Poezim 2025

Ozlomkrk Griffin před trknutím utíká -
pro zbylé hrdiny legrace veliká.
Jaga hned vykoukne a shlédne vůkol.
"Hej všichni, mám pro vás hrdinský úkol."

"Morces hadry mondijé,
Jaga nás všechny zabije!"
Namísto masakru ozve se chroupání,
pak koza rohatá rytíře nahání.

Dveře se otevřou a za nimi zírá,
do nitra chaloupky přetemná díra.
Griffin se pomalu ke dveřím přiblíží
pak do temnoty hlávkou zamíří.

Každý rok srdce ukořistí
Svou krásou mlžných rán
A hejny černých vran
V záplavě barevného listí
A vše kolem se čistí
Je balzámem všech ran
Zširoka otvírán
Však tím si buďte jistí
Že mám pro něho slabost
Dost věcí pomine
I on má svoji křehkost
Je na chvíli tu host
Můj milý podzime
Dík, že mi děláš radost

*******

Ne, že bych si chtěla nějak stěžovat, ale trochu mi chybí DMD, jen forma bez těch témat je trochu náročná :D (já vím, já vím, v dubnu budu zase skučet :D )

Griffin jen zírá, pak však jde zpátky
k chaloupce nohaté, kde rostou hlávky.
Dřív však než svým mečem na jednu udeří,
ozve se z chaloupky skřípění dveří.

Králík se otřepe, řekne: "Ty mrcho,
skoro v tvém žaludku natáh jsem brko.
A ty, Griffine, pohni prdelí,
zajdi mi někam pro zelí."

Z rychlosti závratné točí se hlava
z dračího žaludku peklo se stává.
Křičíme s úžasem: Mordyjé!
Když Stáňa králíka vyblije.

Tvá přítomnost je jako požehnání,
ztrácím se ve tvých sladkých záchvěvech.
Natáhnu ruku s otevřenou dlaní,
zatímco čekám zatajuji dech.

Půjdeme světem už navždy ruku v ruce?
Spojeni volbou a snad i něčím víc?
Napětím téměř puká moje srdce.
Vím, každé spojení má rub a nejen sladký líc.

I tvoje přítomnost má tedy svoje vady,
bodáš mě do uší a pak se mi chce řvát.
Nebudem jedním, ne teď a rozhodně ne tady.
Vždycky tě zaženu, budeš mi unikat.

Ach přiznej si má zpropadená pýcho,
že nedokážu v dlani udržet si ticho.

V zahradu uzavřenou světu
šum klasů zavívá a píseň zpívá.
Pod sluncem teď v ohnivém květu,
blažený pot si člověk z čela smývá.

Zdaleka slyším dusných stodol vrata,
jako by skřípal zuby.
Ruka neviděného kata
o střechu opřená smrt čeká na své sluhy.

A přece mlčím, nevykřiknu tiše.
Tajemně svázána je s temným žencem žeň,
a netroufám si přikročit k ní v pýše
a ptát se, čí je poslední ten den.

Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.

---

Karel Toman: Měsíce

Hajněte si milé děti,
budeme si vyprávět.
NELÍTEJ TU NA KOŠTĚTI!
Vrať se do postýlky zpět.

Povíme si pohádečku,
ať se nám líp usíná.
SUNDEJ Z LUSTRU SVOJÍ DEČKU!
Světýlko nám vypíná.

Příběhů je knížka plná,
každý dobře dopadne.
NEBĚHEJ S NÍ! NEJSI SRNA!
Knížka někam zapadne.

Spinkat byste dávno měli,
ráno budík zavolá.
KDE JSTE VZALI TOHLE ZELÍ?
Máte mámu za vola?

Ručičky se na hodinách
blíží málem k půlnoci.
PŘEMÝŠLEJTE O SVÝCH VINÁCH!
Mí nezdární potomci.