit
Najít dceru
Dokonce najít manželku
Usadit se a hlavně už pro bohy nikam nejezdit a nezažívat dobrodružství

Maturity jsou úspěšně u konce a Lojza a jeho spolužáci se vydávají na jižní Moravu pro víno. Aby to mohli řádně oslavit.
V jihomoravském městečku je právě na návštěvě pan prezident. I s manželkou. Lojza dostává šílený nápad. Sází se s kamarády, že sáhne první dámě na kotník.
Sázka je uzavřena, Lojza se nenápadně prodírá davem občanů až k pódiu s prezidentským párem.
Je na místě. Osměluje se a koná dle sázky. První dáma se usměje. Patrně se cítí být polichocena zájmem mladíka.
Píše se rok 1947. Je to nadlouho poslední rok demokracie, kdy si maturant může něco takového dovolit.

Příjemné dny byly kterékoli, kdy se Rhyse nepokoušelo nic sežrat, zabít, nebo mu snížit plat. Mohlo jich být i víc, jenže jeden z požadavků na příjemný den byl i ten, že Jack mlčel.
Nedokázal to na dobu delší než pár sekund - prakticky kdykoli svedl vychrlit tak pohotové sžíravosti, že Rhys raději chodil na záchod už jen se zavřenýma očima.
Jakmile Rhys zredukoval nebezpečenství okolí na neškodnou ledničku se sendviči a kávomat ve své blízkosti, příjemný den byl stejně předem v tahu, jelikož Jack neopomněl okomentovat, že jen padavka si dává cappuccino a dietní sendvič bez slaniny, a připojil jedno innuendo.

Bylo to horké léto, kdy byl hostem na statku v zapadlé gubernii, kde lišky dávaly dobrou noc, kde světla Petrohradu byla jen vzdáleným tušením.
I ona byla horká a voněla mládím, ostružinami, pelyňkem, puškvorcem, když spolu leželi na louce, pod stromy, u řeky.
S podzimním deštěm odlétl jako tažní ptáci, na zimu do Paříže, Říma, Berlína.
Když se vrátil, po létech, byla mrtvá, utopená v řece, na jejímž břehu ji líbával.
Nečekal, že by jej dohnaly výčitky za její smrt, ale ony přišly, naléhavé, s chutí pelyňku v ústech, které se nemohl zbavit, ani když si drhnul rty do krve.

Vypravěč zůstal sám. Přesto stále ve svém nitru měl za společníky ty, kterým sebral existenci.

Jedna rodina přestala existovat. Jiné však byla dána možnost žití. Jako by se vesmír snažil uhladit hluboké brázdy, které na ose času Vypravěč zanechal.

Opustil tajemné město a vystoupal opět na Žďárské vyhlídky. Shlížel na město a procházel pohledem minulostí, aby se seznámil s novým rodem, který dříve neexistoval. Nestačil se divit. Osudy těch lidí byli totožné s těmi minulými. Jen jména se lišila.

Nedokázal tu záhadu rozluštit.
Vlastně ani o to nestál.
Věděl jen, že ona jména bude navždy nosit vrytá do svého srdce.

Je po osmé a město se chystá ke spánku. Nádraží je výjimkou. Lampy svítí a davy cestujících tiše proudí všemi směry. Nemluví, jen z amplionů se nese strojový hlas.

“Vážení cestující, studentská lež Byl(a) jsem u doktora ze směru Brno - Upřímná přijede na druhou kolej. Vlak dále pokračuje ve směru Praha - Nedůvěřivá do stanice Lživá u Podvodu.
Manželská lež Zdržel(a) jsem se v práci ve směru Rozvodová je zpožděna o 10 minut z důvodu výluky na trati u stanice Polopravda,...”

O dvě hodiny později lampy stále svítí a ampliony pokračují v tichém monologu. Na tomhle nádraží se provoz nikdy nezastavuje.

Hospoda voněla svátečně a útulně. Teplem z krbu, cukrovím, bodrým smíchem, vlhkými kabáty, pivem a dýmkovým kořením.
"Ještě píšete ty paměti, pane místostarosto?" zeptal se kdosi.
Tázaný se ohlédl. "Píšu," odvětil tiše. Soused nejistě přikývl. Ptal se ze slušnosti, jako všichni.
Za oknem se sypaly měkkoučké vločky. Kolik takových zim už viděl - a přesto mu tahle přišla jiná. První zima potom.
Sevřel ho teskný chlad. Vyměnil by celé to dobrodružství za možnost vidět svůj domov tak jako dřív?
Jenže, o čem by pak psal.
Na stole přistál korbel, na židli jeho nejvěrnější přítel. "Tady máte, pane Frodo. To vás zahřeje."

