Only Lovers Left Alive

Po nocích se sama toulám nejraději když svítí měsíc. Obrysy stříbrných střech se rýsují proti horkému nebi. Z kvetoucích stromů na náměstí odkapává med. Mezi opuštěnými stánky tržiště si švitoří krysy.
Držím se pěkně v šeru podloubí.
Slíbila jsem, že na sebe nebudu upozorňovat zbytečně.
Cinkání mých náramků vyruší podezřelou skupinku povalečů u rybích kádí.
„Sama, květinko? Nechceš se s námi napít? Ale, copak to neseš?“
Blíží se ke mně ze tří stran.
Cítím to chvění. Přichází tanec.
Bylo by mi i zablýsklo v očích.
Nemám však oči. Nemám ani tvář.
Jen málo se podobám ženě.
Napít se však chci.

Beznaděj. Apatie. Nechuť k čemukoliv.
Cítila z něj všechno a nic, tak nečitelný a tak zřejmý. Rozhodla se v okamžiku, přijede za ním.
Telefon jí vypadl z bezvládné ruky na postel. Zírala do stropu. Vlasy měla poházené okolo své hlavy jak sluneční paprsky. Rámovaly její bledý obličej na kterém nebyla znát jediná stopa emocí.
Nesnášela cestování víc než co jiného, ale...
Už dlouho ho neviděla.
Bude si muset zabalit.
Trvalo jí to několik hodin. Každou svou knihu brala v potaz, žádná nemohla být opomenuta. Výběr nebyl jednoduchý a nakonec zacvakla dva plné kufry.
Před odchodem si natáhla světlé jelenicové rukavice.

Paříž. Detroit. Tangier. Manila. Utíkali, snad nevěděli před čím. Věděli, že utíkali, aby přežili. Ale utíkat se nedá navždy.
Adam otevřel oči a zaostřil. Města nikdy nespí ani nezhasnou, proto před sebou viděl siluetu těla Eve, která se dívala jak ty zombie venku pobíhají, drobní mravenci za sklem. Dávno už nespala. Adam tušil proč.
"Měla jsem sen," oznámila Eve. Adam veděl proč.
Ten rozmazlený fracek, za kterým se táhly jen problémy, je zase vyčenichal.
"Myslím, že Ava je ve městě. Brzy přijde za námi."
Když potkali Avu minule, vypila Adamovu oblíbenou zombie.
"Do prdele," zmohl se Adam jen povzdechnout si.