Kde stíny mají duši a lidé jsou stále jen lidé

Mladá princessa vydechla, když v malém salonku služebnictvo zhasilo všechna světla, než zůstalo jen jediné mihotavé měkké světélko vpředu, zakryté jemným, nejspíš hedvábným, bílým plátnem. 

Skoro vyjekla, když se objevily první elegantns siluety a začaly předvádět příběh podivuhodný, plný zvratů všelijakých. Trvalo jen chvilku, než dívka zapomněla, že sleduje loutky z jemné kůže, přestala vnímat provázky a drátky.

Před jejíma očima defilovaly květinové slavnosti, galantní souboje o dívčí srdce i mužnou čest.

Tváře jí vzplanuly temnou rumělkou, když k princově siluetě přibyl mohutný pyj a hraběnce spadly šaty. Loutky zaujaly pozice jako psi na jaře.

Dívka si zakryla oči kapesníčkem.