Přibližně jednou za sto let, avšak ne přesně za sto, spíše kolem sedmdesáti let, stane se, že kolem Země proletí Halleyova kometa. Pojmenovaná po Edmundu Halleyovi, který v osmnáctém století předpověděl její další návrat. Viděná na obloze však bývala i dřívě, a většinou s sebou nesla nějakou pohromu, či změnu v lidských životech na širší úrovni. Není to jediná kometa létající kolem Země, je ale tou nejznámější, i když si jí při jejím minulém přeletu nad naší oblohou málokdo povšimnul, a nejbližší přelet je stále dobrého půl století před námi.
Halleyova kometa - záhadná kráska, zvěstkyně změn přibližně každých sto let.

Jsem tu již přes 14 miliard let.
Ale nedávno jsem objevil cosi úžasného. Civilizaci.

Plul jsem si Vesmírem, obdivoval a kochal se, a najednou jsem spatřil malinkou tečku.
Plnou... bytostí. Koukl jsem blíž. Ne moc, jinak bych je zničil.

Světe div se, oni mě spatřili také!
Byť pouze... spíš tuší, že jsem.
Ale dělají vše možné, aby zjistili, kdo jsem.

Lidi blázniví, nechte toho. Kdyby jste věděli, co jsem, zešíleli by jste.
Třeba jednoho dne... Ne. Některá témata by se měla zakázat. Tečka.

Stejně mě tak fascinují. Chodím na ně občas mrknout.
Dokonce mi dali i jméno.
Temná hmota. Líbí!

Xanris se rozhlédla kolem sebe. Zaražená koukala na okolní planety.
Netušila, kde je.

„Něco musí být s warpem,“ zabručela. „Tohle nemůže být Mezi šesti očima.“
Klepla do konzole svého průzkumného letounu pár příkazů a do logu podala hlášení.
Spojení s Antarií však nebylo možné navázat. Příjemce nebyl nalezen...

Stratila jsem se – prolétlo Xanris hlavou. Panika.
Dýchej, holka. To se vysvětlí.

Hledala dva dny. Odpověď ji k smrti vyděsila.
Palubní počítač udělal chybu, a warpnul jí přímo skrz Černou díru.
Byla asi 20 miliard let v budoucnosti.

Hvězdné seskupení Mezi šesti očima bylo dávno mrtvé.
Stejně jako planeta Antarie. Zbyla sama.

Snil o nich odmalička - velcí, krásní a nebezpeční. Ve svitu slunce se celí lesknou, až obraz pálí do očí. Zvláštní náhoda - vždyť oni sami dokáží spálit cokoliv.
Nikdo jeho snům nerozuměl - rodiče viděli jen nebezpečí, kamarádi nudu a život na samotě. Ale on s nadšením hltal knihy, prohlížel si fotky a zpovídal každého, kdo se s nimi setkal.
Je to snílek, smáli se mu, když si podával žádost o přijetí ke studiu. Hlásily se stovky lidí, brali jich pět. On byl mezi nimi.
V osmnácti si sbalil všechen svůj skromný majetek a odešel do Rumunska.
Charlie Weasley bude studovat draky.

Doktorův plán byl jasný.

1. Vkrást se do velitelství.

2. Znehybnit nepřátele.

3. Připravit nekonečnou časovou smyčku.

4. Vytratit se před aktivací smyčky.

Naostro to bude snadné.

***

0. Doktor a Ace opustili Tardis. „Vyhladit! Vyhla...,“ Doktor aktivoval paralyzátor. Dalek znehybněl.

1. „Vyhladit! Vyhladit!“ Doktor a Ace začali sprintovat. Paralyzátor byl na jedno použití.

2. „Ace?“ společnice Doktorovi podala termosku nitro-9, kterou slibovala, že nechá v Tardis.

