DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si nešiel dole do dediny. Tam ti je teraz nejaký človek, čo kože vykupuje. A celkom dobre za to platí, tak či si mu tú kožu, čo máme pred kozubom nešiel predať.
- Jáj, ale však tá nie je naša, tá je cudzia.
- Hej? A čia? Však ju tu už hodne dlho máme.
- A vari si nepamätáš? Nejaký Nemec si ju tu nechal, že vraj ju v Amerike nejakému grizlymu zobral a nech mu ju postrážime, kým sa z Turecka vráti.

Šly jsme po cestě, která rozdělovala les. Bylo ticho. To bylo divné, uvážíme-li, že Riw nikdy předtím zticha nebyla. Tahle světlovláska a potichu? Žádné frkání, hulákání, nic? Protože jak má maličkost, tak modrovlasá Nin'daj jsme citlivé nelidské bytosti, všimly jsme si toho. Bohužel, ani jedna z nás se na to nemohla zeptat slovy - Nin - divoška a řeči Nebesčanů nerozuměla, zatímco já jsem byla indisponována skutečností, že jsem kočka. Otřela jsem se Riw aspoň o nohy, zatímco na ní Nin upírala tázavý čokopohled. Riw, obvykle s cítěním přirovnatelným pařezu, ucedila: "Co? Dneska prostě nejsem ve své kůži." A pak nás přepadli.

Otec Richard miloval knihy. Takže nikoho nemohlo překvapit, že využíval svého nového postavení celleraria k častým vizitacím klášterní knihovny. Tvrdíval, že se potřebuje na vlastní oči přesvědčit o stavu fondu, aby si spočítal, kolik má nechat vyrobit klihu, kůží a dřevěných destiček. Ale častokrát jen přejížděl prsty po hřbetech nových tisků, hladil kování starých rukopisů, tu a tam některou knihu vytáhl, náhodně otevřel... a z četby ho probral až zvon.
Dnes mu v rukou uvízla záhada.
Starobylý typ vazby s obalem. Ale kůže byla neznámá, cizokrajná, snad... šupinatá. Titul nečitelný.
Zpoza regálu vyběhl pobledlý bratr Hugh. „Tuto raději ne, otče!“

Postel úzkostně zapraštěla a okno v podkroví rozrazil průvan. Nikdo ho nezavřel.
Nějak se dnes necítím ve své kůži... Moct ji tak vyměnit za novou... Jako ještěrka, co se hřeje tamhle na kameni. Svištět nad krajinou na volavčích křídlech, nebo si v prašné cestě valit kuličku. Zachřestím v trávě šupinatým ocáskem a drobotina se přede mnou rozprchne do podrostu. Pohoupám se v síti trav - šťastný luční koník - samé hop sem, hop tam, když se k ránu vracím souvratěmi.
Jen do své okoralé staré kůže se vracím nerada.
Opravdu mi není dobře, nevrle vraštím seschlé rty, ale pořád ještě nejsem mrtvá!

Jako samet, ta kůže je jako samet.
"Ach, ano, to je ono, víc ten zadeček vyšpul." Um, jo, to je nádhera. Ta rozmanitost. A tenhle chlapec je obzvláště talentovaný.
Včerejší dívka měla zase kůži jako dračí šupiny, tak hladké a přesto škrábající. A mrskala sebou jako divá. Určitě si o ni zase řeknu.
Ale teď, tento mladík... A jeho bratr, který na nás kouká z polštářů a hladí si penis... Také sem si ho pohladil, je jako plátky skořicovníku, dokonce jeho kůže na krku voní a chutná podobně.
"Pojď ke mně a líbej mi záda, tři se o mě."
Ráj!

Tragéd planul nadšením.
"Aureolus," šeptal. "Zrádný otrok rozsápán medvědem!"
"Ani se neptám, kdo bude hrát otroka," pronesl satirik, "ale máme medvěda?"
"Nenahradil by ho principál? Je velký, silný, hladový, chlupatý..."
"Stejně ho radši zašijme do medvědí kůže."
Návštěvnost byla skvělá, i když do města dorazil cirkus. Principál trávil hodiny postáváním před medvědí klecí. Stanislavského metoda plnila divadelní hlediště a vyprazdňovala šapitó.
Při posledním představení překonal principál sám sebe. Zamručel, vztyčil se na zadní a začal tragédovi okusovat nos.
"Principále, neblázni, tohle v roli nemáš!" odstrčil ho tragéd.
Medvěd velmi věrohodně zařval.
"Principále?!"
Z medvědí klece se ozvalo: "Já jsem tady!!!"

Šum a ruch. Spěšné oblékání. Jako bychom byli v běžné pozemské šatně po skončení divadelního představení. Jen oblékající se postavy jsou trochu větší a nesdělují si své dojmy a postřehy z uplynulých dvou tří hodin. Jejich myšlenky se upínají do budoucnosti. Upínají se k invazi.
Poslední opozdilci si z háčků berou převleky, s obtížemi se do nich soukají a nakonec si zapínají zip na čele.
Členové rodiny Slitheen z planety Raxacoricofallapatorius se ve svých maskovacích oblecích z lidské kůže chystají převzít vládu nad Velkou Británií a posléze nad celou Zemí. Co na tom, že u toho budou s prominutím prdět.

http://a-totalita.livejournal.com/31367.html

Keď to spravil, zahanbil sa. Áno, pomsta to bola sladká, ale s príchuťou zrady, šialeného smútku a výčitiek. Pozrel vedľa seba. Toho druhého to netrápilo, súdiac podľa úsmevu. Povzdychol si.
Pred očami sa mu mimovoľne zjavil On. Zamračil sa, odháňajúc ten obraz, ale zostával tam. Ten hlúpy úškrn, tie žiarivé oči, celé jeho... Zavrčal. Tá anjelská tvárička ho podrazila. Dočerta s Ním!
A predsa toho idiota videl, úplne naozajstného. Panebože. Skutočne Ho... napriek tomu, čo urobil...
Myšlienky mu zmätene prebleskovali mysľou. Neuveriteľné. Pochopil ten pocit ľútosti, ten pocit, že klamal. Miloval Ho, výlučne. Bol Jeho.
To vedľa bola cudzia kža.

Vysoká světlovlasá dáma vyšla z luxusního obchodu a na ramenou se jí houpal nový norek. Pyšně se rozhlížela, vykračovala si krokem královny.
Ale najednou jí začalo být nepohodlně.
Zavrtěla se.
Límec kožichu se pohnul.
Zašimral ji na krku.
Zavrčel.
Vynořily se z něj stovky ostrých zoubků a zabořily se do masa.
Zaječela.
Kožich ji nesl tam, odkud přišla a systematicky jí vyhryzával maso a vysával tělní tekutiny.
Dveře se otevřely. Dovnitř vpadla už jen hromada chlupů a holá kůže.
Neporušená. Růžová. Jemná.
Majitel obchodu kožich pochválil a odnesl si kůži dozadu do dílny.
A obchod Kabelky - Norky vesele prosperoval dál.