Ze života (nikoliv mého)

"Říkám ti, nedělej to," ozval se Alex. 

"Neříkej mi co mám dělat, už toho mám dost!" odsekl mu S. 

"Jestli tu nabídku vezmeš, S, tak se živý nevrátíš. Dej na zkušenějšího." 

"Co ty o tom můžeš vědět X, jsi v tomhle byznysu jen o chvíli dýl, než já."

 Alex si povzdechl:" To možná ano, ale taky jsem opatrnější. Říkám ti naposled, nestojí to za to." 

S se jen ohlídl a dál už nepochyboval. Šel do toho. 

Co mohl Alex dělat, jen se bezradně díval na odcházejícího S. Bude mi toho kluka líto, pomyslel si, a jel domů za svou Sofi.

Existenci ladím jako rádio 

Rano jóga, večer kardio

Jsem vrcholový sportovec

Šest pásů vyhraju

Než bys řekl švec

Trénink nikdy nevynechám

Svaly v zrcadle se kochám

Disciplína těla i mysli

Moje OCD to jistí 

Jistě bylo prokázáno 

Pro duši je prospěšná hra na piáno 

Proto občas složím skladbu 

Jako v ringu skládám protivníky 

Na zahradě pěstuji si fíky 

Umění mi domov zdobí 

Interiérem ctím své předky

Když někoho knock outuju

Má to svědky 

U obrazovek valí lidi oči 

Občas se mi po pár ranách ten svět točí 

Zkušenosti jak ty fíky sbírám

Už na mě křičí žena 

Já hlavou kývám

Dobrý den, jak se vám plave?

Nic moc.

Pane kolego, nevíte náhodou, kolik nám ještě zbývá?

Bohužel, jsme teprve na začátku.

Už tam budem?

Kdybyste se tak soustředili na naše poslání.

A jsme tu vůbec správně?

Ty jo, ani nevím, jsem tu poprvé.

Musíme zrychlit, jinak to nestihneme.

Támhle před náma, to už je ono? To vajíčko?

Jak se dostat skrz, ty jo?

Jistě budu první já.

Na to zapomeň!

Pánové, když dovolíte...já bych zkusil probourat tu bariéru.

Netlačte se, dovnitř se dostane stejně jenom jeden z nás.

…

Hele, támhle tomu se to asi podařilo.

Pche, tak plaveme pryč.

Už je to tři roky, co jsme ji přivedli domů. Byla hubená a špinavá. Kulhala na levou zadní nohu a přišla o půlku ucha. Byla v té době ještě koťátko. Slyšeli jsme její zoufalé mňoukání až na druhé straně ulice. Někdo ji strčil do igelitky a vyhodil ji do kontejneru. Zatracení šmejdi.
Ale od té doby se má u nás jak v bavlnce. Spí s náma v posteli a kupujeme jí jen to nejlepší jídlo a pamlsky. A samozřejmě utrácíme spoustu peněz i za hračky. A to i přes to, že víme, že si vždycky nejvíc vyhraje s tou krabicí.

Dlouho se nic nedělo. Príliš dlouho. Byl čas!
"Zlato, obleč si něco hezkého, jedem na výlet!"
"Něco hezkého je co přesně??"
"Co ti sluší."
"No dobře, ale jedem do opery? Nebo divadlo? Návšteva?"
"Překvapení. Dělej. Venky je hezky."
Z toho svýho berana víc informací nedostala. I když nedostatek snahy jí vytknout nemohl..
"My jedeme autem?"
Chvilka mistrovských verbálních úhybních manévrů.
"Jedeme ke Kadeřabkovým, že jo?"
...
"Počkej, to si špatne zabočil."
...
"Jseš si jistej, že víš, kam jdeme?"
...
"Jé tam je Kuba.. A Veronika! A Tomáš.. Vojta... RADNICE? To jsi ne... V ZELENÝCH ŠATECH?!!"
"Jsou hezký. Tak pojď."
Odpor byl marný.

