Budeč

První vlna síly se převalí, průzračná a purpurově jiskřivá, opojně sladká, hebká a omamná jako doušek těžkého vína. Láká oblouzené smysly do zdánlivě hedvábné temnoty, odplavuje myšlenky, utlumuje čarodějné schopnosti, zahlcuje vědomí.
Klamně hladkým magickým vírem nepozorovaně prosáknou černé kapky jedu, hořknou na jazyku, zákeřně vnikají do žil, ochromující trpkost se rozlévá celým tělem. Shluky oblaků těžkých jak olovo nutí nořit se stále hlouběji do nekonečného moře beznaděje, odkud není návratu.
Těžký příkrov načas rozežene provoněný dotek slunce. Drobná kotva šalvějových čar, křehká hráz mezi rozumem a šílenstvím, tenounký nejistý chodníček zpátky k sobě.
Evžen se vzchopí.
Ametyst vyzývavě zazáří.

Bořek si uvědomí, že mu omývají obličej vodou z hadice, kterou se pokoušel vzkřísit Elvíru. Znovu se mu udělá zle. Sedne si na podlahu, snaží se vzchopit. Hlavně nekoukat na rudé cákance.
Soustředí pozornost na Evžena.
Ten pomocí šalvějového oleje posiluje hráz. „Nic se nesmí dostat ven,“ připomíná naléhavě. „Kdybych bariéru náhodou porušil, musíte ji znovu uzavřít. Nevstupujte dovnitř!“
Šalvějové ochranné čáry na krku a na zápěstí. Díky Bořkovi získal naději, že ho ametyst nezabije hned při prvním kontaktu. Nahlas to ale neřekne. Povzbudivě se na syna usměje.
Sám vkročí do kruhu.
Strašlivý magický vír ho okamžitě srazí na kolena.

Jakubíček padá k zemi. Ostré zuby potrhaly kůži těla i látku šatů na cáry. Krev teče pomalu.
Čarodějka vykročí. Její kroky se rozléhají tichem, které na návsi panuje.
Snaží se našlapovat lehce, skrz tenkou podešev cítí každý kamínek, každou nerovnost. Boty si šila sama. Do jejich kůže už se toho vepsalo hodně. Studená ranní rosa a ostré trny ostružiní, blátivá ornice a čerstvá kravská mrva. Teď je poznamená Jakubíčkova krev.
Když pokleká vedle mrtvého těla, cítí čarodějka v zádech pohledy. Ví, že jsou plné strachu a odporu. Nesoustředí se na ně. Zatlačí mrtvému oči a odříká modlitbu. Pokoj jeho duši.

Kaček jako by zestárl o dvacet let. Zdrceně se sveze na židli, nohy ho neunesou, těžká hlava spadne do dlaní.
„Tak oni byli spolu spřažení,“ šeptá nevěřícně. „Myslel jsem, že se sotva znají… Elvíra měla ráda peníze, ale že si začne s takovým vydřiduchem… Vybrali si k loupeži dnešek, abyste tu byl jako svědek. Určitě s ním chtěla později utéct. Nebýt té nehody…“
Evžen nervózně mávne rukou. Bořek je důležitější.
Vtom se ozve dupot. Chlapec seskočí z několika schodů najednou. Vítězně mává lahvičkou: „Mám ji!“
Do nosu ho udeří zápach krve a smrti.
Spatří urvanou hlavu a začne prudce zvracet.

Bořek odsune dřevěného medvěda, dvě vrány a psa, aby je neshodil.
Neodvažuje se rozsvítit. Názvy na lahvičkách pracně luští v odrazu paprsku z pouliční lampy.
Sladký spánek… Lehká svěžest… Touha a vášeň… tss… kdo tohle u Želmíra vymýšlí? Jak má poznat, co v tom je? Á, lepší: Jasmín… Levandule… Hořký pomeranč… Šalvěj! Sláva!
Popadne lahvičku, ale zarazí se. Nemůže ten olej přece jen tak sebrat.
Překotně prohrabává kapsy. Objeví desetikorunu zabalenou do umatlaného papírku od bonbónu. Nechá ji na pultě. Olejíček asi stojí víc, ale jde o život, dal za něj všechny svoje peníze, a to se jistě taky počítá.