3. Výbuch poničil přístroje, ale Doktor je narychlo opravil, zatímco Ace se honila s pepřenkami.

4. Doktor a Ace ani nedopadli na zem, než Dalečí loď zmizela.

Ace se na Doktora zamračila: „Podle plánu?!?“

Možná, že Bůh odpustí člověku zpupnost. Dal mu přece zemi, aby jí vládl. Ale nedovolil mu ji poznat.
Chce-li Bůh člověka potrestat, obdaří ho odvahou. Jako kapitána. Činila jej velikým, strašným a slepým. Pro svůj cíl neviděl zlá znamení. Bůh ho srazil k zemi, protože chtěl vyrvat přírodě tajemství dříve, než byl shledán hodným.
Toho strašného dne bylo snadné věřit, že přízrak, který jsme pronásledovali, je strašlivý leviathan. Ale dnes, sám a potmě, vidím, že chránil zemi před zpupností člověka, který z masa, krve, kostí a tuku jeho druhů stvořil svět bez tajemství.
Možná, že Bůh člověku odpustí. Velryba ne.

„Co seš naštvanej?“
„Ryli do mě bejvalí spolužáci, že nemám žádný svaly.“
„Oni zas nepoužívaj žádný nervový buňky.“
„No, nějaký snad přece.“
„V posilovně s činkou potřebuješ akorát dvě. Pyramidovou buňku v gyrus praecentralis s axonem až do předního rohu míšního a odtud druhej neuron s axonem přes plexus brachialis a nervus musculocutaneus přimo k bicepsu.“
„Čtyři. Obvykle to děláš oběma rukama.“
„Šťouro. Hele, až zas budou otravovat, tak jim předveď, že to umíš taky. A přidej ještě dráhu začínající těsně vedle – k musculus extensor digitorum pro třetí prst.“
„Jasně, příslušný periferní nerv jde cestou brachiálního plexu do nervus radialis.“

Známá cesta zarostla kapradím. Sahá mi až po ramena. Je zvláštní se sem vracet. Když jsem tudy šla naposled, bylo mi šest a pamatuju si jen málo.
Mámino varování.
Tíhu košíku.
Pach provlhlého domku, o který už babi neměla sílu pečovat, a taky mokré srsti.
Mívala jsem jméno, ale to si nikdy nikdo nezapamatoval - všichni mi říkali podle té pitomé čepice, co jsem nosívala. Jen já vím, co se tehdy stalo.
Jeho už bohužel nepotkám - možná některého z jeho potomků. Snad předá vzkaz. Řekne vlkům, že jsem doma.
Utáhnu popruhy krosny a srovnám si na hlavě kšiltovku.
Je pochopitelně červená.

Je mladý, krásný, ženy po něm šílí
Zázraky? Ty on dělá každou chvíli
Probouzí živé, mrtvé křísí
A všechen lid mu na ústech jen visí
Podléhá často divným náladám
Nevím, proč jeho vlivu zcela propadám
Včera jsme pili – podrobnosti raději bych neuváděl
Nevím, proč povídal, že do mne vstoupil ďábel
A prý, že na sebe chce vzíti kolektivní vinu
Pravím: Cos to zas vymyslel za volovinu?
Vždyť z toho budu mít jen kocovinu
Tuším, že stejně brzy bídně zhynu
Když vojsko vedu na to místo setmělé
Proč my dva museli být, sakra, přátelé?

„Buď zdráv, Mistře!“
„Příteli, konej svůj úkol.“

O rok dříve…

Byl už pozdní večer. Po desáté hodině určitě. V pokoji následníka Kurdiského trůnu se však stále svítilo.
Princ Caesonius seděl za stolem v pravé dlani křečovitě svíral prsten, zatímco levačka s perem bolestně tančila po pergamenu:

Víčka se mu zachvěla. Slzy potřísnily text, rozpily slova…

“Co to má znamenat?” zamračila se babička.
Kryštof jen pokrčil rameny.
“Co jste si provedli?” vyptávala se. Poznámka v žákovské knížce nebyla moc informativní.
“Nadával mi,” pípl Kryštof.
To, co o něm Láďa řekl, bylo vážně hnusné. Sice to byla pravda, ale to přece neznamená, že to jen tak může vykřikovat. Stejně jako všichni věděli, že Katčina máma je fuchtle, ale nahlas to nikdo neříkal.
“Co ti řekl?”
“Že jsem snílek.”
Každou noc Kryštof snil děsivé sny plné strachu a bolesti, aby je z něj ráno otec vytahal tenkou trubičkou. Bylo to děsivé a odporné. Nedokázal si představit horší nadávku.

