Když na trůn vstoupil, země zchudlá byla.
A lid skleslý, jehož víra se už vytratila.
Rozhod' se do své země vrátit blahobyt,
Elišky, matky své, památky hoden být.
Lesku a slávy říše jeho dočkala se,
I most i škola skví se dodnes v kráse.
Věk za věkem, dobrého krále vzpomíná se.
Trůn svůj hrdě zaujal,
Alexe Horna po bok vzal.
S pečetí obálky se skvěly.
Komici vůbec nevěděli,
Mají-li dar k plnění úkolů,
Ať už každý zvlášť, anebo pospolu.
Složit píseň, rozlousknout kódy,
Tropit nesmysly a ustát svody
Excentrických těch eskapád,
Rozesmát Grega a slávu získat snad.
Komediální soutěž Taskmaster, jíž vládne obr Greg Davies, kterému oddaně asistuje Alex Horne, je postavená na zadávání potřeštěných úkolů pětici komiků, kteří mají časový limit k nalezení chytrého/vtipného/jakéhokoli/dramatického/katastrofického řešení.
Přichází na řadu báseň, která je trochu tajenka, kdy musíte věnovat pozornost prvním písmenům, případně slovům každého řádku, jejichž sloupec dá dohromady sdělení – slovo, jméno, klidně i celou větu.
Váš úkol tedy zní: Napište báseň, v níž počáteční písmena veršů tvoří slovo, jméno nebo sdělení.
Můžete rýmovat jako François Villon, nebo psát volným veršem jako Ivan Jirous.
Báseň každopádně vyžaduje poněkud odlišný přístup: Nejprve zvolíte klíčové slovo a přizpůsobujete mu text.
Akrostich zveřejněte do neděle 23. 11.
Závěr „Balady o tlusté Margot“ od Françoise Villona v překladu Otokara Fishera, který se pomocí záměny J a I vypořádal s nástrahami převodu mezi originálem a češtinou:
Vše vystaráno! Nebojím se psot!
Jsme stejné ráže. Dvojice jsme slot.
Lehká a pasák. Špinavý jsme rod.
Lne rovný k rovné. Jako u těch vran.
Och, tahle špína! Špína je nám vhod.
Nás život vypliv. Plijem na život
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.
Ze sbírky Akrostichy Ivana Jirouse:
Irisů náruč narcisů ve
Větru jenž z ohniště vůni rozhání
Akátů shořelých
Nikde nikdo krajina prázdná
Au!
Zběsilosti typu akroteleuton, ve kterém první písmena veršů odshora dolů a poslední písmena veršů odspoda nahoru tvoří totéž slovo, po vás nežádáme, ale připojujeme báseň „Míč“ od Richard Weinera jako ukázku toho, jak moc se s akrostichy a jejich sourozenci mezostichy, telestichy a akroteleuony dá vyhrát (a v tomto případě báseň dokonce dává i smysl):
MEškám tě Františku čepobití dávno už tě shání Slyšíš JE?
ZOstra tedy, honem, polními pěšinaMI
POzor však pozor na tajná andělská tenaTA
TAkovou potutelnou cestou nejlépe naslePO
MIlost totiž nedbá vnadidel ale dělej brZO
JEstli se Františku budeme před slepotou třást pak dojista zbloudíME
Mezopotamie je zemí mezi proudy
a my zas řekou kterou ráje vroubí
a řeka břehy břehy řeku soudí
Poslyš - my dva bychom měli být přátelé
Neboj se, chlapče, to dáš!
A tahy barové byly by veselé -
jsem celkem malá, mě přechlastáš.
Z hotýlku k ránu až potáhnem domů
Semelin syn nás dva měl by rád!
Výčitkám mayfairských kostelních zvonů
budem se zvesela, pohansky smát.
Talent na průsery, aspoň jsme k světu
Udělej oči, já přejdu k výřečnosti
Ať ctění otcové nás shrnou v jednu větu
“Tihle dva? Toť postrach společnosti!”
A že jsme od sebe skoro sto let?
Eh, samé detaily - proč na nich lpět!
Bílého kostela věž odrážela se v hladině
a šikmé slunce zlatilo vinic svahy táhlé,
potom však na kraj tma a ticho padlo tak náhlé,
já jsem sama stála tam, v té dlouhé hrůzné vteřině.
Však ona pod věží kostela čekala a něžně
se usmívala, ač rty měla šedé, vyprahlé
a stíny okolo ní zvláštně byly protáhlé,
já jsem sama stála tam a zdálo se mi, že věčně.
Když prsten hradeb kostel svírající
rozzářil se světlem elektrických luceren
ona po schodišti vstříc vyšla mi jak sen.