Čarodějky obvykle mají dvě srdce.
Jedno patří ženě, která chce docela obyčejně žít. Jen tak mluvit s lidmi a nehledat za jejich slovy skryté motivy. Podívat se na kvetoucí louku a užívat si barev a vůní. Bezstarostně se smát.
Druhé patří čarodějce, která ví, že má své povinnosti.
Teď se dvě srdce spojená v jedno dívají čarodějčinýma očima. Tři neklidní liščí duchové krouží kolem svého kata. V denním světle jsou duchové téměř neviditelní i pro ni.
Kruhy se zmenšují. Vrčení je zlověstnější.
Když první liška skočí, chce žena zavřít oči. Čarodějka zatíná zuby a dívá se. Až do hořkého konce.

Bořek ucouvl, přišlápl utržený řemínek sandálu a už letěl. Letmo si stihl pomyslet, že na příští výpravu s tátou si nesmí zapomenout vzít tenisky. Vzápětí si uvědomil, že kamenné hrany, na které bolestivě dopadl, jsou schody ven.
Vmžiku se vyřítil nahoru, rychlejší než nápad, co mu bleskl hlavou.
Na ztichlé ulici před sousedním zavřeným obchůdkem popadá dech a snaží se ztlumit srdce v krku.
Nevybavuje si, že výlohu zaznamenal, když odpoledne procházeli okolo, ale jestli ho zrak nešálí, tak si všiml správně. Prosklenými dveřmi rozeznává na pultě stojánek s aromatickými oleji.
Obezřetně se rozhlédne a zaškrábáním drápkem na zámek odemkne.

Svět není plný neklidných duchů. Každého nakonec rozfouká vítr, odnese voda, pohltí země, či spálí oheň. Nejrychlejší způsob jak ducha přivést k pokoji? Pomsta.
Neklidný duch touží po pomstě. S tím mu někdo může pomoci. Někdo ho může kouzlem svázat s vhodnou bylinou a osvobodit ho až poblíž toho, na kom chce svou pomstu vykonat. Právě v tomhle okamžiku se kouzlo nejspíš zvrtne.
Když čarodějka láme snítku šalvěje, zadrží dech. Mohou se vrhnout na ni, na někoho z davu. Musí být připravena zakročit. Ale Jakubíček svou pýchou a sebevědomím přímo září. Tři liščí duchové se bez zaváhání rozběhnou k němu.

Evžen se tiše radí s Kačkem.
Velenínský využije příležitosti. Jemně, aby cinknutím neupoutal pozornost, sbírá zlaté mince a méně nápadné šperky. Vkládá si je do kapes. Největší hromádka je tamhle pod polámanou sochou zloděje. Dychtivě shrábne plnou hrst.
Vtom se vymrští ruka.
Dlouhé ocelové prsty sevřou hrdlo, tisknou a rdousí, vyhřezávají cáry masa, krev prýští, než utichne chroptění strašlivého smrtelného zápasu, z dlaně figuríny se s pleskáním řinou rozdrcené kosti. Hlava odpadne od těla.
Na odhaleném zápěstí mrtvého se zašklebí černé runy. Tvarem připomínají srdce. Stejné znaky měla i Elvíra.
Šokovaný Evžen se automaticky ohlédne po synovi.
Bořek tam není.

Bořek si setře pot z čela.
Hodinu to trvalo! Úmorně nekonečnou hodinu piplavé práce, kdy improvizovanými dřevěnými nástroji opatrně odsunovali šperky od nebezpečného ametystu.
Dvakrát dřevo chytilo plamenem. Jednou zdivočelý krevel uštědřil Kačkovi takovou ránu, že ho museli křísit. Bořek sám se neopatrně řízl o trčící hrot zlaté brože. Do toho neustálé Evženovo napomínání, Kačkovy strachy, aby něco zbytečně nepoškodili, Velenínského sakrování…
Teď konečně ametyst leží osamocený uprostřed širokého kruhu solné hráze.Jeho ničivou sílu uzamkla ochranná bariéra. Sféry nerušeně svítí.
Evžen si v hlubokém zamyšlení kouše rty, nervozita z něj přímo sálá.
Bořek pochopí: Kratičká chvíle úlevy pomalu končí.