O příjemných dnech se toho nedá mnoho říci, napsal pan profesor. A tak nevíte že:
v Posledním domáckém domě pečou lepší koláčky než hobití babičky a že jsou dokonce ochotní se podělit o recept.
tklivý hlas, který se vetřel Bilbovi do snů a po probuzení v něm zanechal touhu po něčem nedosažitelném, patřil Elrondovi zpívajícímu píseň o Celebrían.
Gandalf jednoho večera úplně zmizel v dýmkovém kouři a Bilbo dumal nad výhodami neviditelnosti při loupení.
na cestu z Roklinky vyrazilo s Gandalfem patnáct malých postav. Estel se uvelebil na nákladním poníkovi, skryl se pod Dvalinovou náhradní kapucí a odmítal jet domů.

Neměl nikoho a nic.
Toulal se po ulicích.
Čekal, kdy si pro něj přijde zubatá.
Jednou v zimě se k němu přišla schoulit krysa.
Vůbec se nebála.
Dal jí kus starého chleba.
Už nebyl sám.
Vyžebral málo, ale nebyla vybíravá.
Vyprávěl jí příběhy.
Hladil skvrnitý kožíšek.
Dva roky byli nerozlučnými společníky.
Pak jednoho dne zmizela.
Hledal jí.
Marně.
Živořil.
Málokdo jej obdaroval.
Uběhly dva měsíce.
Zdál se mu zvláštní sen.
Byl v něm zase mladý, plný sil, a vracel se stále do jednoho domu.
Ráno se tam šel podívat.
Našel jí.
Byla to ona.
Jen trochu hubenější.
Zase byli spolu.

"Viděl jsem věci, o kterých by se ti ani nesnilo. Věci, které nedokáže spatřit žádný z vás, lidí. Viděl jsem je, cítil jsem je, plakal jsem nad jejich ztrátou. Říkáš, že jsme jiní, ty a já, ale oba nás svazují pouta pomíjivého času. Vymanil jsem se ze své vědomé smrtelnosti. Zemřu někdy. V čem ty jsi člověkem víc než já? Já jsem viděl hořící válečné lodě v ramenech Orionu. Prošel jsem Tannhäuserovou branou..." Roy se odmlčel a plakal. Deckard váhal, držel mu pistoli u hlavy, ale věděl, že na tom už nezáleží.
Oba jsou smrtelní. Ztracení jako slzy v dešti.

Zlí jazykové tvrdí, že takový tramvaják je horší než kdejaká pavlačová drbna.
Důkazem budiž skutečnost, že když Marcel v osm ráno urval Kalouskovi zrcátko, v půl deváté to věděla celá vozovna a výpravčí v Braníku tu historku vyprávěl svačinářům.
A vůbec, nejúčinnější způsob, jak nějakou zprávu spolehlivě rozšířit, je mimochodem se o ní zmínit a dodat, že by se to raději nemělo rozšiřovat.
V tu ránu to vědí i na centrále a oddělení vzdělávání to přidává do prezentace k nadcházejícímu školení.
„Karle, tys vyhodil z tramvaje ekonomickýho ředitele?!“
„Kolikrát to budu opakovat? Vykropenej byl jak konev a vypadal jako bezdomovec!“

Ponorky jsou fascinující přístroje. Pohybují se ve vodě jako letadla ve vzduchu, ale protože pod vodu moc nevidíte, mají oproti letadlům jistou výhodu. Ponor řídí balastní nádrže; načerpáním vody změníte jejich hustotu a vztlak.
První vrak jsme našli kousek od pobřeží.
Nikde žádná díra.
Smithy tvrdil, že tuhle při vynoření skoro před sto lety přepadla červenooká rohatá mořská potvora. Posádka ji zahnala střelbou a zuby nehty držela ponorku nad vodou, než je posbírala britská válečná loď.
Starej Janssen řekl, že o tom v životě neslyšel.
Ale radši jsme fofrem položili kabel a zdekovali se pryč.
Jak dlouho žijí mořské potvory?

Ryko by čekal spoustu překážek v intimním životě se svou ženou. Kočka nebyla jedna z nich.
Kocour Pavouk ležel na Rykově peřině a kromě občasného kradmého pohledu zeleného oka ignoroval veškeré Rykovy pokusy ho vyhodit.
“Udělej s ním něco!”
Irena se po něm podívala pohledem téměř identickým s tím Pavoukovým. “To byl tvůj nápad si pořídit kočku.”
“To jsem nevěděl, že mě s ní budeš podvádět!” Důrazně do kocoura dloubnul. Jeho ruku těsně minula packa s vytaženým drápy.
“Když domů přitáhneš toulavou kočku, musíš počítat s následky,” pokrčila Irena rameny a nebylo jasné, jestli mluví o Pavoukovi nebo o sobě.