Bolo krásne ráno, vtáci spievali, vločková kaša bola zasypaná primeraným množtvom granka, telefón z nedostatku inputu mlčal...
Možno to bol tieň, čo mu padol na tanier. Alebo prirodzený inštinkt lovca, ktorý ho upozornil. Ale fakt prechádzala okolo...
Manželka.
Na rameni rebrík.
V tvári odhodlaná nenápadnosť!
V ruke KLADIVO!
V snahe nájsť kombináciu skutočností, ktoré nevyústia v katastrofu, čas spomalil. Manželka nie.
Nedalo sa robiť nič iné. Prehltol, položil lyžičku naplnenú grankom, vyslal k nebesiam krátku modlitbu s otázkou na konci, preklial sociálne siete a ich rady v podobe "desať krokov ako", a vydal sa brániť svoj hrad proti útoku zvnútra.

Býval jsem příšerným člověkem. Ne proto, že by mě těšilo druhým ubližovat, ale proto, že jsem nevěděl, že mé chování má tak silný dopad na pohodu a zdraví druhých.

Přistupoval jsem k věci logicky, nebo mi to aspoň tak připadalo. Já sám bych byl nadšený, kdyby mi holka na seznamce poslala sama od sebe fotku svých prsou, tedy i já udělám radost jí, když uvidí, jakou výbavu mám. Oba jsme lidi, tak je přece jasné, že v nějakém základu potřeb a pudových radostí budeme stejní.

Až po letech sdílení nevyžádaných fotek a "škemrání" o stejnou laskavost jsem byl donucen prozřít.

Vždy si přál velkou rodinu. Měl pět sourozenců a vzpomínal na dětství s úsměvem. Jeho žena byla jedináček. V dětství jí scházeli sourozenci, proto byla z představy velké rodiny nadšená.

A pak osud vyložil karty na stůl - rakovina varlat.
Pokud někdy chtěli rodinu, nezbývalo než uschovat sperma a v budoucnu podstoupit umělé oplodnění.

S každým neúspěšným pokusem se objevila nová prasklina na vysněném obraze velké rodiny.
Nakonec zbýval už jen jediný pokus. Uplynul rok, než dostali odvahu.
Dalších pět let trvalo, než se dokázali poprat s bolestí a vztekem.

Jeden sen se zhroutil. Své síly obrátili k plnění těch ostatních.

Celý život slýchal: "Nenech ji ti viset na ramenou. Skopni ji do prachu. Nech ji tam válet se."

Jako by to bylo tak snadné. Byla s ním od nepaměti. Neuměl si představit jiný život. Bál se představit jiný život...

Uplynulo mnoho let, kdy spolu kráčeli světem bok po boku. Nikdo už mu nic neříkal. Všichni to vzdali.

A pak jednoho deštivého dne přišla změna ve formě nabídky. Nabídky splnit si celoživotní sen. Netušil jak, ale našel v sobě zrnko odvahy. Udělal první krok a cítil, jak ji nechává za sebou.

Život bez panické úzkosti byl jiný. Začínal se mu líbit.

Vojín základní služby se vratkým krokem vracel z vycházky do kasáren.
„Jdete pozdě, vojíne,“ vyštěkl na něj dozorčí na bráně. „Jméno!“
„Du zpi va,“ ztěžklým hlasem odvětil tázaný.
„To vidím,“ zavrčel dozorčí. „Ale vaše jméno!“
Vojín se na něj upřeně zadíval, hluboce se zamyslel a zřetelně slabikoval: „Du zpi va.“
„Vidim, vole, ale jak se jmenuješ? Tvoje jméno, sakra!“
„Du. Zpi. Va,“ slabikoval vojín s nechápavým pohledem upřeným na dozorčího.
„Vodveďte někdo toho magora, ať už ho nevidim!“
Tady to teda museli pořádně rozjet, když se mě ten blb dokolečka ptá furt na jedno a to samý, dumal vojín Duzpiva.