Jako podzimní listí padající
hned rozvane se v nic, z mé dívky z Weißenkirchen
v tom okamžení zůstala ozvěna jen.
A/N: Až jednou, tak asi v polovičce září – když jsou ještě dlouhé teplé večery, ale hrozny už dozrávají –, nebudete mít co dělat, nasedněte do vlaku a jeďte do Bílého Kostela ve Wachau. Hleďte ovšem jet takovým spojem, abyste tam dorazili právě při západu slunce. Až přijedete k Dunaji, odložte knížku a dívejte se z okna; a až už budete v údolí Wachau, přestaňte si vůbec cokoli myslet nebo povídat nebo zpívat a jen se dívejte a žasněte. Je to pyšný kraj. Když ho nepozdravíte, jak se sluší, zatáhne oblohu mraky, urazí se a ukáže se vám jako docela všední kousek Rakouska jednadvacátého století. Jestli ovšem provedete všechno správně, přejedete v tom vláčku do jiného světa. Potom se v Bílém Kostele ubytujte – nejlépe v bílém domě s lomenou střechou, který voní po staletích – a hned se jděte ven projít. Vesnička bude už ponořená do tmy a docela liduprázdná, ale když dojdete až pod kostelní věž a tam zůstanete chvilku stát, ukážou se vám ti, kteří tu žili dávno před lidmi, po staletí tu žijí s nimi – a jednou tu možná znovu budou žít bez nich. Pokud se to stane, pozdravte je slušně, poděkujte jim a potichu odejděte. Nemají rádi příliš vlezlou společnost. Budete-li chtít, můžete se pak jít posadit do jedné z mnoha místních vináren – a jestli jste se místním duchům zalíbili, možná vás dovedou až do té své: do té, kde na každém stolku stojí svícínek a svíčičky v něm rozsvěcejí malí skřítkové.
Když hrozí mi, že budu tíhou zbořen
problémů, co jeden za druhým se přibývati zdají,
vejdu ve svět, z jehož krásy lidský dech se tají,
a jenž je z pera Mistra stvořen.
Ten svět je plochý, v širý vesmír vnořen,
a ač nemožný on zdá se jak ve středu, tak i na okraji,
je plný fantastických tvorů, lidí, čarodějek, hrdinů i bájí,
a k tomu všemu s vtipem, jenž pro mě stále nepokořen.
Když jsem v tom světě, moje duše jásá,
(a může hrdinou mým býti kterýkoli),
vždy tělo mé se smíchem hned natřásá.
Já cítím, jak se smutek ze mě střásá.
Ten svět je lékem na všechny mé boly,
Zeměplocha, mé duše, srdce spása.
Soucitný déšť pláče smutek
a bolest romejší.
Je pozdě na dobrý skutek.
Vzpomínky konejší.
Celé týdny jsem prolkala.
Již nikdy nezajdeš k nám.
Tak málo jsem ti říkala,
jak hodně tě ráda mám.
Den bez tebe dlouhý je jak noc,
v srdci studený vítr fučí.
Chybíš mi stále opravdu moc.
Chtěla bych k tobě do náručí,
z tebe však maminko má drahá, ach,
zbyla jen hrstka popela a prach.
V zoo vždycky po setmění
všechna pravidla se změní.
„Abrakadabra,“ praví pásovec
a v místě, kde předtím byla klec,
je noční savana nebo les bez hranic,
kroky a skoky nezdrží už nic.
Člověk, když tu zůstane v tu chvíli,
zjistí, že ho mříže obklopily.
A to mu ještě štěstí přálo
– tolik očí se na něj zvenku upíralo.
Žirafy, kosmani, krokodýli.
Vlci a lvi si drápy nabrousili.
Nezbývá než čekat do svítání,
po kterém nezbude stopa ani
po velkém útěku, o kterém vypráví
na kopci opodál skálolez skákavý.
Varování: Fekální poezie
Když jíš jenom malinko
Máš malinké hovínko
Když jíš o malinko víc
Tak se zvětší, o to nic,
Pokud pozřeš porci sloní
Bobek jak hrom, málo voní,
A když jako mamut jíš
Obrovský kus vykadíš!
Poprvé, když jsi ji spatřil,
zbavila tě dechu
a přál sis, abys k ní patřil,
sobě pro potěchu
a na mou přítomnost
ohlížel ses málo.
Byla jsem cizí host,
něco, co v koutě stálo
bez krásy, bez ceny
něco, co užitku nemá,
však ty, můj milený
a tvoje prosba němá
mě s ní nakonec smířila.
Holt jsem tu šavli koupila.