Na vrátnici už měli z profesora Herčíka legraci. Co chvíli sbíhal schody, vybíhal před ústav a vyhlížel směrem k silnici od nádraží.
"Na co pořád čeká?" ptal se vrátný uklízečky.
"Má přijet UNRRA, přivezou zásilku."
Konečně zastavil před budovou náklaďák. Profesor Herčík kroužil jako starostlivá matka okolo velké bedny.
"Opatrně! Neklopit! Neklepněte s tím!"
"Ha, je to jasné," natáhl nosem vrátný. "Proto byl nervózní. Došlo mu kafe, čekal na nové."
Káva nebyla v zásilce to nejcennější. Když profesor vypáčil víko, zavonělo to nejdříve kávou, ale pak i ocelí, mědí a vakuovým mazivem. Z bedny se vyloupl unikátní americký elektronový mikroskop.

"Hans, tohle musí okamžitě vidět Canaris!"
Zmíněný důstojník Abwehru přelétl očima zprávu, kterou mu jeho kolega třísknul o stůl.
"Ze Španělska? Řecko? Sardinie? Hmmm..."
Gruber znal Hanse a jeho 'hmm' víc, než bylo zdrávo.
"Verdammt, Hans, teď není čas na ty tvoje verrückttheorien! Co by tak Angláni asi mohli udělat?"
Hans to vzal jako pobídku.
"Sebrat mrtvolu bezdomovce, navlíct ho do uniformy námořnictva, vyrobit mu novou identitu se vším všudy, falešná přítelkyně atakdále, podstrčit mu padělanou tajnou depeši, dát ho k ledu, ponorkou ho zavézt ke Gibraltaru, vyklopit ho tam, Španělé ho najdou a pochlubí se nám?"
"Fick dich, Hans."

Nakrmen, ošetřen, politován a odnesen domů, byl jsem připraven! Řekněte vlkům, že jsem doma a natrhnu jim... bicáčky!
Přesněji řečeno, pošramotím toho jednoho bicáčka, co mi tady přebírá holky.
Nejdříve jsem mu po netopýrsku vynadal. My netopýři máme bohatý slovník a nebojíme se jej použít.
Dal jsem mu facku, hnal ho za sebou až k vletu pro dámy a mrštně se protáhl do svého bejváku. Bicáček vrazil do vletu hlavu a zasekl se.
Jeho vřískot přivolal lidi. Vyprostili ho a obratem opravili vlet.
Všechny dámy se odstěhovaly ke mně.
Doufají, že příští rok nebudou mít potomstvo stejně blbé jako on.

Subjekt 25, Tabitha Welles, přibližně 25 let, prázdnota po zasvěcení, zadržena 28. srpna 1998
Subjekt pod 100% kontrolou.
První extrakce magie odložena na 28 hodin po zadržení z důvodu předávkování benzodiazepinem a alkoholem. Výtěžnost 6 %. Regenerace 72 hodin.
Druhá extrakce pozdržena do totální extrakce subjektu 24 ždímáním. Emoční odpověď subjektu 25 zvýšila výtěžnost na 8 %. Doba regenerace se prodloužila na 96 hodin.
Šestá extrakce s výsledkem 3 %, regenerace 110 hodin.
Sedmá s výsledkem 2 %. Regenerace 186 hodin.
Doporučena totální extrakce subjektu ždímáním dne 25. října 1998.

Tabithino příjmení zní Wells, což je pisateli dokumentu úplně jedno.

Prožili jsme krásná, téměř bezstarostná léta plná radostného i zlomyslného smíchu. Léta žíznivého hltání vědomostí, testování hranic, prvních přešlapů a prvních vítězství. Říkalo se jim studentská.
Vystřídal je čas velkých plánů a taky velkých zklamání. Čas hledání a objevování sebe sama. Byl naplněný divokým smíchem i zalykavým pláčem. Čas nezralé dospělosti.
Po něm přišla dlouhá doba temna, která nás hrozila nenávratně rozdělit. Doba, v níž zazníval jen tenký, zoufalý pláč. Doba zodpovědné dospělosti.
Nakonec ale...

„Ostrodrápku, přestaň je už nudit tou historií!“ houkl z kuchyně Dvanácterák, zatímco Tichošlápek před domem parkoval motorku a Náměsíčník kontroloval stav knihovny.

...jsme pořád spolu.

Padlý Adam Větví Okopává Úhor Kolem
Pokorný Ábel Vyslyšenou Obětí Urazí Kaina
Praotec Abraham Věrně Opouští Ur Kaldejských
Prostitutka A Vyzvědači Označují Úmluvu Karmínem
Pinchas Agresivně Vymýtí Okultní Ukájení Kopím
Prorok Apoliticky Volí Ostýchavého Útěkáře Králem
Paní Abigail Včasnou Omluvou Ujde Krveprolití
Pretendentu Abšalomovi Větev Obratně Ukončí Kralování
Práskači Aktivně Vyzradí Oknem Uviděné Klečení
Projevem Absolutní Víry Osvobodí Utlačované Královna
Prorok Abskondovaný Velrybou Opravuje Útěk Kázáním
Pokrokový Asketa Výzvou Osvětluje Účel Křtu
Petr Agilně Vymýšleje Obranu Uslyšel Kohouta
PAnovačná Velerada Odsouhlasí UKamenování
Pavel Areopagu Vykládá O Ukřižovaném Kristu
Prorokova Apokalyptická Vize Osvětluje Údobí Konce
Pravověrní Apoštolové V Oblaku Uvidí Krista

Byl to takový nenápadný ošuntělý človíček. Takový, jakých jsou tucty. V tuctovém kabátě s tuctovým kloboukem a s lacinými brejličkami na tuctovém obličeji. Nebylo na něm vůbec nic zvláštního. Absolutně nic.
Nic zvláštního nebylo ani na jeho tiché zdvořilé žádosti o připálení cigarety. Oskar Fleischer potáhne ze svého doutníku a blahosklonně tuctovému muži dovolí, aby si od něj připálil svou tuctovou cigaretu. Tuctový muž děkuje a odchází v obláčcích dýmu. I ty obláčky jsou tuctové.
Doma usedne tuctový muž k psacímu stolu a začne psát dopis. Vedle dopisního papíru leží dvě pistole a kapesní Bible.
Pobožný pistolník se královsky baví.

Skřítek Snílek měl rád bílek,
chodil bábě na kuřice,
vysoký byl na dva couly,
bydlel v poli kukuřice.
Po večerech učil vítr na stébla trav trylky pískat,
pročechrávat ptačí pírka a ve vlasech děti vískat.
Expedicí spoustu podnik,
slunci metl zlatý chodník.
Dohlížel, zda klasy zlatí,
za obzor se večer ztratí.
Ukládat ho do peřiny,
byla vždycky spousta dřiny.
Na pastvu za noci vyháněl hvězdičky,
beránkům přeleštil na rosu konvičky.
Měsíci nastavil od slunce zrcadlo,
nebýt ho na světě, zle by to dopadlo.
Každé ráno osedlal si krotkou luční kobylku,
kde by byl svět bez zahálky a především bez snílků?!

Jednoho večera vytáhl ze schránky leták s obvyklými velkými písmeny a slovem akce snad ve všech pádech. Ostrý týden v Lidlu! hlásal papír kousavě.
V pondělí zamířil pro rohlíky – a proč ne jednou jinam? Když tam mají ten akční týden...
U vchodu překročil výmluvně se šklebící past na medvědy.
Při vstupu ho skoro oslepila nadopovaná bílá světla.
Na regálech byly žiletky. Nože. Srpy a kosy.
V zelenině jen čili papričky, cibule a česnek.
V pekárně stála potetovaná prodavačka a v mixéru drtila sklo.
„Svlíkat!“ štěkla, až ho rozbolely uši. Kolemjdoucí pokladní mu pro povzbuzení jednu vrazila. Nikdo nevzdoruje mocnému korporátu.

Život rámovaný údery zvonu. Kovový hlas hlásající, že uplynula další půlhodina. Písek tekoucí ve skleněném žaláři. Skřípění pískovce. Rutina. Tradice. Zvyk. Dny šedé jako hladina oceánu.

Tak jako se oceán vzedme bouří, tak hvizt píšťaly třístí šeď o hladinu. Písek mezi střepy. Člun se objevil na obzoru před polednem. Návrat kapitána uvítali, jak se patří. Uznalé výkřiky patřily Ludlowovi. Radost zkalená ztrátou. Připijí si na padlé druhy. Až přijde čas.

Seděli pro ti sobě. Jen oni tři.
„Pánové, přiznejme si, že to bylo fiasko. Na navázání přátelských styků můžeme zapomenout. A do toho se nám tu pohybuje plně vyzbrojený dvojpalubník.“

Zas mě navštívili, když jsem nebyl doma. Už poznám, kdy mi prohledávají dům, vědí, že jsem míval tajné skrýše, a nevěří mým tvrzením, že jsem všechno prodal.
Časy mých zlodějských výprav dávno minuly. Šperky byly moje vášeň, ale stáří mě doběhlo. Už mám sílu jen na své včely. Jsou mými společnicemi a nelze než je obdivovat. Neúnavně pracují celý svůj život ve prospěch společenstva. A teď taky pro mě.
Otevírám poslední úl. Přivítá mě monotónní bzučení a nezaměnitelný pach. Vidím, že včely začaly stavět voskové můstky kolem několika náhrdelníků, které jsem zavěsil mezi plásty.
Na stáří je nutno se pojistit.

Sedmá třída, dějepis. Husitské války.
„Zmenšeniny husitských zbraní,“ ukazuje nám soudružka učitelka.
Valíme oči.
„Okované cepy – každý sedlák s tím uměl.“ ukazuje asi metr dlouhý cep. Pak vytáhne tyč s připevněnou koulí, okovanou železnými hroty.
„Řemdih,“ představí učitelka zbraň. „S ním husité sundávali rytíře z koní. Roztočili kouli,“ roztočila řemdih, „zasekli a rytíře stáhli z koně.“ Zasekla.
Hoši vzadu zajeli pod lavici, urvaná koule přefičela nad jejich hlavami a zaťala se do skříně.
Vyděšená učitelka jen zalapala po dechu, když vtom se ze třídy ozvalo: „Ty brďo, a to se vždycky trefili, jo?“
Na husitské války jsem odborník, věřte mi.

U Holmese zazvonil zvonek. S lehkou zvědavostí otevřel. „Dobrý den, přejděme rovnou k věci, jedna velmi vlivná osoba si vás chce najmout, abyste vyřešil jeden obzvláštně těžký případ.“ „O co se jedná?“ zeptal se Sherlock. „Máte najít skupinu padělatelů identit, případně najít, kde to padělají,“ odpověděl neznámý. „Hm … dobře, ale potřebuji alespoň jeden padělek,“ zamyslel se Sherlock. „I na to jsem myslel, zde máte padělaný občanský průkaz“. „Děkuji …“ řekl Sherlock, a dlouze se zamyslel. Několik minut zkoumal padělek, když tu náhle řekl: „Cítím tam slabý zápach syrečků … tuším, že tento druh sýra se vyrábí v jedné malé továrně v Olomouci.“

When we first met, we both were new to this world. But as you would expect with a newly hatched star, we were pulled to each other and orbited each other from then on.

With her, I understood ancient heroes and works of classics who said there was no force greater than a love for a friend. She shone and in that light, the world seemed to be brighter.

In our endless spinning, I didn't realize how much of her light I consumed. As we got closer, the dance got faster.

I hope she is still there.

In my emptiness.

Jeskyně.
Lokace neznámá, rozloha veliká.
Stalagmity, stalaktity, stalagnáty.
Zvuk kapající vody, křídla netopýří.
Kroky na oceli.

Dramatická hudba od Dannyho Elfmana.

"Dobrrá," zachraptěl zpod masky, "neprrůstřřřelný trrikot."
Napodobené bicepsy, tricepsy, quadricepsy, pentacepsy, hexacepsy i prsní bradavky se hrdě leskly v rozptýleném světle fluorescenčních zářivek.
Batman se zavrtěl před zrcadlem.
"Střřez se , přříšerrrný prroklatče," vyzkoušel si.
"Varrri, přříšerro," zadeklamoval, a dál hrdě shlížel na svůj lascivní gluteus maximus.
"Vrrtivá prrdelko," pochválil své hýždě a pak už se jen nakrrucoval před zrrcadlem, nanášel rrtěnku, oční stíny, řřasenku, pudrrr, pihu, gelové nehty, brrazilskou epilaci, tužidlo, kondicionérr.

Vládce noci musí dbát na svůj styl.

Děcko odložilo košík stranou a prodralo se mezi vlčaty až k matce vlčici, aby se zahřálo. Přitulilo se a podivovalo se: „Vy máte velké uši! Vy máte velké oči! Vy máte velké zuby!“ Máma Vlčice si opřela mohutný šedý čumák o červený čepeček.

Ve vchodu do vlčí sluje se zaklínil obrovský chromý tygr.
„Dobrý den Šér Cháne, kampak, kam? Člověčí mládě je naše!“ řekl táta Vlk.

„Naskoč, škvrně, medvěd Bálú tě ponese! Kdepak bydlí babička? V chaloupce za lesem?“

Před chaloupkou stál myslivec Baldév: „Zrovna jsem tě šel hledat!“
Karkulka objala medvěda a poprosila: „Řekni vlkům, že už jsem doma!"

Jsme periferie
Zákona i zájmu
Periferie
A placení nájmu
Nás fakt nebere

Jsme periferie
Tvýho pohledu
Periferie
Lidských ohledů
Na ty lid sere

Jsme periferie
Repráky vyjí
Periferie
Kde spolu žijí
Punkové nutrie

Jsme periferie
Máme jen tóny
Periferie
Trávu a zvony
A taky pijem

Jsme periferie
Ležící sklenka
Periferie
Dámská volenka
Co nemá volební právo

Jsme periferie
A slabí k tomu
Periferie
Hlásím pohromu
Neslyšící řvete bravo

Jsme periferie
Máme svaly
Periferie
Chcem zbořit valy
Nezmůžeme nic

Jsme periferie
Bicáky napjaté
Periferie
Zavřete chlupaté
Taky do věznic

Jsme periferie
Soudci bez kladívka
Periferie
Nevidomá dívka
Nechte nás si hrát

Všechno je jinak, déšť do spánku mi zpívá,
příjemné dny skončily zapomnění.
Desátá hodina odbyla na věži rozbořené
a lampa ještě svítila skrz okno zabedněné
Můj nejlepší přítel zrcadlo, teď šeptá slůvka lživá,
že sny se v realitu samy promění.
Svedeme neúspěchy na kolektivní vinu,
a v lahvi utopíme, morální kocovinu.
Falešnou identitou, se můžem prokázat,
máme-li naostro světu svůj názor podat
Některá témata by se měla zakázat,
či aspoň cenzurovat.
Pelyněk v poháru sklepmistr s blínem míchá
a periferní bicáček, schoulený v koutku vzdychá:
Řekni vlkům, že jsem doma.
Nikdo však neodpoví.
Páv, aligátor, vlk, opice, užovka a kormorán
stojí ve špicích hvězdy davidovi
Pavouk co báje splétá,
vzdušné zámky slibů nesmělých
Budeme pořád spolu, až do skonání světa,
nebo se rozejdeme v neděli.
Vítr ve vlasech a slzy v očích
s námi či bez nás, svět se dál točí.
Nejzářivější hvězda usíná k ránu v mých dlaních.
Kdo ví, kam její svit zmizel?
Uprostřed mléčné dráhy, komety zvoní hrany.
Po stěnách plazí se svízel.
Okno chrámu na tisíc kusů se tříští
Únava materiálu nebo strach z věcí příštích?
Přísně tajné spisy, skrývají pravdu po staletí
a nad našimi hlavami milenia letí.
Spása prý je k mání,
kdo z vás taky shání?
Nehlaste se všichni, beztak pro nás není.
každý z nás nese stopu hříchu, který se neodpouští.
Stojíme osamoceni v davu. Tisíce v osamění.
Pravda, to vzácné koření, zmizelo v písku pouští.
Jen jednou za sto let, vykvete v nicotě květ,
Ten, který pouze snílek vidí kvést.
Kdo najde jej, pravdu pozná a bude spasen
Ostatní slepí zůstanou, dál spoutáni časem
uvnitř navždy mrtvých měst.
V očích dcer zmatek matek plane.
Strach, jeden na všechny, žitím nás provází.
Kdo ví, co po smrti se s námi stane?
Jen Smrt smí vidět duši, která odchází.
Sudičky mezi šesti očima předou náš osud .
Člověk je zvíře, které nechce odejít.
okouzlující idiot. Div, že nevymřel dosud.
Záhada vesmíru, co věří, že právo má žít.
Rozděl a panuj, praví matka a žebrákovi pět dětí nadělí
chechtáky světem hýbou, krčí stařena rameny
a panna za motýlem hledí, hrou křídel uchvácena
náhodu tiše vplétá potají do vřetena.